Tajná historie
Donna Tartt
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/346659/bmid_tajna-historie-Kbo-346659.jpg
4
486
486
První román Donny Tarttové Tajná historie se hned po svém vydání v roce 1992 stal vysoce hodnoceným a hojně diskutovaným bestsellerem, popisovaným jako „současná klasika“, „geniální“, „dechberoucí“ příběh, „tak neodolatelně svůdný, že jeho četba vyvolává pocity téměř provinilého potěšení“. Předznamenal tak autorčinu mimořádně úspěšnou literární kariéru, oceněnou mnoha významnými trofejemi; za svůj poslední román Stehlík z roku 2014 Tarttová získala Pulitzerovu cenu, jednu z nejprestižnějších poct v literárním světě. Příběh, podávaný v retrospektivě formou zpovědi či přiznání jednoho z jeho aktérů, vypráví o podivném setkání skupiny šesti zvláštních, na první pohled excentrických studentů klasické řečtiny na malé, odlehlé univerzitě kdesi v Nové Anglii; pod vlivem záhadného, charismatického profesora si vytvoří jakýsi elitní klub a svůj vlastní, izolovaný intelektuální svět, v němž objevují nové způsoby uvažování o podstatě krásy, pravdy a tvořivosti – ale i hrůzy, vášně a zločinu. Jejich zrůdný experiment zkoumající tajemství bakchantského rituálu – evokující Nietzscheho srovnání dionýsovského a apollónského principu – se dle očekávání zvrhne ve strašlivou tragédii a v sérii morálně rozkladných činů, které zničí jejich charaktery a následně i životy. Jeden z recenzentů ocenil, že „autorce se podařilo popisovat melodramatické a naprosto bizarní události tak, že působí zcela věrohodně“. K tomu jí významně napomáhá i zvolený žánr románu, charakterizovaný jako „detektivka naruby“, v níž je od počátku zřejmé, kdo zločin spáchal, a vyprávění směřuje k odhalení důvodů a okolností, které k němu vedly, a následků, s kterými se jeho pachatelé musí vyrovnat – pokud k tomu mají dost morální síly a odvahy.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2017 , ArgoOriginální název:
The Secret History, 1992
více info...
Přidat komentář
Vracím se domů nad ránem,
kvalitním vínem omámen,
z přímek se stávaj zatáčky,
točí se svět, jsem na sra*ky.
............
Rozsáhlý román (jakož i bible Dark academie) o tom, jak skupina pozérů prožila jeden školní rok na vysoké škole Hampden ve státě Vermont. Stihli toho dost. Mluvit řecky, chovat se řecky, mít depky, chlastat, hulit a zabít kamaráda - což není žádný spoiler, to se dozvíme hned na druhé stránce.
Máme tu hlavního vypravěče Richarda. Je na škole nový a pochází z daleké a exotické Kalifornie.
Dále je tu Henry, směs Sherlocka a Stevena Hawkinga. Je to charismatický vůdce smečky, bedna ohledně řečtiny a ostatních jazyků.
Dále Francis, zrzek, vzdělanec, filozof a elegantní pracháč.
Dvojčata Charles a Camilla (náhodný výběr jmen?). Drží při sobě a mají výjimečné pouto.
A nakonec Bunny, budoucí mrtvola.
Jejich příběh sledujeme od chvíle, kdy Richard přijde do jejich studijní skupiny vedené profesorem Julianem, ctitelem antického Řecka. Richard je okouzlen novým prostředím a svými spolužáky. Jezdí s nimi na výlety, proniká do jejich životů a přemýšlí nad nesmrtelností chrousta, . Až posléze začne zvolna poznávat, ze má partička před ním tajnosti. A než vůbec stihne prohlédnout jejich tajemství, je sám zavlečen do kolotoče událostí, který už nejde zastavit.
Kdo zůstane žít a kdo zdechne strašlivou smrtí? Zůstaňte na příjmu.
Donna Tartt stvořila dílo, které působí tak autenticky, až to bere dech. Psychologie postav je tu popsána a rozvíjena na výbornou, dokáže také opravdu skvěle vykreslit charakter postav. Jakmile se objeví na scéně, už je bezpečně poznáte i kdyby nebyli jmenováni. A to jak ty dobré znaky, tak i ty špatné. Zvláště při čtení Bunnyho pasáží se mi otvírala kudla v kapse.
