Světlo ženy
Romain Gary (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/392907/bmid_svetlo-zeny-e5L-392907.jpg
4
59
59
Náhoda svede na pařížské ulici dohromady dvě hluboce zarmoucené bytosti – muže a ženu. Jejich setkání je setkáním lidí, kteří se navzájem sbližují díky bolestnému zážitku nenahraditelné ztráty. Ona i on jen spolu hledají způsob, jak překonat osamělost, jak se zachránit, a vzepřít se tak surovému osudu, které je připravil o jejich drahé... Šetrně kolem sebe našlapují v přesmutném tanci, a krok za krokem mezi nimi vzniká jemné pouto plné něhy... Ale jak říká, Michel hned zkraje příběhu: „Když se sejdou dvě beznaděje, může z toho sice vzniknout naděje, ale to je jen důkaz toho, že naděje je schopná všeho…“ Romain Gary napsal tento román pouhé tři roky před svou dobrovolnou smrtí. Přes smutek, jenž jím prostupuje, vyznívá především jako vášnivá oslava lásky, oné zvláštní „třetí dimenze“, kterou pro ženu a muže představuje život v páru.... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno: 2018 , PlusOriginální název:
Clair de femme, 1977
více info...
Přidat komentář
mne prišla táto kniha nádejeplná a nie depresívna, je to o láske, ktorá prekoná smrť...
obraz maestra Galbu a jeho psa Matto Grossa bol synonymom k hlavnému príbehu.
krásna literatúra, mnoho pekných viet, čo viac si želať od knihy.
Bolo by dobré mať sa o tejto knihe s kým porozprávať...taký som z nej zasýtený, až mi chýbajú iné perspektívy, iné východiská.
(SPOILER)
Asi bych tento příběh nenazývala románem, ale novelou. Hodně depresivní a tragickou novelou, neboť už od prvních vět je čtenáři jasné, že nenabízí jiné východisko, než smrt. Psaná je v ich-formě, z pohledu pilota Michela, muže, který přežil již mnohé krize, ale rozchod se ženou již nezvládá. A jeho konečné rozhodnutí nezmění ani náhodné setkání s Lydií, s níž se střetne při cestě na letiště. I ona prožívá svou hlubokou tragédii a přestože se oba snaží nad osudem zvítězit, žít ze všech sil, co se dá, jejich snaha se mění jen v křečovitý zápas, což si oba dobře uvědomují. I proto využijí jediné možné cesty, která se jim nabízí...
Text je příliš útržkový, vypravěč nejednoznačný, přeskakuje z tématu na téma i v čase, což snižuje porozumění, a fakta si musíme sami poslepovat. Až o dost později se totiž odkrývají další zásadní momenty z předchozího života všech představitelů, přesto však zůstává spoustu věcí skryto. Postavy místy působí téměř snovým dojmem, poněkud rozpité a zahalené v mlžném oparu - je těžké porozumět jejich motivaci: jako by jen autor sám věděl víc, ale raději si to nechal pro sebe.
Zaujala mě postava Lydiina muže, trpícího tzv. "Wernického afázií", kdy postižený sice mluví, ale smyslu ani významu použitých slov již porozumět nedokáže, takže ani není možné se s ním domluvit. Tragédii obou hlavních postav pak doplňuje vedlejší linie se seňorem Galbym, cirkusákem, který cvičí zvířata. Zdá se mi však, že autor chtěl jen rozšířit figurky o jednu navíc, její přítomnost není nikterak zásadní.
"Ve skutečnosti nás život pustil k vodě, jednoho jak druhého, a tomu se odjakživa říká setkání."
"Vešel jsem a vzal ji do náruče. Cítil jsem její nehty v týle. Vzlykala. Věděl jsem, že nejde ani o mě, ani o ni. Šlo o nouzi. Byl to jen okamžik vzájemné pomoci. Oba jsme potřebovali zapomenout, odpočinout si na cestě, než svá zavazadla plná nicoty poponeseme zase o kus dál. Ještě jsme potřebovali překonat poušť, kde každý odpadlý kus oblečení rozděluje, oddaluje, týrá, kde pohledy uhýbají před nahotou, a nejen tělesnou, a kde ticho hromadí své kameny. Dvě bytosti na útěku, vzájemně se podpírající svým osaměním, a život čeká, až to přejde. Zoufalá něha, která je jen potřebou něhy."
"Dva nešťastní ještě nejsou zárukou toho, že spolu budou šťastní. Když se sejdou dvě beznaděje, může z toho sice vzniknout naděje, ale to je jen důkaz toho, že naděje je schopná všeho..."
Tato útlá knížečka přináší obraz smutku z odchodu blízkého člověka ....
A není to pouze světlo ženy, o němž autor píše .... je tu i obraz muže, který její paprsky odráží ....
