Syn celerového krále
Ota Pavel
Soubor povídek, věnovaný slavným československým sportovcům, které měl autor rád a které důvěrně znal. Ota Pavel popisuje jejich sportovní dráhu, vítězství či prohry s velkou vnímavostí a notnou dávkou citu. V knížce nás seznámí s příběhy Jana Kubra, Alfréda Jindry, Rudolfa Kučery, Christiana Battaglii, Pavla Kouby a řady dalších slavných československých sportovců.... celý text
Přidat komentář
Pár povídek je takřka geniálních, např. ta o taxikáři. Zbytek spíše prošedivělý průměr, kdy jsem při čtení té další pomalu zapomněl, o čem byla ta předešlá. Avšak jistou poetiku to stále má.
Parádních 16 povídek ze sportovního prostředí, ve kterých autor předvedl, že tento žánr prostě ovládá, jeho schopnost vžít se a popsat příběhy sportovců, které nekončily vždy úspěchem, byla prostě mimořádná. Problém u povídkových knih bývá často v rozlišné úrovni povídek (horší x lepší), v tomto výběru povídek to nehrozí, tady jsou jen ty výborné (např. Sedm deka zlata, Poslední zápas Františka Kloze, Salto nazad) a ty další = hodně dobré.
Tahle kniha je o sportovcích, o vůli, dřině, ale i o nespravedlnosti. Je psána velice přívětivou a přístupnou češtinou. A protože je to kniha o sportu, tak syn Celerového krále se logicky musí jmenovat Jarda. To je snad všem jasné. Nic na tom nemění ani fakt, že první vydání této knihy vyšlo ve stejném roce, kdy se jeden z nejslavnějších sportovních nositelů tohoto jména narodil. Vesmír už věděl...
TOP jsou povídky "Alfréd Jindra" a "Haló, taxi!".
Hřejivé, lidské příběhy (ne)obyčejných lidí. Ota Pavel předesílá : jeden nemusí být génius, postačí, když je člověkem.
Zajímavé povídky o sportovcích, kde není to hlavní sláva a úspěchy, ale nadšení a láska ke sportu. Nejvíce se mi líbily povídky: "Baroni na kolech" (o sourozencích Christianu a Blance Battaglia jsem dříve nevěděla), "Služebník náš Hubert" (dojemná pocta lékaři fotbalového mužstva) a "Alfréd Jindra" (nezlomná vůle nevzdat milovaný sport navzdory všem potížím způsobeným vážnými zdravotními problémy). Tato knížka byla moje první setkání s povídkami Oty Pavly a bylo to milé překvapení - knížku doporučuji nejen milovníkům různých sportů.
Abych se přiznala, četla jsem jen povídku Baroni na kolech, protože jsem si Blanku s Christianem zamilovala při čtení románu Cyklistka. Těch 5* tedy patří této povídce, protože je z ní patrné, že je měl autor také rád.
A mně se opět další z knih od Oty Pavla moc a moc líbila. Proč? Byla napsaná lidsky. Od srdce. Bez příkras. Tak jak to je. A navíc o sportu. Co víc může ilustrovat lidský život, než sport?! :-)
Aniž bych to tušila, tak Otu Pavla jsem si zamilovala už jako malá. A to díky filmovým zpracováním jeho knih. Ale teprve čtením jeho knih se mi otevřely oči, jaký je pan Pavel mistr nad mistry, když se pustí do psaní. Nádherné, poetické čtení o věcech všedních i nevšedních, a zejména o neobyčejných lidech, o kterých bych se asi nikdy nedozvěděla, že existovali, i když měli své místo v našem sportu. Děkuji, pane Pavle.
