Světlo pulsaru
Aleš Pitzmos
Vesmírná asociace série
< 1. díl >
V roce 2217 skončily Koloniální války, největší a nejničivější konflikt, který kdy lidstvo poznalo. Obě znepřátelené strany, jak pozemské megakorporace, zastoupené Vesmírnou asociací, tak Extrasolární společenství, sdružující svobodně smýšlející lidské kolonie, utrpěly velké ztráty a uzavření mírové smlouvy bylo poslední možností, jak se vyhnout vzájemnému zničení. Ani o deset let později staré vášně nevychládají a dávné křivdy jsou stále živé… V této nejisté době se Desmond Sommers vydává se svou osmiletou dcerou na stanici Lighthouse, nacházející se v planetárním systému pulsaru PSR 1257+12, aby na ní převzal velení a začal nový život bez rizika a napětí, které tak často zažíval coby velitel záchranného týmu. Ihned po příletu jej však začínají sužovat zvláštní vize, na stanici dojde k sabotáži a navíc se dozvídá nečekané věci o své manželce, která zemřela při nehodě reaktoru na neptunské stanici Stormcloud a s jejíž smrtí se dosud nevyrovnal. Když na stanici zaútočí lodě Extrasolárního společenství, spustí se řetězec událostí, který Desmonda dovede nejenom na Eridanus, první loď schopnou cestovat hyperprostorovými koridory, ale dostane se i na stopu utajovaného a nebezpečného konsorcia OROS. A zjišťuje, že má s událostmi, které se dějí, společného víc, než by si kdy přál…... celý text
Přidat komentář
„Jsem ještě vůbec sám sebou?“
„Jsem snad mrtvý?“
„Je tohle posmrtný život?“
„Tahle nicota?“
„Věčnost?“
„Pro jednoho masový vrah, pro druhého vizionář.“
Příběh v této knize je divný. Tak trochu mi to připadalo jako počítačová hra. A ty já moc nemusím. Hlavní hrdina vyfasuje novou práci a spolu s dcerou a nejlepším přítelem odlétají na jinou vesmírnou základnu. A pak to začíná být rozkouskované. Něco se stane, a aby se mohl někdo někam dostat musí plnit úkoly. Tak že se nám pak hlavní hrdina například dostane horko těžko do nějaké místnosti a pak spolu s ním pět šest stránek řešíte, jak se z ní zase dostat. Další věcí jsou divné děje a chování. Hlavní hrdina slíbí svojí dceři, že jí přinese Brumlu, což je její hračka, medvídek. Ale jen za sebou zavře dveře, okamžitě prohlásí, že „Brumla bude muset počkat.“
Citát: To, že má někdo koloniální zbraně, eště nemusí znamenat, že je Kolonista. („eště“ je tak opravdu napsané)
Další věcí je, že třeba dceru zamkne do pokoje, aby jí ochránil, udělá to několikrát. Ale zrovna, když se děj rozjíždí se najednou Flora (to je ta dcera) objeví, protože někdo jí zapomněl zamknout v pokoji. Samozřejmě vidí to, co by vidět neměla, ups. A úplně nejhorší na tom všem je, že se tu strašně prolíná současnost, budoucnost a minulost. A to v takovém množství, že s tím má čtenář problém. Já ho tedy měl. Pan spisovatel nám to velmi pomalu dávkuje, vrací se zpět a pak zase hodně dopředu až se v tom, mám pocit, ztrácí i on sám. Navíc ten svět „budoucí“ je vypravěčským stylem spíše fantasy než sci-fi, ale to je jen můj osobní pohled. Třeba to tak není.
Malá ochutnávka:
Za tu dobu, co jsem tuhle práci dělal, jsem si skutečně užil svoje: evakuoval jsem několik orbitálních stanic, které se dostaly do problémů ať už díky poklesu oběžné dráhy či selhání hlavního reaktoru, bitevník, co ztroskotal v atmosféře hnědého trpaslíka u hvězdy Nu Ophiuchi, a před dvěma měsíci dokonce nákladní loď patřící pomatené sektě, jež uvízla v gravitačním poli černé díry. Jenže nic z toho mě nemohlo připravit na to, co se dělo tady . . .
První dvě třetiny, krom tedy povedeného začátku, jsem se trápil. Dokonce jsem uvažoval, že to ani nedočtu. Do děje jsem se nemohl dostat a vlastně jsem skoro až do konce netušil, komu vlastně fandit. Nakonec musím napsat, že se povedl konec. Tak že začátek, konec – dobrý. To co je mezi je nejasné. Mám všech pět knih v sérii „Vesmírná asociace“. Dám se do čtení dalšího dobrodružství, „Záře supernovy“, protože jsem jednak zvědav, jak lidé z knihy první budou pokračovat, pokud tedy budou pokračovat a nebude tam úplně někdo jiný a taky proto, že má druhá kniha vyšší hodnocení. Což je jakýsi příslib. Pokud to bude pokračovat v podobném stylu, jako je „Světlo pulsaru“, tak od celé série upustím a vrhnu se na jiné světy.
