Světlo ženy přehled

29.10.2022

(SPOILER) Asi bych tento příběh nenazývala románem, ale novelou. Hodně depresivní a tragickou novelou, neboť už od prvních vět je čtenáři jasné, že nenabízí jiné východisko, než smrt. Psaná je v ich-formě, z pohledu pilota Michela, muže, který přežil již mnohé krize, ale rozchod se ženou již nezvládá. A jeho konečné rozhodnutí nezmění ani náhodné setkání s Lydií, s níž se střetne při cestě na letiště. I ona prožívá svou hlubokou tragédii a přestože se oba snaží nad osudem zvítězit, žít ze všech sil, co se dá, jejich snaha se mění jen v křečovitý zápas, což si oba dobře uvědomují. I proto využijí jediné možné cesty, která se jim nabízí...
Text je příliš útržkový, vypravěč nejednoznačný, přeskakuje z tématu na téma i v čase, což snižuje porozumění, a fakta si musíme sami poslepovat. Až o dost později se totiž odkrývají další zásadní momenty z předchozího života všech představitelů, přesto však zůstává spoustu věcí skryto. Postavy místy působí téměř snovým dojmem, poněkud rozpité a zahalené v mlžném oparu - je těžké porozumět jejich motivaci: jako by jen autor sám věděl víc, ale raději si to nechal pro sebe.
Zaujala mě postava Lydiina muže, trpícího tzv. "Wernického afázií", kdy postižený sice mluví, ale smyslu ani významu použitých slov již porozumět nedokáže, takže ani není možné se s ním domluvit. Tragédii obou hlavních postav pak doplňuje vedlejší linie se seňorem Galbym, cirkusákem, který cvičí zvířata. Zdá se mi však, že autor chtěl jen rozšířit figurky o jednu navíc, její přítomnost není nikterak zásadní.

"Ve skutečnosti nás život pustil k vodě, jednoho jak druhého, a tomu se odjakživa říká setkání."
"Vešel jsem a vzal ji do náruče. Cítil jsem její nehty v týle. Vzlykala. Věděl jsem, že nejde ani o mě, ani o ni. Šlo o nouzi. Byl to jen okamžik vzájemné pomoci. Oba jsme potřebovali zapomenout, odpočinout si na cestě, než svá zavazadla plná nicoty poponeseme zase o kus dál. Ještě jsme potřebovali překonat poušť, kde každý odpadlý kus oblečení rozděluje, oddaluje, týrá, kde pohledy uhýbají před nahotou, a nejen tělesnou, a kde ticho hromadí své kameny. Dvě bytosti na útěku, vzájemně se podpírající svým osaměním, a život čeká, až to přejde. Zoufalá něha, která je jen potřebou něhy."
"Dva nešťastní ještě nejsou zárukou toho, že spolu budou šťastní. Když se sejdou dvě beznaděje, může z toho sice vzniknout naděje, ale to je jen důkaz toho, že naděje je schopná všeho..."