Spojit Otu Pavla, povídky a sportovní prostředí, to pak opravdu nemůže vzniknout nic špatného, ani nic průměrného. Natož pak, když se autor věnoval reálným sportovcům, kteří se chtěli dostat na vrchol, a jejich dost silným a smutným osudům. A opět se mi stalo, že mě hned první povídka Kolik má kůň chlupů dost zmátla, protože jsem se u ní docela i zasmál. To však bylo v této sbírce zároveň naposledy. Následovaly totiž opravdové lidské příběhy, které nekončily zrovna vesele, ať už za tím stálo cokoliv. Ota Pavel k tomu všemu hodí čtenářům nádherné a hluboké myšlenky, z lidského i sportovního hlediska. Opravdu krásná kniha.
"Dají vám strašně po hubě a pak se omlouvají. Mě to moc mrzelo, že to bylo právě ve sportu, protože sport by měl být jako studánka čisté vody."
"Už nikdy nebudou mistry světa. Ale copak může a musí být každý mistrem světa?"
Syn celerového krále vyhovuje mému vztahu ke sportu ještě víc než např. Plná bedna šampaňského. Jak říká autor v mé nejoblíbenější, cyklistické povídce: „Sport: překonávat něco, a ne vždy někoho.“ Ota Pavel psal vždycky s porozuměním k lidské (sportovní) dřině, ale tady, po vlastním prožitém utrpení, píše tím svým zdánlivě jednoduchým způsobem o prohrách, smutku, bolesti – a já je cítím a prožívám. Prohrou v pravém smyslu ale žádná z povídek nekončí (ani smutkem, a to ani po smrti člověka - nádherná povídka Služebník náš Hubert). Boj se sebou samým, naplnění, to je to pravé vyznění.
Otu Pavla čtu desítky let, ale stále u něho nacházím přesně to, co v literatuře hledám.
Už je to pár let, co jsem knihu četla, a určitě si ji ještě znovu přečtu.
Krásné lidské příběhy. Sportovní nadšení, smutek, radost, slzy...krásně napsáno!
Otu Pavla mám strašně ráda, měl takový lidský způsob psaní a jeho knihy zbožňuju. Některé příběhy jsou k pousmání, u některých jsem si poplakala, ale je to psáno tak hezkým způsobem, s neuvěřitelnou pokorou. Marně hledám podobného spisovatele.
Přiznám se bez mučení, žejsem knihu koupil kvůli názvu. Syn celerového krále, to musí být něco zajímavého. A ano, bylo. Ota Pavel velmi laskavým a lidským způsobem popsal osudy sportovců kteří se nadřeli v životě mnohem více, než jejich úspěšnější kolegové a stejně na mety nejvyšší nedosáhli. Nědo má holt kousek toho pokakaného štěstíčka a někdo si v životě musí zasloužit i tu kůrku chleba. Je dobře, že se píše i o těch dříčích, kteří na konci neměli tu sladkou třešínku na doru, ale zase když vidím některé dnešní sportovce, tak si říkám, možná dobře, tito lidé sport dělali pro lásku, pro radost, pro to co jim sport dal a ne pro prachy a jiné odměny.
Jen taková poznámka pod čarou: Díky povídce Baroni na kolech jsem objevila krásný dokument Petra Václava Paní Le Murie (1993).
Štítky knihy
Část díla
- Alfréd Jindra 1972
- Baroni na kolech 1972
- Haló, taxi! 1972
- Já jsem král, ty jsi král, každý má svůj marcipán 1972
- Jak Bohoušek Váňa oplatil hořký slzy Marušky Kettnerový 1972
Autorovy další knížky
2007 | Smrt krásných srnců |
2004 | Jak jsem potkal ryby |
2013 | Zlatí úhoři |
2004 | Plná bedna šampaňského |
1989 | Výstup na Eiger |
Povídky věnované oblíbeným sportovcům Oty Pavla , povětšinou fotbalistům pražské Dukly a cyklistům. Dnes už jsou to mnohdy zapomenuté legendy československého sportu, ale ty sportovní reportáže jsou skvostné. Dýchá z nich život i navzdory propasti času, láska ke sportu, práci novináře a mnohdy opravdové přátelství s hlavními protagonisty. Roky odebírám deník Sport. Ráda bych si v něm něco takového přečetla, ale dnes už je jiná , zrychlená doba , na takovou práci už není čas.