Citát: Jsem jejich stroj na zabíjení.
Príbeh ma vôbec nevtiahol. Rozprávačský štýl mi neumožnil sa s dejom stotožniť. Pripadal mi príliš jednoduchý, prostý, plytký. Všetko dianie v ňom je akési umelé. Vidieť, že autor stvoril nejaký svet, že si s ním dal prácu, že sa snaží. Lenže ten svet nežije a nedýcha. Fakty o budúcnosti sú buď „súčasnosť, len v ružovom“ alebo príliš známe a otrepané spaceoperovské motívy. S Desmondom sa nedá stotožniť. Vďaka zbrklému duševnému komentovaniu všetkého navôkol pôsobí nezrelo, miestami až pubertálne.
Znamenitá space opera od českého autora. Akční, se spádem, čtivé. Přečetl jsem jedním dechem za čtyři hodiny. Jediné, co mě v románu trošku štvalo, byly ty změny u hlavních hrdinů, ty obraty o 360 stupňů. Čtenář nikdy nemohl předpokládat, co kdo udělá a skoro žádné z hlavních postav se nedalo věřit, dle tvrzení, každý má máslo na hlavě... Ale jinak výborné čtení, fanouškům sci-fi doporučuji. Howgh.
Nebylo to vubec spatne napsane, ale mela jsem problem se vzit do knihy. Mozna za to mohli okolnosti a ze jsem mela malo casu na cteni.
Takže…
Kdybych měla hodnotit pouze čtivost a atmosféru příběhu, musela bych dát rozhodně pět hvězdiček. Autorův styl je čtivý sám o sobě, pojetí Ich formy dobře zvládnuté i s použitím sugestivních prvků pro přikování čtenáře k hlavní postavě tak, že spolu a neustále akčním dějem a dobře zvládnutelnými psychologickými prvky, nedovoluje čtenáři pokládat vlastní otázky a ten tak může pouze hltat další text, aby se dozvěděl odpovědi na všechny své otázky až ve chvíli, kdy mají být položeny. Jenže to by jaksi nebylo tak úplně objektivní…
Byly tam totiž i věci, které mi vadily. Kupříkladu dvojnásobné použití slova „futuristický“, které by ve sci-fi popisu používané být nemělo, protože je nic neříkající. „Stanice vypadala jako futuristická činka“ – Ano, vím přesně co si pod tím mám představit :D Ale to by byl detail. Horší už je, že celkově tam těch popisů moc nebylo. Chápu, že autor potřeboval udržet akční děj, ale mrzelo mě, že o spoustě věcí nevím jak vypadaly. Za co chválím je jeho schopnost, když už popisy použil vyložit je Desmondovýma očima tak, že se čtenář pro ten okamžik skutečně stává autorovým hrdinou a vidí totéž co on. Co mne zklamalo hodně, byl konec. Některé zvraty byly očekávané, některé méně. Vadilo mi konečné rozhodnutí Natalie a vadila mi absolutní pravda o Sarah. Ale i to bych překousla. Romantická linka hrála celou dobu druhé housle a nic z toho z topho vyloženě červenou knihovnu také neudělalo. Dokonce bych řekla, že to k jejich charakterům svým způsobem patří. Ale jako čtenář bych byla překvapenější (a spokojenější), kdyby to bylo jinak :). Závěrečný osud Světla Pulsaru a Carinaa pro mě byl ale největším zklamáním. Čekala jsem po takové úžasné jízdě něco víc…
Ale jak říkám, Desmond Sommers je sympatický hlavní hrdina a jeho přítel Boccaccio „Bok“, snad možná ještě víc. Každá z okolních postav a její chování dává v konečném kontextu smysl. A za asi nejlepší prvek celé knihy beru použití Desmondovy dcery Flory, která byla příjemným oživením celého příběhu. Nejmenší a přitom nejdůležitější „členka posádky“.
Nakonec jsem tedy váhala mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, ale dávám 4, protože u mne zvítězil fakt, že jsem knihu přečetla všeho všudy za tři dny. A určitě si pořídím i nějakou další autorovu knihu.
