Taky sem byla punk
Veronika Hladilová (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/139248/bmid_taky-sem-byla-punk.png
2
20
20
Dva roky strávené mezi punkery. Punk jako jedna z forem hledání dospívajícího člověka, hledání sebe sama i svého místa - absolutní odmítnutí konvencí, hrubá rebelie, ničení, násilí, snaha šokovat, postavit se proti společnosti, "která nás stvořila", ale zároveň snaha někam patřit, někoho zajímat. Příběhy lidí, kteří se stali punkery, jejich názory, způsob existence, vzájemné vztahy. Problémy s drogovou či alkoholovou závislostí. Ale i snaha se z této komunity vymanit a najít sebe sama v sobě. To vše obsahuje tato zajímavá prozaická prvotina mladé autorky (roč. 1980), která nyní studuje žurnalistiku a psychologii na Masarykově univerzitě a přednáší o extremistických hnutích v Kontaktním centru pro drogové a jiné závislosti v Brně. Autentická próza, jejíž hlavní hrdinka se v období dospívání stává členkou komunity punkerů... celý text
Přidat komentář
Také mě docela udivuje nízké hodnocení, jak již bylo zmíněno. Pro mě byla kniha naprosto skvělá, sáhla jsem po ni již několikrát a stále si ji nemůžu vynachválit. Je sice pravda, že jsem ji prvně četla v období, kdy jsem sama byla "punk", avšak dojmy to vůbec nekazí. Za mě 5*
Tolik negativních hodnocení mě docela udivuje... Je pravda, že jsem knížku četla v předávné době, kdy "sem ještě nebyla punk", každopádně nadchla mě natolik, že jsem ji četla dokoce dvakrát. Takže za sebe plný počet ponechávám.
OMG, to snad i já jsem víc punk, než byla tahle Veronika Hladilová. Její kniha by se spíš měla jmenovat Byla sem spratek se zmatenou dušičkou. Její obraz pankáčů je jak z filmu Mravenci nesou smrt. Autorka si už za tu dobu, co je „z toho venku“ a je z ní ta „vyrovnaná vosoba“ osvojila rétoriku školních besed o drogách, kterou se snaží maskovat rádoby ledabylou češtinou a předpotopním slangem. Aby bylo jasnější, o jak autentickou výpověď se jedná, opatřila ji Punkovo-českým slovníkem, kde najdeme hesla typu „filda = filozofická fakulta“ nebo „hic = nadměrné teplo“. Neskutečné taky je, jak si VH opakovaně vynucuje obdiv za to, jak to všechno prokoukla a dokázala nad tím zvítězit. Dokonce si uvědomila, že špinavé oblečení se musí prát. Komu to vlastně vypráví?
Kniha se mi líbila, přečetla jsem ji dost rychle. Trošku oddechovka, ale stylem psaní mi byla sympatická. Takhle nějak si představuji styl psaní - pokud bych psala knihu já.
Taky sem byla punk
Vždycky mě pobaví, když se někdo snaží definovat něco, co svou podstatou jakékoli definice odmítá. Taky byla punk? Ale kdeže. Každý, kdo v patnácti lítal po koncertech s těžkýma botama a zelenou hlavou, si pod pojmem ,,punk'' vybaví něco jiného. Násilí? Ničení? Závislosti? Ee (vykřičník mi někde upad). Nic z toho pro mě punk nebyl, není a nebude. Vždycky pro mě ale byl, je a bude srdeční záležitostí. Něco jako slabikář, díky kterému jsem se naučila číst. Číst mezi řádky, číst v lidech, ve společnosti, v životě. Je to řetěz kolem mého srdce, k jehož zámku jsem zahodila klíč. Závěr? V ,,pohledu na věc'' se s autorkou zásadně míjím, takže knihu nechám bez hodnocení. Jinak bych musela dát mínus hvězdu.