Náhodné setkání dvou zraněných duší ... anebo je osudné ?
" Oba jsme potřebovali zapomenout, odpočinou si na cestě, než svá zavazadla plná nicoty poponeseme zase o kus dál ...."
Doplnění bizarním vystoupením paso doble či návštěvou ruského večírku....
Jen touha strávit dlouhou noc rozptýlením a zapomenout.... anebo nechtít vzpomínat ?
P. S. Nedá mi to nevzpomenout soukromý život autora a jeho ženy Jean Seberg, kteří prožili soukromou tragedii a pronásledování i smrt dítěte.
A skutečnost, že oba opustili tento svět dobrovolně.
Přiznávám, zpočátku jsem byla skeptická a prvních pár desítek stránek to byla opravdu drezúra...nicméně jsem ráda, že jsem vytrvala, i když jsem během čtení občas měla v hlavě bordel jak na ruském večírku.
Spousta hlubokých myšlenek, temnoty, bolesti, lásky, alkoholu a touhy dostat to dno ze sebe a alespoň se pokusit zase žít. Autor nám to servíruje po troškách, co zpočátku nedává smysl a vypadá to, že tomu chybí začátek, se ve správný čas vysvětlí. Ale čtenáře nešetří, to rozhodně ne. Těším se, že si knihu přečtu znova za pět či deset let a budu jí rozumět zase o něco víc. A velmi oceňuji Michelův příležitostný cynismus.
Ještě že je to útlá kniha, jinak bych to nedočetla. I tak to bylo její čtení dost únavné.
Umělecká kniha, kterou ne každý dokáže ocenit. Mnoho keců, z čehož většina o ničem a zbytečná, ale sem tam zajímavé. Samotný příběh může být zajímavý, ale nějak se v tom chaosu ztrácí. 60%, 21. 2. 2020.
„Když se sejdou dvě beznaděje, může z toho sice vzniknout naděje, ale to je jen důkaz toho, že naděje je schopná všeho…“
Možno práve tento citát vystihuje to, o čom je kniha. Dvaja ľudia, ktorí sa ocitnú v blbej životnej situácii, no stále túžia...Po čom vlastne? Po láske? Vzrušení? Pohladení? Či iba po obyčajnej prítomnosti toho druhého? Postupne sa odkrýva ich minulosť, zúfalstvo strieda optimizmus a nádej. Záver si môžete interpretovať viacerými spôsobmi, je známe, že autor spáchal samovraždu, postava muža bola po celý čas príbehu zároveň zúfalá resp. zúfalo túžiaca po živote a "svetle ženy," možno aj on tak veľmi chcel a nemohol...
Za mňa osobne je to iný Romain Gary ako v knihe Život pred sebou (ktorú odporúčam), nehovorím že zlý. Nie je to úplne typ knihy, ktorá by ma pohltila, no zároveň sa mi v niečom páčila. Paradoxne som si v tej označila neskutočné množstvo citátov, napriek tomu, že e-verzia mala iba 106 strán. Zaujímavé myšlienky, ktoré plodia myšlienky ďalšie...
Mala som však celý čas pocit, že estetično prevalcovalo príbeh, niekedy to stačí, tu by to chcelo niečo viac.
Kniha bola sfilmovaná v hlavnej úlohe s Romy Schneider, hádam sa k nej raz dostanem.
Otevřeno s očekáváním, dočteno s přemáháním a sebezapřením.
“Noirová“ teskná romance o setkání dvou smutnících lidí, které se místy nedá upřít určitá síla a snaha o upřímný a originální „průzkum“ a hledání zbraní proti stesku z rozchodu, z krachu lásky, z opuštěnosti, z bezradnosti. Zejména promluvy hlavního hrdiny pro mne byly ale mnohokrát už za hranou patosu, a při čtení jsem měl velmi často pocit (podobně jako třeba u některých povídek Juliana Barnese), že čtu něco, co autor považuje za mimořádně důležité a zásadní, ale mne to zcela míjí a nemám vůbec jak se „napojit“. Možná i proto, že už „spouštěcí situace“ náhodného setkání s celým jeho dalším bohémským vývojem je mi prostě cizí a vzdálená.
"neumí čésky" ...příběh o milostných záležitostech po francouzsku a v tom je ten problém ... je to psáno v náznacích, myšlenkách, je to nesouvislé, rádoby umělecké ... prostě francouzské, ach jo
Ráda čtu Garyho, už asi 25 let. Kniha, ač poměrně útlá, skrývá v skromném časoprostoru opět spoustu zajímavých myšlenek. Přiznám se, otevřela jsem e-knihu, začetla se a zhlédla film z roku 1979, pak se opět začetla. Kniha je nesrovnatelně lepší. Jako by ústy Michella promlouval vypravěč Života s krajtou. Ve filmu místy vytržený z kontextu, v knize mnohem srozumitelnější. A jakoby náhodou opět téma dobrovolné smrti. Myslím, že si napíšu Ježíškovi.
