Láska a smrt
Alan Moore , Len Wein
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/26792/bmid_swamp-thing-bazinac-laska-a-smrt-cT5-26792.jpg
4
93
93
Swamp Thing - Bažináč série
< 2. díl >
Některé komiksy fungují v žánru jako milník – a Sága o Bažináčovi je jedním z nich. Alan Moore si vzal staré a zapomenuté postavičky a vdechl jim nový život. A co víc, povedlo se mu vzkřísit hororový komiks, proti vůli cenzorů z CCA, pro něž byla kombinace nahoty, rozkládajících se zombií, incestu a nekrofilie příliš. Alec Holland uhořel, jeho duše však žije dál. Příběhy zeleného monstra se z akčních dobrodružství proměnily v atmosférické a ponuré horory, v „Sandmana z bažin“. Po zemi kráčí ďábel, dává lidem rady do života a na pomoc si z pekla povolal řadu mrtvých. A zlu se může postavit jedině bytost, která možná kdysi byla člověkem. Americký jih nikdy nebyl nejdokonalejším místem pro život – teď se však stává dokonalým místem pro smrt…... celý text
Literatura světová Komiksy Fantasy
Vydáno: 2009 , BB art , CrewOriginální název:
Love and Death, 1990
více info...
Přidat komentář
Jsem tak trochu na vážkách jak hodnotit ,mimozemšťani mi do tohoto příběhu nesedly
„Blížíme se
samotné hranici
racionálního jsoucna.
To, co vidíš kolem
je jen otisk chaosu.“
Změna nastala ihned. Zatím ,co jsem si v prvním díle liboval v černobílé kresbě, zde jsem po otevření málem přišel o oči. Příběh je barevný. Jenže některé barvy jsou až moc pastelově křiklavé. Dokonce i nevyrovnanost barevného spektra Swamp Thinga respektive Bažináče, je někdy až extrémní. Dva tři sešity mi trvalo, než jsem se adaptoval na brčálově zelené prostředí domácí bažiny. Avšak celé mě to zas tak moc nevonělo. Než si čtenář zvykne, tak do té doby prostě bude „barva“ smrdět. Ještě snad nikdy jsem si neposteskl nad tím, že mi bude chybět černobílé provedení.
Citát: O kousek dál už začíná zuřit chaoplasma, až do nekonečna.
A scénář také není zas tak propracovaný. Mám pocit, že dva sešity by se klidně vešly mezi některé příběhy v první knize. Podle mě tam dokonce patří, ale z nějakého důvodu byly převedeny do barevné verze druhé knihy. Strašně jsem se na pokračování Bažináče těšil, ale při čtení, někdy i nelogických, dialogů, mě to bahno nepřesvědčilo. Avšak zakořením, přitvrdím a budu doufat, že třetí příběh už bude přijatelnější.
Citát: Jsou tam tvorové, kteří by pro chvilkové vytržení z nudy utrhali andělům křídla.
Příběhy mě vcelku bavily až na ten sci-fistický, kdy naši Zemi navštívili mimozemšťané. Ano, chápu, že to bylo s nadsázkou, ale nudil jsem se při něm.
Druhý díl je kolorovaný, což ubralo na atmosféře, ale i tak se mi líbil. Nahlédneme do pekla, které je inspirováno Danteho Infernem, a jak se zdá Gaiman v Sandmanovi má téměř stejný koncept. Gaiman napsal i úvod, kde lecos vysvětluje. Pog popisuje mimozemskou rasu se zvláštním a zábavným jazykem, která se vydává hledat svou paní a dostane se na zemi. Opuštěné domy nás vrací do hororové atmosféry prvního dílu. Setkáme se s pro někoho starými známými Abelem a Kainem. (Opět připomínka Sandmana) A nakonec Svěcení jara, které je takovým odlehčeným vyvrcholením a zakončením.
