Svoboda učení
Peter Gray
„V každém člověku je zakořeněna přirozená touha po svobodě. Na svět přicházíme připraveni a plni dychtivosti s cílem převzít kontrolu nad našimi vlastními životy.“ Bohužel státní kontrola nad systémem vzdělávání nám zabraňuje tuto touhu úspěšně naplňovat a místo kriticky myslících jedinců jsou produktem současného vzdělávacího systému poslušní, daně platící občané.... celý text
Psychologie a pedagogika Rodina Vzdělávání, školství
Vydáno:
2012
,
Mises
Originální název:
Freedom to learn
více info...
Přidat komentář
Kniha Svoboda učení je velmi zajímavá a obohacující. Autor se zde snaží prosadit především ideu, že tradiční školství selhalo, a proto je nutné nechat děti aby se vzdělávaly takřka samy, bez větších zásahů dospělých (ať už v zastoupení rodičů či pedagogů). Svá tvrzení podkládá různými výzkumy, experimenty a vlastními zkušenostmi z praxe, především pak z alternativní soukromé školy v Sudbury Valley.
I přes veškeré zajímavosti jde však z díla cítit jistá míra zaujatosti, jelikož se autor v problematice vzdělávání dětí soustředí pouze na jeden úhel pohledu. Gray často označuje tradiční školství za zastaralé, omezující a celkově špatné. Naopak teorii sebevzdělávání vyzdvihuje na samotný vrchol, aniž by dokázal pohlédnout na obě strany mince. Přestože je kniha plná neotřelých názorů, vhodných k dalšímu zamyšlení, kvůli své neobjektivitě se na ni nedá nahlížet zcela plnohodnotně.
Některé názory v knize se mi líbily a jejich implementace do škol by určitě stála za uvážení. Avšak se spoustou Grayových názorů se absolutně neztotožňuju. Nejvíce snad s tvrzením, že je celá idea povinné školní docházky nutně špatná a že jsou všechny školy vězením, jak je Gray nazývá. Dílo je možná určitým odrazem amerického pojetí školství a vzdělávání, ale zároveň jej zcela určitě nelze srovnat s evropským pojetím a standardy, které jsou v mnoha způsobech naprosto odlišné. A jestli je to tak správně? To už asi poví jen čas... :-)
Tato kniha mi trochu připomněla Koncept kontinua od Jean Liedloff. Je psána značně direktivní formou a míněné tvrzení jsou často pouze autorovým názorem (pozorováním), přestože jsou prezentovány jako tvrdý fakt. Americké prostředí je také velmi silně znát. Nicméně pokud by právě tato kniha (stejně jako tomu nejspíš bylo u Konceptu kontinua a praktikám ve výchově) měla přinést revoluci ve školství, tak hurá do toho! A přesně proto je kniha jedinečná a díky za ní.
Na světě existuje mnoho vzdělávacích systémů. U nás je však legální pouze jedna větev, a to ta direktivní, kterou známe z našich škol. Jsme na tom hůře než řada států západního střihu - USA, UK, Izrael a další.
Kniha představuje styl sudburských škol a unschooling - něco, co je pro mnoho lidí v naší zemi těžko představitelné a většina z nich to bohužel i rovnou odsoudí. Přesto jsou to funkční způsoby vzdělávání mající výsledky, které jsou humánní a respektující k lidem bez ohledu na věk. Knihu doporučuji všem rodičům, budoucím rodičům i osobám, které se zamýšlí nad vzděláváním. Myslím, že legalizace těchto vzdělávacích konceptů u nás by pomohla mnohým lidem i jejich dětem k takovému osobnímu rozvoji, jaký považujeme každý sám pro sebe za podstatný.
Jsem vděčná, že oproti Summerhillu, se Peter Gray více obrací k výzkumům, k důkazům. Každý se chce učit, a nemusí ho k tomu nikdo nutit (pokud už ho nezlomilo školství a učení se mu nezhnusilo), a hra je jeden z nejlepších prostředků. Ale pozor, není řeč o řízené hře, ale o svobodné hře. Máme instinkty lepší, než možná tušíme, ale o tom všem si přečtěte v knize. Je to jedna z těch, která by se měla dostat do rukou každému – ne aby byla brána jako dogma, ale aby nabourala zažité přesvědčení ve společnosti.
S myšlenkou v knize se osobně ztotožňuji. A doporučuji přečíst každému, kdo je ochotný být objektivní a naslouchat možná jinému názoru. Určitě by si knihu měl přečíst každý rodič, budoucí rodič, dítě, učitel a prostě kdokoliv Vás napadne :)
Když jsem kdysi po roce 1990 na tuto knížku narazila a jedním dechem přečetla, měla jsem v duši veliký smutek, že nejsem učitelkou v takové škole, kde by toto vše bylo samozřejmé. Ten smutek mě dodnes neopustil.
Kniha určitě obsahuje spoustu inspirativních myšlenek, ale vadilo mi černobílé prezentování situace ve školství. Když to přeženu, tak povinné školství je čiré zlo: zavíráme nebohé děti do škol a nutíme je učit se věci, které nechtějí a nepotřebují. Naproti tomu jediné ideální řešení jsou školy po vzoru Sudbury Valley fungující na podobných principech, jakými se řídilo samovzdělávání dětí ve společnostech lovců a sběračů.