Věřím, že pro někoho to může být přelomová kniha, která změní jeho život i uvažování. Knihu oceníte tím spíš, pokud navíc znáte i řecké dějiny a filozofii. Za sebe říkám, že nevím, zda si ji ještě někdy přečtu znova, ale jsem ráda, že jsem si ji přečetla. Stálo mi to za to.
V českém prostředí nedoceněná, v zahraničí špatně vykádaná kultovní klasika a podle mě jedna z nejlepších knih moderní literatury. Její čtivost a zdánlivá podbízivost mladým depresivním teenagerům ovšem způsobila, že z učebnicové kritiky hedonismu a pseudointelektualismu (říkejme si tomu, jak chceme) vznikl kult glorifikace obojího a zmínění lidé se bohužel zasloužili o veškerou popularitu paní Tarttové.
Přitom každému zdravě uvažujícímu člověku musí být jasné, že na všechny brikule, co se v Tajné historii dějí, je nahlíženo kriticky. Už jen proto, že je všem předurčen tragický osud zapříčiněný jejich vlastními činy a sledujeme jejich vývoj až k naprostému rozpadu charakteru. Je v tom až něco z Raskolnikova. Už od začátku víme co se stane, vlastně už od začátku víme děj celé knihy, protože o ten vůbec nejde. Jde zde o to, zobrazit mladého člověka z vysoké společnosti posedlého obrazem sebe samého a manickém lpění na tom, si jej za každou cenu udržet. Není tedy divu, že je právě tato kniha tak populární, protože to je přesně to, co mnoho mladých lidí dělá, chová se jako Dostojevského postavy posedlé jedinou myšlenkou, pro které jsou ochotny udělat naprosto vše.
Ostatně v knize samotné je řečeno - Beauty, unless she is wed to something more meaningful, is always superficial.
Jedna z nejpoutavějších a nejlepších knih, které jsem kdy četla. Víc psát nebudu. Prostě do ní jděte! :Dd
Tajná historie je opojná, hypnotická, temná, fenomenální a srdcervoucí. Říct cokoliv o ději by bylo připravením o moment překvapení, lze říct jediné: Donno, autoři antických tragédií se ti jistě klaní k nohám.
Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla, a možná vlastně úplně ta nejlepší. V Tajné historii Tartt odkrývá nejhlubší aspekty lidské osobnosti, její temnotu i letmé záblesky světla. Podzimní mlha nad pozemky univerzity, studium klasiků, spousta alkoholu i řečtiny, a tenká linie proplétající se osudy studentů, která říká, že nemusí být všechno tak, jak vypadá, že na první pohled hodní mohou být pod fasádou excelentními manipulátory a že všichni tak trochu hrajeme divadlo a nosíme masky.
3,5 hvězdiček
musím říct, že kniha mě ze začátku hodně bavila, pohltila mě svojí temnou atmosférou, elitní skupina studentů řečtiny, autorka krásně vykreslila povahy hlavních postav, myslím si, že na podzim, je tahle knížka úplně nejlepší, protože se pohybujeme v univerzitním prostředí, kniha je taková ponurá, opravdu temná a něco mě na ní, zaujalo natolik, že jsem jí nemohla položit
Líbí se mi fakt, že Richard je nespolehlivá hlavní postava, která nám představuje děj svýma očima, jenže problém je, že člověk občas neví, co si přikrášluje, své "kamarády" hodně romantizuje, vidí je jako dokonalé a to má velký dopad, jak vnímáme zbytek party. Během příběhu mlží, lže, chce zapadnout do bohaté smetánky, jenže nemá tušení, jak vlastně zvrácení všichni jsou. Na oko dokonalá parta, uvnitř už zas tak ne.
jenže nějak od strany 300, mi přišel děj hrozně vleklý, nudný, zbytečně moc popisu a možná někomu to vyhovovalo, ale za mě kdyby kniha byla o dvě stě stran nebo o sto kratší, tak se nic nestane... opravdu některé pasáže mě absolutně nebavili a některé zase byli výborné. Nelituji, že jsem si ji přečetla, ale znovu, bych do toho asi nešla.
Z první části jsem byla poměrně zoufalá. V textu je tolik věcných chyb, že se mi nechce věřit, že ji autorka psala a text cizelovala 9 let. Namátkou: proč proboha studium řečtiny jako příprava na medicínu? To je úplně zcestné, řečtina není medikovi ani lékaři na nic (snad latina a i ta stačí v jen v malém rozsahu, věřte mi, už se tím přes 20 let úspěšně živím), nebo: ve Vermontu byla extrémně studená zimní noc a na zem se snášeli velké mokré vločky (!), vy jste někdy viděli padat velké mokré vločky v minus 20st? Dalo by se pokračovat. A určitě mi řada nesrovnalostí unikla.
