Syn země: Člověk Teilhard de Chardin přehled
Ida Friederike Görres
Tyto tři eseje nechtějí podat nějaké teologické či filosofické celistvé hodnocení, spíše se snaží odkrýt záhadnou tvář genia. Kniha je bohatě prokládána Teilhardovou korespondencí, ze které září světlo a základní rysy jeho poselství.
Duchovní literatura Náboženství Filozofie
Vydáno: 1998 , Refugium Velehrad-RomaOriginální název:
Sohn der Erde: Der Mensch Teilhard de Chardin
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Syn země: Člověk Teilhard de Chardin. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (1)
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Syn země: Člověk Teilhard de Chardin v seznamech
v Přečtených | 3x |
v Knihotéce | 4x |
v Chystám se číst | 4x |
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) přátelství křesťanství teologie životopisy, biografie teologové Teilhard de Chardin, 1881-1955
Útlý svazeček se čte „brutálně těžce", ale stojí to zato. V prvním eseji se sudetoněmecká theoložka Ida F. Görresová zabývá Teilhardovým duchovním vývojem, jak ho dokumentují dopisy z fronty první světové války. Druhý esej líčí jeho osobnost a třetí vztah k ženám: na jednu stranu ke konkrétním (sestřenici Margueritě a intelektuálce Léontine Zantové), na druhou k panenství a věčnému ženství jakožto principům.
Dílko si klade a zjevně také naplňuje i umělecké ambice. V jazykové kráse vidím jednu z největších předností „Syna země". Obdivuji překladatele, který si troufl tlumočit jeho náročné a jemně vykroužené věty. Líbí se mi také rovnováha mezi citacemi samotného Teilharda, jejich interpretací, autorčinými vlastními myšlenkami a zajímavými fakty, která doplňují obraz titulního hrdiny i církve jeho doby. A kromě toho si mě získala zvláštní německost knihy – citují se naši básníci, uvádějí se naše osobnosti (Winkelriede) a naše pohádkové postavy (Zlatá Marie od bratří Grimmů) –, která se nevylučuje s francouzskostí (řada galicismů i citací v originále a ponor do hlubokých vrstev francouzské kultury). Hleďme, kulturní dialog se dá vést i jako monolog.
Naopak strašně hloupá (sic) mi připadá pasáž, kde se paní Görresová ptá, je-li Teilhardův válečný prožitek kolektivismu ošklivým rysem dítěte své doby, anebo jestli byl Teilhard nadaný jakýmsi zvláštním darem vidět v kolektivu něco krásnějšího než „my". Šmarja, ten zvláštní dar se – překvapivě – jmenuje zážitky z fronty.
Četla jsem (zcela dobrovolně) jako doplňující literaturu k zápočtovému eseji o Teilhardovi de Chardin. Nedá se říci, že by mi výrazně pomohla s interpretací „Vesmíru a lidstva", ale několik poznámek užitečných v tomto směru jsem tu našla. Celkově to bylo zajímavé čtení, které mi dalo cosi podstatného. 10/10 si zaslouží.