Tajný deník Hendrika Groena

Knihu jsem začala číst s tím, že to bude náramná taškařice. Ale můj dojem po přečtení je úplně jiný - je to hodně smutné. Stáří není pěkná věc. I když jsou tam vtipné momenty, pořád je to pochmurné. Netěším se.

Knížku jsem přečetl na jeden zátah. Humor je hodně hodně lehký.

Život v penzionu důchodců v podání Hendrika Groena je hořký, komický, nudný, zoufalý i pohodlný. Fandila jsem mu celou dobu, bavilo mě jeho odhodlání nepoddat se běžnému stereotypu, jeho nadhled a laskavá ironie, i když na konci knihy zůstal spíše smutek než pobavení.

Čtivé, vtipné i smutné, ale chyběl mi "hlubší" příběh.

Mě kniha jako úplně nenadchla. Sice jsem se u několika scén docela zasmála, ale pořád jsem v sobě měla takový nepříjemný svíravý pocit ...

Hořkosladká kniha. Je to samý vtípek a smích a pak vám to nechá na jazyku takovou trpkou pachuť. Jen škoda, že je teď tak moderní dávat do každé knihy s důchodci nějakou tu lidskou tragédii, je tak aby to bylo zajímavější.

Místy vtipné, někdy více, někdy méně, místy dojemné... Hendriku Groenovi je 83 a 1/4 roku a v domově seniorů v Amsterdamu je, jak sám říká, jeden z nejmladších.... Je to milý stařík, který si dovede dělat srandu sám ze sebe, nemá moc přátel, což se ale během jednoho roku, který v knize popisuje, rychle změní a rozhodně to nemá v plánu ještě zabalit (i když na možnost eutanazie či "zázračné tabletky" se horlivě ptá svého gerontologa při každé návštěvě).... Se svými vrstevníky založí "klub rebelů" Staří-ale-ne mrtví a rozhodnou se užívat každý den zbytku svého života... Kniha je pouhým vyprávěním jednoho staříka, který nám popisuje své běžné dny... Vyprávění o životě v domově seniorů, o ostatních "spolubydlících", mezi nimiž je pár skvělých přátel, i několik ukázkových "prudičů"... Příběh v podstatě nemá žádný spád, jen si plyne hezky den za dnem... Po knize jsem sáhla, protože mediální masáž opět slibovala pecku jako blázen... Upřímně, Muž jménem Ove, který je jednou z mých největších srdcových záležitostí, byl daleko lepší a to neměl tak velkou reklamu... Hendrik Groen je možná trošičku sympatičtější než věčně nespokojený pan Ove, ale to na něm možná bylo to okouzlující :) Kniha se mi ale i tak líbila, občas jsem se od srdce zasmála, hlavně když se parta staříků rozhodla pro trochu té anarchie, ale ocenila jsem především to, že nám nepředkládá žádný happy end... prostě se tam věcí dějí tak, jak tomu v životě skutečně je... Jen mě trochu zaráží anotace knihy na jejím přebalu, protože minimálně poslední věta tak úplně neodpovídá tomu, co se v příběhu skutečně dělo...

Kniha se četla lehce, byla plná natrpklého humoru (že bych se ale zrovna válela smíchy, se nedá říci...), hlavní hrdina byl sympatický, sebeironický stařík...ale o nic převratného se rozhodně nejedná. Neurazí/nenadchne, jako oddychovka ideální.

Knížku jsem si koupila, protože jsem si chtěla odpočinout od detektivek a měla jsem ji v merku už hoodně dlouho, když nakladatelství uveřejnilo fotku originálu na nějakém knižním veletrhu. Četla jsem Stoletého staříka i Muže jménem Ove (obě dvě knížky se mi moc líbily. I filmy =) ). Takže když u nás měl vyjít Tajný deník, měla jsem předobjednávku. Knížku jsem dočetla i když poslední stránky jsme očima už přelétávala. Místy jsme se i nahlas zasmála. Ale jinak to žádná pecka nebyla =( Chyběl mi pohled do minulosti hlavního hrdiny. Popisující dny začaly být stejné (chápu, že v realitě to asi tak bude, je, ale kvůli tomu si tedy knížku nekupuji...). Asi je teď moderní psát o starých lidech viz série Babičky ( první díl jsem ani nedočetla ), ale málokdo to umí. Na Muže jménem Ove a Staříka za mě prostě zatím nic v této tématice nemá.... Nemůžu se rozhodnout zda dát 2 nebo 3 *

Čas od času si potřebuji odpočinout od nervydrásajících nebo emočně vypjatých knih, trochu se uvolnit a zasmát. Vybrala jsem si nejlepší nizozemsku knihu roku 2016, navíc humoristickou a bohužel nebyla to dobrá volba. Na rozdíl od V28 jsem sice dočetla, ale nezasmála jsem se ani jednou. Nemohoucnost, výčet nemocí, žertíky seniorů na úrovni dětí ze školky, ztráta důstojnosti i soukromí mně vůbec vtipné nepřipadalo. A představovat si co bude, až já nebudu vědět, snad radši ani nechci. Dávám dvě hvězdy - jedna pro mne za vytrvalost a druhá pro Hendrika, že se dožil konce roku a přestal psát.