Skupina elitních studentů řečtiny neustále pije a občas fetuje. Popis této aktivity zabírá minimálně polovinu objemu textu. Obvykle mi rozsáhlé knihy nevadí, jsem trpělivá, ale tady je text opravdu taaaak nesmyslně natažený.
Naštěstí se v druhé polovině začne něco dít a vztahy mezi postavami se přiostří a naberou na intenzitě. I nadále si o utrpení postav máme dělat dojem hlavně podle toho, kolik alkoholu zkonzumují (vysoká konzumace ukazuje na vysoké utrpení). Ale kniha se nakonec dobere k nějakému sdělení. Něco jako morálka existuje. Každý z nás máme smysl pro ni zabudovaný v sobě a nedá se před ním uniknout. Pokud uděláme něco opravdu ohavného, Erynie nás dostihnou. Nedokážeme žít s někým, kdo naše tajemství zná a někdy ani se sebou samými.
Tak nakonec k původně plánovaným 2 hvězdám přidávám třetí.
Jestli si myslíte, kdovíjak jste ve svých dvaceti letech vyváděli, přečtěte si tuto knihu!
Je to zvláštní příběh o klukovi, který se na univerzitě díky studiu klasické řečtiny dostane do uzavřené party elitních studentů, která má svá tajemství. Ze začátku to je celkem zdlouhavé čtení a já si říkala, že těch řečí o klasicích je zbytečně moc. Když se ale později příběh začal rozjíždět, ocenila jsem, že díky si díky tomu úvodu umím představit dané situace, že díky tomu ty hlavní postavy znám. Celá parta se dostává víc a víc pod tlak a sledovat jejich reakce na krizové situace bylo vážně skvělé čtení. Doporučuji. Jen je třeba mít trochu trpělivost.
Příběh Richarda, co se na nesmyslně drahý vejšce kamarádí s partičkou machýrků, je navzdory skoro šesti stům stránkám neuvěřitelně čtivej. Tu atmosféru studia, pochlastávání, lásek na jednu párty, experimentování se vším možným, přemírou volnýho času a psaní esejí si tu Tarttová dává. Je to celý jako Kingova novela Srdce v Atlantidě jenom o level lepší. Pohlcující, fantasticky napsanej pan Román. Labužnický rochnění se v lidskejch chatakterech a velkolepá walk of shame vyhoněnýmu snobství. Mistrovský dílo.
(SPOILER)
Asi jsem čekal moc. Postavy jsou po většinu času v různém stupni opilosti nebo zdrogování, což by mohlo vysvětlovat jejich nesmyslné chování, ale ani tak to nefunguje.
To, co by mělo být dějovým zvratem na mě působí spíš tak, že děj ještě více přestává dávat smysl, než aby do sebe nějaké části vyprávění zapadly. Nakonec se všichni uchlastaji, ufetují a zblázní, což ale není nijak překvapivé, protože se jako magoři chovají už od začátku.
Celou knihu jsem čekal, kdy to začne být zajímavé nebo napínavé. Kniha skončila a ani jedno nenastalo. Knihu nabourává hromada různých epizodních příběhů a postav, které na zbytek knihy nijak nenavazují a samy o sobě nejsou nijak zajímavé. Plno náznaků zápletek zůstane jenom v těch náznacích a vlastně se už k nim nikdy nevrátíme.
Pokud očekáváte, že se knize dozvíte, co se vlastně doopravdy stalo a proč, tak čekáte marně. Většina nejasných míst vyprávění prostě zůstane neobjasněných stejně tak jako motivace postav k různým iracionálním rozhodnutím.
Asi bych to přirovnal k filmu Zvětšenina. Pro filmového kritika skvostné dílo, pro běžného diváka nuda od začátku do konce.
čtenářská lahůdka, domnívám se, že klíčem k její interpretaci je princip výstavby řeckého dramatu = stačí číst postavy jako role antické tragédie a nad univerzitním románem s kriminální zápletkou se rozprostře další dimenze ozřejmující jeho formu i narativní strategii
Akoby Fitzgerald, Machen a Christie napísali spoločný príbeh. Podivuhodný, no dobre fungujúci žánrový mix, psychologická dráma, detektívka a exkurzia do podivných zákutí jednej vysokej školy. Najpôsobivejšie bolo to postupné zlupovanie jednotlivých vrstiev charakteru ústredných postáv, ktoré spätne narúšalo spôsob, akým som príbeh vnímal a s tým spojené presúvanie ťažiska príbehu. Nie je to typ románu, ktorý je nevyhnutne obrazom reality, no svojou rafinovanosťou vytvára svet vlastný, knižný, pohlcujúci. Nie dokonalá kniha, ale maximálne hodnotenie a odporučenie si zaslúži.
