Tajný deník Hendrika Groena

Jeden rok v životě starého muže žijícího v Holandském domově pro seniory. Místy velmi vtipná, ale i velmi smutná kniha, o "drobných a kouzelných detailech běžného života", o lásce, o naději, že člověk zažije ještě jedno jaro. Moc jsem Hendrikovi a celé jeho partě fandila a těším se na pokračování.

Knihu jsem začala číst (v mém případě poslouchat) kvůli čtenářské výzvě. Zprvu jsem si myslela, že ji asi ani nedoposlechnu. Ale pak se ukázalo, že je velice zajímavá. Rozhodně to tedy není humoristický román, jak jsem se kdesi dočetla. To musel napsat někdo, kdo o knize vůbec nic nevěděl. K humoru má docela daleko. Je to jen pohled do duše stárnoucích lidí, kteří byť občas zažívají pocit, že by svůj život rádi ukončili, tak na druhou stranu zjišťují, že je stále ještě pro co žít. V případě Hendrika jsou to jeho přátelé, společné zážitky, společné drobné radosti, dokonce i láska. Bohužel ke stáří ale patří i nemoci, odcházení a loučení. Zajímavé pro mě bylo poznání, jak v Holandsku velice otevřeně řeší problematiku eutanázie, jak mají patrně velice rozšířenou síť domovů pro důchodce a rozvinutou státní péči o staré lidi, ba i pro nemocné Alzheimerovou nemocí. Tím se patrně dost liší od našich důchodců, mohou si dovolit zakoupit v Holandsku rozšířené, u nás neznámé. elektroskůtry, jet na zahraniční dovolenou, koupit si IPod, nemusí čekat, až někdo jiný umře, aby dostali své lůžko. Ale tím asi rozdílnost končí. Jsou mezi nimi lidé jako všude - laskaví a milí, rejpalové a stěžovači, lidé závistiví i přející. Nakonec se mi kniha moc líbila. A poučení? Žijme každý den, jako by byl tím posledním v našem životě.

Knihu jsem dostal jako dárek k 65. narozeninám, to znamená v období, které předchází závěrečné životní fázi, popisované v této knize. Kniha mne oslovila nejen obsahem, ale hlavně formou literárního sdělení. Autor v deníku obdivuhodně udržel přiměřený rozsah kapitol, často zakončených vtipným sarkazmem. Dává čtenáři možnost nahlédnout do nelehkého období přicházejícího konce lidského života se všemi jeho těžkostmi, ale také i radostmi. Těmi radostmi jsou je především opravdová přátelství několika obyvatel domova pro seniory, kteří se snaží do poslední chvíle si udržet optimismus v tomto, pro ně, nelehkém životním období. Knize nechybí také romantika a to láskyplný vztah autora k ženě, která s ním sdílí domov pro seniory a také jeho lásku opětuje. Je krásné, jak nám autor umožňuje nahlédnout, použitím prostých slov a vět, do vztahu mezi ženou a mužem na sklonku života.
Knihu doporučuji především čtenářům, které popisovaná životní situace v blízké budoucnosti čeká, nebo ji už prožívají.

Sám bych si tuto knihu nekoupil, ale když už jsem ji dostal, přečetl jsem si ji (respektive poslechnul). Stáří čeká spoustu z nás (pokud neskončíme třeba stylem: "Pozor autobus!" "Jaký autobus?" BUM!) a je jasné, že to povětšinou není nic příjemného. Takže to, že je kniha chvílema smutná a depresivní, je jasné a rozhodně je to pro ni spíš plus. Co se humoru týče, tak ten mě nějak moc neoslovil a celkově mě to nějak extra moc nebavilo.

Knihu jsem dočetla kvůli výzvě.. Po předchozí knize jsem chtěla něco pro odlehčení, ale to jsem se spletla... Vtipných situací či hlášek tam bylo pouze pár a když se člověk zamyslel, zbytek byl spíš velmi smutný. Takový rok důchodce, který ještě touží žít..

Kniha mě mile překvapila. Ze začátku se jeví jako ryze humorná, ale postupně je prostoupena i realitou stáří a s ním spojenými neduhy, zážitky. To jak je zde stáří ukázáno- sarkasticky, humorně i reálně- je dechberoucí. Donutí vás nenásilně si uvědomit, že stáří není jen užívání si důchodu. Ale je to psané tak bezvadnou formou, že po přečtení neprodáváte melancholii, ale jste rádi, že jste si knihu přečetli, protože je i tak zábavná.

Mě tahle knížka vlastně mile překvapila. Nečekala jsem téměř nic a dostala mnoho. Humor, ironii, sarkasmus, ale i spoustu smutných pasáží. Kniha nehýří akcí a ani si takovou ambici neklade. Prostě jen plyne... Tak jako život.

Deník psaný starým pánem o jeho životě v domově důchodců. Nejedná se o akční knihu, ani dny v deníku nejsou akční. Prostě každodenní radosti a strasti, kniha neurazí, je velmi odpočinková.

