Syn země: Člověk Teilhard de Chardin

29.12.2019

Útlý svazeček se čte „brutálně těžce", ale stojí to zato. V prvním eseji se sudetoněmecká theoložka Ida F. Görresová zabývá Teilhardovým duchovním vývojem, jak ho dokumentují dopisy z fronty první světové války. Druhý esej líčí jeho osobnost a třetí vztah k ženám: na jednu stranu ke konkrétním (sestřenici Margueritě a intelektuálce Léontine Zantové), na druhou k panenství a věčnému ženství jakožto principům.
Dílko si klade a zjevně také naplňuje i umělecké ambice. V jazykové kráse vidím jednu z největších předností „Syna země". Obdivuji překladatele, který si troufl tlumočit jeho náročné a jemně vykroužené věty. Líbí se mi také rovnováha mezi citacemi samotného Teilharda, jejich interpretací, autorčinými vlastními myšlenkami a zajímavými fakty, která doplňují obraz titulního hrdiny i církve jeho doby. A kromě toho si mě získala zvláštní německost knihy – citují se naši básníci, uvádějí se naše osobnosti (Winkelriede) a naše pohádkové postavy (Zlatá Marie od bratří Grimmů) –, která se nevylučuje s francouzskostí (řada galicismů i citací v originále a ponor do hlubokých vrstev francouzské kultury). Hleďme, kulturní dialog se dá vést i jako monolog.
Naopak strašně hloupá (sic) mi připadá pasáž, kde se paní Görresová ptá, je-li Teilhardův válečný prožitek kolektivismu ošklivým rysem dítěte své doby, anebo jestli byl Teilhard nadaný jakýmsi zvláštním darem vidět v kolektivu něco krásnějšího než „my". Šmarja, ten zvláštní dar se – překvapivě – jmenuje zážitky z fronty.

Četla jsem (zcela dobrovolně) jako doplňující literaturu k zápočtovému eseji o Teilhardovi de Chardin. Nedá se říci, že by mi výrazně pomohla s interpretací „Vesmíru a lidstva", ale několik poznámek užitečných v tomto směru jsem tu našla. Celkově to bylo zajímavé čtení, které mi dalo cosi podstatného. 10/10 si zaslouží.