"Noci byly ostrovy. Rty jsem bloudil po horkých plážích. Bojoval jsem proti spánku, který je vždycky trochu zloděj."
"Máme-li dvě těla, přicházejí chvíle, kdy nás je jen půl."
Překvapení roku a jasnej adept na pečiho cenu Škoda favorit 2019. Romain Gary servíruje černočerné espreso, které během 120 stran pomalu vykresluje rozpad obou protagonistů až do úplných pekel. Těžko se na to píše recenzetura aniž bych nespoileroval jak bláznivej, ale moc se mi teď nechce se snažit. Se snažím už tak dost v práci, tady mi za to nikdo nic nedá.
Francouz potká Francouzku v taxiku a od tý doby to jede jak blázen! Nejdřív postel a pak kostel v knize obsahuje jen postel a během jedné noci se oba stihnou poznat tak, že sem nevěděl kdo si zaslouží většího bludišťáka za utrpení. Oproti oběma je můj zatrženej nehet úplný prd!
Moje oblíbená pasáž je, když nastoupí na scénu manžel protagonistky, cituji: “klo klo baba čůry makaš.”
10/10.
Nikdy jsem neměla v hlavě bordel jak na ruském večírku. Ani když mi bylo úplně nejhůř. Nikdy jsem nebyla opilá. Chybí mi kanál, kterým bych tuhle knihu mohla plně vnímat.
Bonžu.
Jelikož jde o francoustickou knížku, pokusím se to napsat ve francouzštině, ze které jsem ostatně odmaturoval za jedna, sledováním mature kategorie na PornHubu. Le knížka od le Garyho je o le dvou lidech, kteří se le potkají a jelikož je jejich le život na le draka a oni jsou le francouzi, začnou spolu le kopulovat, ševál garson garsonka a tím moje francouzština bohužel narazila na svoje limity.
Ze začátku jsem byl trochu zděšen, že to bude nějaká červená knihovna, ale nakonec mi Gary nafackoval jako malýmu frackovi. Všechny postavy jsou samozřejmě ujetý, dialogy jsou jednoduše skvělý a když hlavní hrdina navštíví manžela své milenky, pokadil jsem se smíchy. Naštěstí jsem byl akorát nahej, takže jsem si nezašpinil le trenky. Zároveň Palivo udílí medaili za postupné odhalování minulosti jak hlavního hrdiny, tak jeho milenky. Ze začátku jsem měl sice v hlavě průvan, ale pak jsem ocenil, že si to Gary takhle poskládal. Za mě nejlepší knížka s názvem Světlo ženy, jakou jsem dneska četl. Uděluji 9 krojasántů.
9/10
Malá kniha, plná myšlenek a pocitů.
Byla jsem z té melancholie trochu v rozpacích.
Cituji:
"Někdy přijde konec a lidé si ho že setrvačnosti ani nevšimnou.":
Setkání se starým známým. Podobně emotivní jako Příslib úsvitu, s podobným humorem, jako má Lady L. Růžový pudl a gorila tančící paso doble, útěk před smrtí a jedno jedinečné setkání. Smutek, přitom naděje. Hvězda dolů za podivný překlad ("lyrické divadlo"?).
Přemýšlím, jak je to možné, že jsem tohoto skvělého autora neznal? Ještě že máme Pestrou řadu :-) Světlo ženy je krásná kniha plná smutku a naděje. Pudl se šimpanzem tančí Paso doble...
Štítky knihy
milostné romány francouzská literatura alkoholismus mezilidské vztahy duševní poruchy, duševní nemociAutorovy další knížky
| 1993 |  Život před sebou |
| 2018 |  Světlo ženy |
| 1986 | Příslib úsvitu |
| 1984 | Život s krajtou |
| 1984 | Soukromá linka důvěry |
"Nechápu, že láska může skončit."
"Ano, jako by to vrhalo nedůvěru na celou instituci."
Přestože se děj odehrává vlastně jen během několika hodin, nepůsobí vyprávění uzavřeně právě proto, že je nabité netradičními slovními spojeními, glosami, skoro až bonmoty. Není samozřejmě pravděpodobné, že by tak lidé, známí i cizí, mezi sebou ve skutečnosti mluvili. Přesto autor nevytvořil absurdní svět. Svůj příběh založil na extrémně složitých životních situacích obou hlavních protagonistů, a zkratku, kterou pro náhodné setkání použil, vynahradil jejich spletitými úvahami - ironickými, zmatenými i naléhavými.
Přes umělecké pojetí je popsané zoufalství autentické stejně jako snaha najít východisko a snad i úsměv tam, kde v našich běžných perspektivách chybí.