Musela jsem zpočátku překonat svoje nastavení na strhující děje detektivek a thrillerů a smířit se s tím, že kniha (stejně jako stáří, aha!) jen tak plyne. Bylo to místy vtipné, místy smutné, a prostě takové, jaké je stáří, i když musím podotknout, že realita bývá bohužel často ještě mnohem smutnější. Přesto mi to dalo naději, že jednou budu moct taky založit klub Staří, ale ne mrtví. Jen doufám, že mě neskolí demence dřív, než to zapomenu udělat.

Počáteční obava, aby se nejednalo o cosi zase třeskutého ze života seniorů s mimořádnými schopnostmi, se rozplynula docela rychle. Vyloupl se z toho text s mimořádnou výpovědní hodnotou a tak aktuální, jak to jenom vůbec jde. Stárnoucí Evropa a její stárnoucí obyvatelé žijící v domovech pro seniory a řešící především to, CO vlastně dělat ve zbývajícím čase, který se sice nemilosrdně krátí, přesto je ho velmi mnoho. Čím ho naplnit, když tradiční úkoly tak nějak zmizely – starost o potomky a zaměstnání. To vše v kontextu jednoho kalendářního roku v zemi, která disponuje rozsáhlou sítí sociálních služeb. Přečetla jsem si to dvakrát za sebou a ještě si to dám jednou.

Oceňuji drobné střípky postřehů, takového tichého smutku i v situacích, které by možná mohly vyznít vesele...bohužel tím, jak byla kniha bez děje, chybělo nějaké jakési odpíchnutí...každopádně se od této knihy snažím radovat z toho, že můj diář je plný - protože se asi opravdu jednou stane, že ho nebudu mít čím zaplnit...

Nedá mi to....rozhodně jsem se u knihy neválela smíchy, jak bylo někde prezentováno...myslím, že jsem se ani nepousmála....ale knížka se mi líbila a moc, řekla bych, že to bylo milé vyprávění o každodenním životě starých a mnohdy osamělých lidí, kteří to ještě nechtějí vzdát....doporučuji!!!

Na této knize oceňuji především to, že upozorňuje na některá podstatná témata spojená se stářím. Povedeně (často i dost s nadsázkou) probírá téma důstojného umírání, eutanasie, pohledu společnosti na seniory, každodenních problémů stáří a vůbec trávení času v pokročilém věku. Ano, není to řachanda od začátku do konce, spíše se jednu větu smějete a s druhou je vám tak trochu smutno, ale i proto je Hendrik skrze své zápisy do deníku velmi příjemným společníkem. Staříci jsou často dost bláznivý a rozverní, ale proč ne, vždyť o tom ta kniha přece je - "Staří, ale ne mrtví!". Uznávám, že občas se to trochu vleče, ale nakonc to vlastně také patří k celému koloritu věci.

Asi jsem od knihy očekávala něco víc... nebo mne nenašla v tom správném rozpoložení. Vtipné ano, ale spíš mi to přišlo v mnohém reálné, v mnohém zase až na hraně zbytečného vysmívání se seniorům, místy bych se nebála použít i výraz depresivní :) Nikdo nevíme, jak na tom budeme ve stáří, a i když si moc přejeme, abychom si v takovém věku zachovali zdravý nadhled.. kdo ví. Hendrik je vlastně takový přestárlý puberťák, nebo se spíš do té puberty znovu vrací. Jeho přístup k životu je určitě v tomto věku inspirativní, ale přesto po přečtení ve mne zůstává spíš taková pachuť a vnitřní rozpor ve vnímání této knihy.

Kniha se mi moc líbila, ale spíše proto, že jsem ve věku 55+ a že pracuji v domově seniorů. Mladé by asi neoslovila.

Skvělá kniha!! Má v sobě určité poselství. Je smutné, jak to v takových zařízení chodí, a děsivé vědět, že takhle nejspíše dopadneme všichni. Ale tahle kniha dává naději. Že i když jste staří, nemocní a sedíte v domově důchodců, není s vámi ámen. Máte naději ještě prožít krásné chvíle, najít nová přátelství, poznat lásku. Nikdy není pozdě.
Tahle kniha mi toho dala spoustu. Škoda jen, že ji někteří možná nepochopili.

Kvituji nadhled a optimismus i při smutných pasážích. Kniha je taková bez děje, což mi konečný dojem z knihy pokazilo.

Čekala jsem úplně něco jiného, ale zklamaná nejsem. Podle anotace jsem myslela, že to bude samá sranda a vtípek. Ale většina knihy je spíš smutná a k zamyšlení.

Hodně mě zaujala obálka. Proto jsem se do knihy pustila. Je neobvyklá a spojení Tajný deník ... 1/4 mi silně evokovalo mého oblíbeného Adriana Molea. Jenže ne každý, kdo píše deník, je Sue Townsend. A Hendrik Groen ji nesahá ani po kotníky. Myslím, že z tohoto prostředí šlo vytěžit mnohem víc - pokud je to fiktivní deník. Pokud je to reálný deník, tak je to smutné. Zajímavé by bylo srovnání s nějakým domovem důchodců v Čechách. Asi by to bylo ještě smutnější čtení. Rok v tomto deníku se tak neuvěřitelně táhl, že jsem si v květnu přála, aby už byl prosinec.