Syn služky
August Strindberg
Syn služky je autobiografický román jednoho z nejvýznamnějších představitelů severské literatury, Švéda Augusta Strindberga. Je to bezprostřední až naturalistní obraz člověka zmítaného vnitřním neklidem, jež vyplýval z jeho „parijského“ původu. Člověka snažícího se překonat tíhu vzpomínek a rodových omezení a dosáhnout společenské nezávislosti.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno: 1968 , PráceOriginální název:
Tjänstekvinnans son I-III, 1886
více info...
Přidat komentář
Asi je to čitateľom súdené, že si mýlia autobiografiu s klasickou prózou. Aj samotný autor v interview s francúzskymi novinami vyhlásil, "že chcel povedať niečo o sebe". Dovolím si poznamenať, že povedal toho omnoho viac. A nielen o sebe.
Do 200 strán sa vtesnalo toľko zaujímavých námetov, myšlienok, filozofických rozpráv, názorov, ľudí, esejí, psychologických opisov a čiastočne aj celkový pohľad na súveké Švédsko očami mladého Augusta. Nie je možné, aby sa v tom človek aspoň na sekundu nestratil. Ale nie je nemožné nájsť aspoň jednu myšlienku, s ktorou by sa človek ihneď stotožnil alebo ju po prečítaní ihneď zavrhol ako výplod blázna.
S každým novým odstavcom sa mi z hlavy parilo čoraz viacej. Ale mne sa tá kniha veľmi páčila. Dokonca som v nej objavil aj svoje vlastné myšlienky a otázky. Na niektoré veci som sa začal pozerať úplne inak a rád si túto knihu prečítam zas rok, potom o ďalší rok a viem, že v nej nájdem vždy niečo nové. Cítim to tak.
Dosť zvláštny naturalizmus, bez rozsiahlych opisov prostredia, otvárajúci cestu pre moderné psychologické romány (autobiografie).
Zatímco Strindbergovy hry obdivuji, mají myšlenku i smysl pro pointu a gradaci, nad jeho prózou zůstávám v rozpacích. Jakoby ani nešlo o literaturu, ale jen o deníky s osobní, nikoli uměleckou hodnotou.
Štítky knihy
švédská literaturaAutorovy další knížky
2011 | Slečna Julie |
1968 | Syn služky |
1927 | Červený pokoj |
1974 | Osamělý |
1998 | Inferno |
Byla jsem hodně zaskočena - takové výplody choré mysli jsem u tohoto slavného dramatika nečekala. Jeho horečná biografie (ne, zdejší anotace se mýlí - nejde o román!) sahající jenom do roku 1875, tedy zahrnující pouze roky předcházející jeho zásadnímu tvůrčímu období, mi přinesla zajímavé poznatky o tehdejší konzervativní, zaostalé, od progresivních evropských myšlenek a uměleckých směrů izolované švédské společnosti. (Nejvíce jsem se divila popisu forem studia na univerzitách, pobavily mne však i postřehy o úloze prodejné děvky - novinařiny a jejím paktování s politickými stranami.)
Strindbergovy pokusy o sociologickou či politologickou analýzu švédské společnosti druhé poloviny 19. století mi vyznívaly jako bláboly šílence, jeho neustálé hledání sebe sama v třídně striktně rozdělené společnosti bylo místy trapné až groteskní, rovněž jako jeho závěrečné chlubení se dosažením "sociální vážnosti" a tomu přiměřených "vyšších styků" . Největší porce "guláše" v jeho hlavě však představovaly úvahy o ženách, manželství, sexu.
Na druhou stranu jsem byla uchvácena mírou jeho vědomostí z různých oborů - zaujala mne třeba epizoda o tom, jak kvůli potřebě katalogizovat knihy v čínštině, uložené ve švédské královské knihovně, se za jediný rok naučil čínsky tak, že se stal předním evropským sinologem té doby.
Kromě převelice komplikovaných myšlenkových pochodů autora hladké četbě nenahrával ani místy doslova nesrozumitelný český překlad (povolání: mimořádný AMANUENS knihovny - to je co?) a hodně mi v knize chyběl i nějaký rejstřík jmen s biografickým popiskem těch četných zmiňovaných veřejných osob - politiků, filozofů, básníků, šlechticů, ...).
Každopádně - všichni dramaturgové a režiséři, kteří se pouští do inscenování Strindbergových her, by knihu měli přečíst povinně a pro diváky jeho inscenací by také mohla být dobrým vodítkem k pochopení jeho mnoha nepochopitelných scénických postav.