Syn země: Člověk Teilhard de Chardin
Ida Friederike Görres
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/142819/bmid_syn-zeme-clovek-teilhard-de-chardin-J5E-142819.jpg
5
3
3
Tyto tři eseje nechtějí podat nějaké teologické či filosofické celistvé hodnocení, spíše se snaží odkrýt záhadnou tvář genia. Kniha je bohatě prokládána Teilhardovou korespondencí, ze které září světlo a základní rysy jeho poselství.
Duchovní literatura Náboženství Filozofie
Vydáno: 1998 , Refugium Velehrad-RomaOriginální název:
Sohn der Erde: Der Mensch Teilhard de Chardin
více info...
Přidat komentář
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) přátelství křesťanství teologie životopisy, biografie teologové Teilhard de Chardin, 1881-1955Autorovy další knížky
2003 | Velká hra Mary Wardové |
1998 | Syn země: Člověk Teilhard de Chardin |
Útlý svazeček se čte „brutálně těžce", ale stojí to zato. V prvním eseji se sudetoněmecká theoložka Ida F. Görresová zabývá Teilhardovým duchovním vývojem, jak ho dokumentují dopisy z fronty první světové války. Druhý esej líčí jeho osobnost a třetí vztah k ženám: na jednu stranu ke konkrétním (sestřenici Margueritě a intelektuálce Léontine Zantové), na druhou k panenství a věčnému ženství jakožto principům.
Dílko si klade a zjevně také naplňuje i umělecké ambice. V jazykové kráse vidím jednu z největších předností „Syna země". Obdivuji překladatele, který si troufl tlumočit jeho náročné a jemně vykroužené věty. Líbí se mi také rovnováha mezi citacemi samotného Teilharda, jejich interpretací, autorčinými vlastními myšlenkami a zajímavými fakty, která doplňují obraz titulního hrdiny i církve jeho doby. A kromě toho si mě získala zvláštní německost knihy – citují se naši básníci, uvádějí se naše osobnosti (Winkelriede) a naše pohádkové postavy (Zlatá Marie od bratří Grimmů) –, která se nevylučuje s francouzskostí (řada galicismů i citací v originále a ponor do hlubokých vrstev francouzské kultury). Hleďme, kulturní dialog se dá vést i jako monolog.
Naopak strašně hloupá (sic) mi připadá pasáž, kde se paní Görresová ptá, je-li Teilhardův válečný prožitek kolektivismu ošklivým rysem dítěte své doby, anebo jestli byl Teilhard nadaný jakýmsi zvláštním darem vidět v kolektivu něco krásnějšího než „my". Šmarja, ten zvláštní dar se – překvapivě – jmenuje zážitky z fronty.
Četla jsem (zcela dobrovolně) jako doplňující literaturu k zápočtovému eseji o Teilhardovi de Chardin. Nedá se říci, že by mi výrazně pomohla s interpretací „Vesmíru a lidstva", ale několik poznámek užitečných v tomto směru jsem tu našla. Celkově to bylo zajímavé čtení, které mi dalo cosi podstatného. 10/10 si zaslouží.