Velmi zvláštní příběh, plný rozporů. Zajímavý, ale i nudný a zdlouhavý, hluboký i povrchní, pozlátko i tvrdá realita, záživné rozhovory a dobrodružství i dlouhosáhlé přechytralé řeči amerických studentů, pevná přátelství i podvody a zrady. Tak si vyberte. Vypraveč mi hodně připomínal Velkého Gatsbyho, takový hromosvod. Prostě hodně americké.
Kniha ve mě vzbudila poměrně vysoká očekávání, ale ve finále trošku zklamání. Většinu času tam je popis, jak se někde popíjí a celkově ten příběh nebyl úplně vyvážený.
(SPOILER)
Detektivní příběh pro literární snoby. Tak by se asi ve zkratce dala charakterizovat tato kniha.
Teď se podívejme, zda je takové značení smysluplné.
Malé skupině studentů se dostalo cti studovat na malé soukromé americké univerzitě starou řečtinu a zcela se jí oddat, mimo jiné díky vynikajícímu přednášejícímu.
Elitní (a elitářská) skupinka podlehne mysteriu starověkého Řecka a jeho mytologii natolik, že se oddává i dionýsovskému kultu. Osud ji však dostihne a přivede do zkázy.
Zatímco v podání severských autorů by šlo o přímočarý příběh zaměřený spíše na psychologii kriminalisty zatíženého osobními problémy a dlouhé pasáže „z pitevní zprávy“, autorka sestavila nevšední detektivní příběh, který je vpleten do přediva antické tragédie a mnoha kulturních literárních odkazů (Dostojevskij, F. S. Fitzgerald, Flaubert).
Řecká mytologie jako by se stala přímo součástí dějové linky, když hlavní aktéry děje stíhá nepřízeň Erínyí, jež jsou koneckonců v textu zmíněny rovněž.
Výsledkem je opulentní román, jenž banální příběh rozmařilých „Bright Young People“ převádí na drama zaobírající se vnitřním světem protagonistů, jejich rodinnými „anamnézami“ a motivacemi. Je to intelektuálně podnětné čtení, jež člověka kulturně zorientovaného oblaží mnoha příjemnými pocity, rozezná-li v dialozích či myšlenkách odkazy na ten či onen literární pramen.
Přesto moje libé pocity nahlodal drobný červíček pochybností a dospěl jsem k závěru, že snaha vystavět antickou tragédii na skutkové podstatě malérů univerzitních studentů, kteří „roupama neví, co dělat“, nestojí na pevných základech. Možná, že je tam příliš štukové výzdoby, kterou konstrukce pod ní jen stěží unese.
Vrátím se k úvodu: „Tajná historie“ asi je knihou pro literární snoby, pokud ji nebudou brát moc vážně.
Tak tohle byla nepochybně jedna z nejlepších věcí co jsem četla za dlouhou dobu. Většina knih, i když se mi třeba líbí, mi tak nějak splyne dohromady. A pak jsou knihy, které zůstanou navždy jedinečné, zapamatuju si jména, atmosféru a jejich čtení je zážitek. Tajná historie je jednou z nich.
Myslím si, že ne pro všechny věci se dají najít vhodná slova. A já po přečtení této knihy žádná nenacházím, protože tohle je jeden z těch příběhů, který vás na konci zmačká jako kus papíru a hodí proti zdi.
A jak tu už někdo psal níže, budu to nějakou chvíli zpracovávat s obavami, že už žádný příběh nebude takový.
Donna Tartt je velice výjimečná spisovatelka.
(SPOILER)
Majstrovsky vyrozprávané, ono sa tam zas toľko toho nedialo, ale depresívna, postupne slučku uväzujúca atmosféra ma dokonale vtiahla do deja.