Nedá se svítit, ale kolorizace výrazně uškodila atmosféře. A to jako fakt dost výrazně. kde se v prvním svazku atmosféra mrazivě plazila, rozechvívala nervy a zalézala pod kůži, tady až skotačivě trdluje jako na diskotéce. Negativně vnímám také šircší zíběr ohledně ilustrátorů (i když to Gaiman v předmluvě velmi zajímavě a pochopitelně vysvětluje). Dvojice Bissette & Totleben Bažináčovi ohledně výrazu a formy neporazitelně vládnou. McManusův Bažináč pořád vypadá jako postižená opice, na jeho styl si pravděpodobně nezvyknu. Druhý svazek také přelétává ohledně žánrovosti. Po výborné, temné, makabrózní úvodní trilogii a vizuálně zajímavé návštěvě pekla přijde naprosto infantilní příběh o mimozemšťanech, který jako by vypadl z Ohníčku (a ne z horrorové série). Velmi potěšující jsou OPUŠTĚNÉ DOMY, nejen pro návrat ke gotickému horroru, ale i na samotný začátek celého příběhu. Horroruprostý romantický erotizující happy end už pak beru jen jako snahu nějak svazek uzavřít. Marná sláva, jako celek je druhý svazek krokem zpět a kvalitativním plivnutím k zemi.
Hodnotím, jak hodnotím.
Komentuji, jak komentuji.
Četla jsem hned po prvním dílu a nedokážu přijít na to, co se mi líbilo víc. Možní to zjistím po třetím díle a třeba změním hodnocení. Teď fakt nevím.
Peklo jako v Sandmanovi. Až se chce říci, že Neil Gaiman ho od Moora docela dost obšlehnul.
Kolorovaná kresba není jediným rozdílem oproti prvnímu dílu. Ubyla i ta příjemně folosofická atmosféra, pořádný protivník a vlastně se tu pořádně nic neděje. Odkaz na Danteho, kdy Bažináč jde pro duši do pekla byl zajímavý, ale přijde mi, že většina scénáristických zvratů je tak trochu vycucaná z prstu. A vlastně i to, jak do Podsvětí sestoupí bylo podivné. Slabší, ale číst se to dá pořád. Uvidím, zdali se k sérii vrátím.
Mám z toho takový neodbytný pocit, že se Bažináč tak trochu točí v kruzích a postavy se furt ukájejí v sebelítosti, ale to vůbec nevadí. Je opravdu signifikantní, že Moorův génius dokázal na takové béčkové postavě vybudovat tak nadčasový epický příběh. Cesta peklem byla zatím ta nejlepší z podobných "démonských putování", co jsem v komiksu viděl, veršující půldémon prostě neměl chybu, tady si Viktor taky musel dát dobrou šichtu. Přesahy "pocty Pogovi" bohužel bez znalostí této postavy nemohu ocenit, ale překladatelsky to taky musel být masakr, nicméně "we found the enemy and he is us" by se mohlo tesat do kamene. Poslední dva příběhy skrz snění a splynutí, kruh dokončily a všechno dává smysl a dostává řád. Co musím vyzdvihnout krom příběhu je pak geniální, ale opravdu geniální práce s panely, je to skoro 30 let staré, ale v tomhle to zůstává nepřekonáno, ty hravé a plynulé přechody, dvojstrany, nekonvenční způsoby čtení - opět v kruzích - je to radost se tím pročítat. Já jsem až zasněn a musím opět smeknout p. Moorovi velkou poklonu až k zemi a snad se to nikdo nebude pokoušet natočit;-) Už jen kvůli němu.
Kolorizace tady schytává kritiku, ale mně se křiklavě pestrobarevné (v poslední epizodě až psychedelické) barvy zamlouvaly. Na rozdíl od pocty Pogovi, vměstnání mezi monster parafrázi na Orfea a goticko-freudovský návrat ke kořenům působí opravdu nemístně. Louisianské bažiny jsem měla možnost navštívit (podruhé se to už nejspíš nepoštěstí) a je krásné si je připomenout.