Tady půjdu trochu proti proudu, ale podle mě se sice jedná o vcelku příjemné čtení, ale zároveň o docela rutinní záležitost. Příběh je sice pěkně vystavěný, o tom žádná, ale takové postavy nemají čím zaujmout a sejdou z mysli rychleji, než řeknete emiksdvěstěpětka. Nenadchne a neurazí, takový příjemný průměr.
stylově hodně podobné Martinu Moudrému, takové čtivé, ale neohrabané, hádám že časem se zlepší u dalších knížek
Je to fajn, narozdíl od kritizujících, kterým vadí akčnost, silný, skoro nesmrtelný hrdina, málo světů a že nebude dalších x pokračování jsem já spokojen. Čtivé, děj odsýpá, nuda se téměř nedostavuje. Spíše mi neseděly technická a časová data. Např.halogenová světla... Ta jsou technologicky překonána už dnes. A pak rok, do kterého je děj zasazen. Defacto vyplývá, že za cca 200 let se lidstvo zněkolikanásobilo a za 60 let vytvořilo kolonie čítající minimálně sto tisícové populace... A padouch je opravdu mizerný...
Luxusná jazda na vesmírnej stanici. Dej odsýpa veľmi veľmi príjemne, stále sa niečo deje a nieje čas si vydýchnuť. Prečítal som to za pár večerov a nevedel som prestať...
Čte se to docela dobře, ale když se nad tím člověk zpětně zamyslí, tak je to dost nevýrazná kniha. Žádný zajímavý nápad, nijak zvlášť sympatická hlavní postava, tradiční konspirační zápletka s dopředu jasnými zvraty… Ke konci to dost sráží naprosto dementní padouch, který se chová, jako kdyby vypadl z nějaké hloupého béčkové filmu. Sice chválím záměr Brokilonu vydávat evropskou space operu, i od méně známých českých autorů, ale zatím mě tato řada příliš nepřesvědčuje (četl jsem ještě Kru).
Pod názvem Space opera si představuji rozsáhlejší příběh čítající více hrdinů a více světů. Takže přesně to, co dostaneme třeba od dua Hlávka - Vybíralová a jejich cyklu Algor či Mycelia Vilmy Kadlečkové. Na druhou stranu existují čtenáři, kteří si potrpí na samostatné romány, ne ságy vycházející v průběhu několika let. V tomto případě by lidé mohli sáhnout po knize Aleše Pitzmose. Bohužel již nedostanou to, co jsem zmínil v první větě. Dostanou čistou sci-fi akčňárnu, která občas zaperlí technickými termíny, kdy je vidět, že autor není úplný žabař v tomto odvětví. Hlavní postava otce, který přišel o manželku a musí se starat o malou dcerku byla určitě dobrá volba, má vaše sympatie, než se z ní ovšem stane téměř nesmrtelný hrdina ve stylu pánů Kulhánka, Žambocha, Kotlety. Tohle bylo nešťastné řešení. Druhá polovina románu už je čiště jenom o akci, střílení a nadpřirozených schopnostech. Což není to, co v space operách hledám, a proto je i hodnocení veskrze průměrné.
Celkem slušně napsaná space opera. Rychle jsem se začetl a najednou jsem zjistil, že už je konec. Chvilkam mi vadilo opakování (flashbacky) Desmondových vzpomínek. Autor usoudil, že bez nich by to nedávalo smysl?
V posledních asi l5 letech jsem si kupovala sci-fi jen minimálně, takže můj názor tím může být ovlivněn. Ale anotace byla docela slibná, tak jsem knihu, byť s jistými pochybnostmi, zakoupila. Rozhodně se nedá říct, že bych byla zklamaná. V knize je pár velmi dobrých nápadů, prostředí v budoucnosti je slušně a vykresleno, hlavní hrdina i jeho nejlepší přítel jsou sympatičtí. Akce stíhá akci, až supermanské schopnosti hlavního hrdiny jsou v průběhu děje přijatelně objasněny. Ale až překvapivě neobratně (vzhledem k tomu, že autor má na kontě již několik knih) působí vztah hrdiny k hlavní ženské postavě, naštěstí to ději nijak zásadně neublíží. Také samotný závěr by nebyl tak špatný, až na to nešťastné moralizování, čí spíše morální vyznění. Čekala bych spíš cyničtější a pragmatičtější přístup hrdinů i padouchů.
Na závěr - hodnotím jako slušnou space-operu, která sice nebudí tak úplné nadšení, ale ani neurazí.
Autorovy další knížky
| 2011 |  Ztracené město |
| 2015 | Světlo pulsaru |
| 2008 |  Démoni pralesa |
| 2014 | Srdce Sahary |
| 2016 | Kamenní strážci |
Vtáhlo mě to a nepustilo, Desmond je prostě sympaťák každým coulem, oblíbila jsem si jak jeho, tak i jeho dceru Floru. Jsem velice zvědavá na další díl.