Asi každá postava bola viac či menej sociopat. Ako by som sa zachoval ja v Richardovej koži po tom, čo by som sa dozvedel o tej blbej nehode? Neviem. Zničený ľudský život aj keď nehodou, je tiež zničený ľudský život a je potrebné prevziať zodpovednosť - ale rozprávač by zničil ďalšie štyri životy ak by urobil, čo je správne aj keď je v tomto prípade správnosť relatívny pojem. Evidentne ich to ale až tak netrápilo. A nakoniec viac ich nežrala ani tak Bunnyho smrť, ako to, že sa im to neprepečie, snáď okrem Richarda, ktorý vykazoval pálčivejšie výčitky svedomia. No za psychologickým rozkladom ostatných postáv, myslím, bol aj aspekt výčitiek svedomia, zaobalený so strachom z dolapenia, ktorý bol dominantný zrejme predsa u každého. Tu ma trochu mrzí ich forma rozprávania, tento príbeh si zaslúžil možno skôr vševediaci prístup. A možno ani nie, v podstate som veľmi spokojný, iba by som bol zvedavý, keď aj napríklad taká postava Juliana bola z môjho pohľadu dramaticky nevyužitá a plochá - tu som čakal viac. Záver skutočne nerozumiem, de facto ako sám Henry povedal, ono bremeno ho v podstate oslobodilo, bola to zvláštne atraktívna postava aj keď chladný sociopatický manipulátor, ktorý nakoniec zatiahol Richarda do celej veci veľmi vecne a vykalkulovane (veľmi pravdepodobne). Jeho počínanie v samom závere mi je najväčšou záhadou aj keď možné vysvetlenie bolo podané (Julian). Možno svoju existenciu už prekonal a preto v zásade ďalší život nepredstavoval mystérium. Ale ak by skutočne Camillu miloval, nezachoval by sa tak egoisticky. Aj keď jednal v afekte.. ťažko povedať.
Každopádne napriek právnym nedôsledkom, mali udalosti extrémne psychologické dôsledky, kde všetci iba stratili - seba navzájom aj svoju integritu - nezvratne a to je obrovská tragédia. Ako v antickej dráme aj tu hrala zásadnú rolu žiarlivosť.
Kniha sa mi pacila a aj ked mi citanie trvalo dlhsie ako obvykle, nelutujem ani jednu precitanu stranku. Za mna o nieco lepsia bola kniha Stehlik. To je moja srdcovka.
O knize Stehlík jsem slyšel. O filmu taktéž. Nečetl jsem a neviděl. Jako první se mi do ruky dostala Tajná historie. Autorčin debut. Tak jsem si řekl, že to tak bude možná lepší. Oťukávání, seznamování. Mívám to tak rád.
Knihu jsem nedočetl, ale jsem přesvědčen, že je to dobré čtení. Jen bych si to raději přečetl jako mladý student, chtivý poznávat svět, chtivý dobrého vzdělání, chtivý po nekonečném poznání. Tu fascinaci novými informacemi si pamatuji. Jako mládenec jsem byl jako houba, možná stále trochu jsem. Prahnul jsem vědět, znát, rozumět. A byl jsem fascinován vlastním uvažováním, byl jsem okouzlen možnostmi propojování vědomostí. Tvořil jsem mozaiky, koláže. Psal básně. Cítil se vyvolen. Hltal vše, co se nabízelo. Cítil jsem se být členem tajného společenství lidí, kteří vědí, kteří vědět chtějí, kteří po vědění touží…
To všechno je v knize Tajná historie obsaženo. To, co jsem prožíval a čím jsem byl jako mladý student pohlcen. Tyto vzpomínky mi pomohli tuto knihu číst a bavit se u ní. Navíc… Tarttová už ve svém debutu jasně ukazuje svůj obrovský potenciál.
Ale bylo to až moc dlouhé a unavující. Čím je člověk starší, hledá v informacích zkratku. Už mě tolik nefascinuje koupat se v alchymickém kotlíku miliardy různých poznatků. Baví mě do toho kotlíku skočit a v hlubších vodách hledat větší ryby, složené z pevnějšího materiálu. Ryby, které mi jsou po chuti. Ryby plné pravd. A že je pravda jen mámení? No samozřejmě. Pravd je na světě přesně tolik, kolik má obyvatel. Každý máme tu svou. Jsme tvůrci svých pravd, svého vnitřního světa. Jsme spolutvůrci reality. Jak fascinující…, že?
Takže hledejte, tvořte, a buďte fascinováni svými světy, milí čtenáři. Ale nezapomínejte, že by ten výsledný společný obraz složený z našich soukromých realit, měl být libý každému jednomu člověku ve Vesmíru… Howgh…