Jak může být vzdělání s přídomkem "nucené". Místo nadšení z objevování tady máme něco, z čeho není úniku! Doslova. Také autor používá k popisu školy slovo vězení, ačkoliv jak sám píše, je mu to rovněž proti srsti. Ale co jiného to je? To vzdělávání ve škole? Když není možnost říci "ne".
Lidé z budoucnosti budou kroutit hlavami a zdvihat ramena v nepochopení při zmínce o dnešním školním systému. (V jistých místech ve světě již došlo k legalizaci, a stává se z těchto nových forem trend. Nicméně u nás ještě doba dostatečně nepokročila, a stále jezdíme ve vyjetých kolejích několika dřívějších generací. Snad největší nesnáze ve změně působí to, že si nikdo pořádně nedovede představit, jak by tomu mohlo být jinak.) No tak světě! Ve škole mě naučili, ze učení je otrava, nuda a děs! A přesto mimo školu miluji četbu, psaní, informace, ... není to také učení? Všechno je to na mou malou hlavu moc.
Nové pohledy, nové názory, nové zkušenosti, fajn knížka, čtěte a přemýšlejte při tom.
Pre mňa otvorenie nového obzoru v problematike (školstvo), ktorej som sa v myšlienkach dosiaľ hlbšie nevenoval. Opis fungovania alternatívneho spôsobu učenia je fascinujúci rovnako ako štúdia o (ne)fungovaní súčasného školstva, konkrétne povinnej školskej dochádzky. Riešenie, ako je v knihe opísané, je komplikované a v krátkodobej perspektíve neuskutočniteľné, no zistenie, že alternatívne školy existujú už od deväťdesiatych rokov aj u nás je povzbudivé. Odporúčam každému, no najmä rodičom detí v predškolskom veku.
V té knize všechno zní tak krásně logicky, že se člověk úplně diví, proč společnost uhnula jiným směrem a vymyslela zbytečné složitosti, jako je třeba povinná školní docházka... Autor vše "ideální" vysvětluje na příkladu lovců a sběračů, tedy rovnostářského typu společnosti, kde děti mají svobodu objevovat (to, co chtějí - ne to, co dospělí určí) a hrát si, a kde i dospělí vlastně vedou hravý způsob života (nerozlišují práci a hru). Líbily se mi pasáže o významu věkově smíšených dětských her a o tom, proč je to v moderní společnosti složité (neexistence sousedských vztahů, strach pouštět děti si hrát "na ulici," školní třídy rozdělené podle věku aj.). A pojednání o teorii hry bylo taky poučné - že hrou se dítě připravuje na život, napodobuje, zkouší si v bezpečí různé situace... a proč jsou tedy dětské hry někdy násilné? Protože napodobují, co vidí kolem sebe, že... Kniha vede k mnohému zamyšlení (např. o povinné školní docházce) a otevírá oči, hlavní poselství pro mě zní: Nechte děti objevovat a hrát si, připravte jim prostředí a ony si s tím poradí, nebojte se, že jim tím zničíte budoucnost.
Co mi vadilo:
1. Závěrečná kapitola o dějinách školství byla podivná - přišla mi trochu "ohnutá" podle toho, jak se autorovi hodilo, vypíchl jen něco a neřekl vše, navíc se to vztahovalo hlavně k americkému prostředí s odbočkami do Německa. Cítím z toho trochu manipulaci čtenářem, ale možná je to jen můj pocit, já se dějinami školství v českém prostředí dlouhodobě zabývám, takže to asi souvisí i s tím. Vidím to z jiného úhlu.
2. Tím, že je kniha složená z různě publikovaných autorových textů, dochází k neustálému opakování faktů, pořád dokola v průběhu celé knihy. To je naprosto ubíjející pro pozorného čtenáře, který se chce k tématu dozvědět co nejvíc informací!
Na tuto malou knížečku jsem narazil snad jen díky prozřetelnosti ve své knihovně. Díky knížce jsem pochopil, proč jsem tak školu nesnášel, proč jsem se jí celou svou bytostí vzpouzel. Je to takový malý klenot tato knížka, malička vzhledem, ale obrovská svým rozsahem a velikosti svých myšlenek.
Škola
Lidské bytosti určitého věku ( většinou ve věku od 6 - do 16 let ) tam musí se zákona strávit značnou část svého času, a zatímco tam jsou, musí dělat to, co je jim řečeno a tyto příkazy jsou obvykle vymáhány. Nemají téměř žádný vliv na pravidla, která musí dodržovat. Vězení - podle běžné definice - je každé místo nedobrovolného omezení svobody.
Nutit dítě jít do školy je v souladu se zákonem, dokonce je protizákonné nenutit dítě jít do školy, pokud jste rodič a vaše dítě jít nechce.
Škola = nucené vzdělávání. Stejně jako vězení, tento výraz zní krutě. Ale znovu, pokud máme povinné vzdělávání máme nucené vzdělávání. Výraz povinné, pokud má vůbec nějaký význam, znamená, že člověk neá na výběr.
Abychom mohli uvěznit dospělého, musíme u soudu dokázat, že spáchal zločin nebo že je hrozbou pro sebe nebo pro ostatní. Přesto vězníme děti a dospívající do škol na základě věku. Toto je jeden z nejočividnějších hříchů nuceného vzdělávání.
Doporučuji všem rodičům.