Tajné dějiny jezuitů

O této knize se zmiňuje Ivana Čornejová v závěru svého díla Tovaryšstvo Ježíšovo a nedá mi to - musím její hodnocení ocitovat: (str. 248) - chtěla jsem to dát do zajímavostí, ale přesáhla jsem délku komentáře.

Naprosto neuvěřitelná kniha pak byla vydána v roce 2001 v nakladatelství Adonai, s. r. o., pod názvem Tajné dějiny jezuitů. V této veleobsáhlé publikaci (753 stran textu) je sneseno snad úplně vše, co jsem se snažila jen v letmém přehledu naznačit v pasážích věnovaných pozdnímu hodnocení Tovaryšstva, většinou vycházejícímu z Tajných předpisů a teorie o perfidních spiknutích, která se táhnou celými dějinami jako ona proslulá červená niť. Zde jsou zvěsti o nekalých jezuitských rejdech dovedeny až do devadesátých let 20. století. Pokud čtenář jen nahlédne do obsahu tohoto díla, zjistí, že jezuité byli hybateli všech špatností, které se udály na této zemi od založení řádu až po současnost. Jen pro ilustraci: např. kapitola 45.4 pojednává o NATO - jezuitské organizaci pro infiltraci západních vojsk, zatímco v kapitole 45.25 nazvané Mezinárodní terorismus - další forma jezuitských organizací je „vysvětlováno“ pozadí terorismu, jak jinak než opět jako jezuitské! Tady se na s. 487 dočteme, že Jásir Arafat je napojen na Vatikán a generála jezuitů, a ti jeho prostřednictvím řídí islámský terorismus (včetně Hizballáhu, Hamasu i Tálibánu)!!! Fakt, že takové a podobné insinuace nevedly k diplomatickým notám lze vysvětlit pouze tak, že všichni alespoň trochu myslící lidé usoudí, že takovýto text je výplodem chorého mozku. Kromé toho toto obskurní dílo klame i svým zevnějškem. Český čtenář by si mohl myslet, že autory jsou jistí pánové Jiří Novotný a František Polák. Leč chyba lávky, až poprvé na s. 23-24 se ke svému údivu dozví, že se jedná pouze o překlad původní knihy Edmonda Parise The Secret History of the Jesuits, kterou naši čeští překladatelé „do této publikace převzali celou a na Parisovu památku doplnili o nejnovější poznatky a o nové události\". Kdy E. Paris svou knihu sepsal páni překladatelé a spoluautoři (jak se sami označují) „vtipně“ neuvádějí, zato neopomenou zdůraznit, že Parisův život „ukončily právě vražedné ruce jezuitů jako pomstu za odhalení souvislostí spojených s jezuitským řádem“.
Nezbývá mi než s údivem konstatovat, že kniha tohoto druhu, nemající s vědou jakéhokoliv odvětví ani s literaturou faktu vůbec nic společného, může vyjít v roce 2001 v nějakém nakladatelství.