Takzvané zlo

31.05.2023

Otec-zakladatel moderní etologie, laureát Nobelovy ceny za fyziologii a především moudrý a pokorný člověk (vzdor určité stinné kapitole jeho minulosti z období Druhé světové války) v této své zřejmě nejznámější populárně-naučné knize demýtizuje mnohé z představ o lidském druhu, jeho chování, zvycích, rituálech a boří řadu iluzí, vyobrazujících člověka jakožto cosi odlišného, unikátního a speciálního v biologické říši této naší ,,modré, nikoli zelené planety":-D
Přestože je publikace takřka šedesát let stará a některé objevy či teze v ní předestřené zaznamenaly v následujících dekádách upřesňující vývoj (či eventuelně i posun jiným směrem), doporučil bych ji jako povinnost každému čtenáři, zajímajícímu se jak o vědy přírodní, tak i ty společenské, potažmo humanitní - Lorenz nejednou odkazuje na filosofy jako Kanta, Nietzscheho, ale i vědecké velikány typu Einsteina, o badatelích z oboru jeho zaměření ani nemluvě; oproti všem těm dnes tak trendy psychologickým zkratkám a poučkám lze pak v mnohdy humorně podaných pozorováních autora nalézt SKUTEČNOU a hlubokou psychologii, ať už budeme hovořit o psychologii vývojové nebo behaviorální...:-)

28.02.2021

Kniha, která ve své době vzbudila relativně velký zájem, ale dnes už její vysoké hodnocení moc nechápu. Dnes jsou některé věci obecně známé, jiné překonané. Některé pasáže jsou zbytečně dlouhé. Něco mi kniha dala, ale moc toho nebylo.

19.01.2021

Jako milovnika psychologie me tato kniha chytla za srdce.
Kniha mi vyvratila spoustu naivnich bludu kterym jsem veril o lidech a pricinach jejich chovani.



Poznamka pod carou: kniha mela koncit 13 kapitolou.
Neverim nicemu co popsal v posledni zaverecne kapitole.
Napsal to tak kvuli tomu, aby dilo kteremu zasvetil svuj zivot mohlo zustat na svetle sveta.

27.12.2020

„Pro vědeckého pracovníka je vůbec dobrým ranním sportem házet denně před snídaní jednu zamilovanou hypotézu do stoupy – člověka to udržuje mladým.“

Lorenz sám píše, že poznatky jeho knihy brzy zevšeobecní a budou se zdát banální. A opravdu mě stálo jisté úsilí přestavit si, čím „Takzvané zlo“ šokovalo komunisty tolik, že ve Východním bloku nesmělo vyjít. Ani po zhroucení lysenkovské biologie, která všechny znaky pokládala za získané během života a žádné za dědičné, totiž někteří lidé nepřenesli přes srdce, že s agresí se rodíme, že má svoje světlé stránky (mimo jiné u společenských živočichů vytváří lásku jako upokojovací mechanismus) a že hierarchie patří k vysoce funkčním evolučním adaptacím. Je zřejmě velké štěstí, že rozumný člověk dneška tohle ví nebo intuitivně tuší.

Nejlépe jsem pochopila, čím Lorenz tolika lidem vzbouřil krev, když jsem se na konci knihy dočetla o projevech „svatého nadšení“ u šimpanzů. Leckomu asi nebude příjemné zjištění, že na poslech Beethovenovy Deváté reaguje stejnými fyziologickými symptomy, jakými bojovně vzrušený šimpanz odpovídá na rytmické zvuky své tlupy. Pro mě (na rozdíl od autora) to ale určitě není žádný argument proti důstojnosti nadšení, a to ani toho vlasteneckého. Jen mi to připadá neobyčejně zajímavé. Ostatně jsem při mnoha popisech zvířecího chování, nejen u tohoto, reagovala slovy: „Aha, tak proto my lidé...“ Tak to autor nepochybně zamýšlel.

Lorenz píše o zvířatech se stejnými sympatiemi jako Darwin, dokonce mluví o tom, že se fenky vdávají a husy rozvádějí (bez uvozovek). Přesto mě „Zlo“ utvrdilo v přesvědčení, které jsem si odnesla z etologických přednášek na PřF: totiž že etologie rozhodně není tak neinvazívní, „cruelty free“ disciplína, jak jsem si kdysi myslela. Popisované experimenty na zvířatech byly leckdy opravdu kruté. Vážně jsme je tolik potřebovali?

02.08.2020

Spomínam si na jednu konferenciu (dostupná online na youtube), ktorú v Žiline organizovala nadácia POLIS, a ktorej ústrednou témou bola ľudská agresivita. Odbornosť diskusie mali garantovať psychiater (biologický náhľad) MUDr. Hašto a psychológ (humanitný náhľad) prof. Heretik. Hašto začal svoj výklad teóriou Lorenza a Heretik sa oprel o teóriu Ericha Fromma. Práve v diskusii spomínaných pánov, som si uvedomil, že nie len že sa dve dominantné teórie agresivity nevylučujú, ony sa dopĺňajú. Lorenz nastoľuje problematiku, všíma si etiológiu tematiky a sleduje biologickú (evolučnú) stopu - snaží sa zodpovedať (a z veľkej miery uspokojivo a presvedčivo) otázky: kde sa agresivita v človeku berie,aký je jej pôvod, a aký je jej primárny význam. Fromm tému amplifikuje kultúrnym smerom, analyzuje podrobnejšie agresivitu vo vzťahu človek-spoločnosť, človek-self (agresivita namierená na druhých, ale i na seba) a hľadá odpoveď na otázky: aké formy agresivity možno u človeka bádať, a možno považovať agresivitu len za deštruktívnu? Obaja sa stretávajú pri zamýšľaní sa nad prijateľnými formami agresivity, ako odpovede na nevyhnutnú potrebu túto pudovú formu energie uvoľňovať. Ani jeden nevyhlasuje, že agresivita je hlboko zakorenená v ľudskej prirodzenosti a je jej osudom, čím by sa nám opäť raz otvárala ad nauseam téma: "človek je od prírody zlý?/dobrý?/tabula rasa?", pričom Lorenz hovorí: "Prirodzené sklony človeka nie sú vôbec tak zlé. Človek vôbec nie je tak zlý; nie je iba dostatočne dobrý vzhľadom k požiadavkám moderného spoločenského života" (str. 210), že človek "len" nestačí držať krok s nárokmi, ktoré na seba súčasne vytvára, čím myslel rozpor medzi nutnosťou pudového správania a tým, čo je spoločensky z tohto správania prijateľné, hovorí aj Lorenzov nepriamy žiak (Lorenz mentoroval Neubauera, Neubauer Komárka) biológ prof. Stanislav Komárek v knihe "Muž jako evoluční inovace": "Človek vstúpil do 21. storočia s výbavou ranného paleolitu". Lorenz upozorňuje na mantinely sociálne požadovaného správania, a tento tlak ho núti trápiť sa v súkromí = neurotik, alebo vykričať svoje problémy celospoločensky = delikvent. Autor: "Všetci trpíme nutnosťou ovládať svoje pudy - jeden viac, druhý menej - podľa nášho veľmi rôznorodého vybavenia sociálnymi inštinktami alebo sklonmi" (str. 211).

V posledných kapitolách (Kázaní pokory, Ecce homo) Takzvaného zla sa snaží Lorenz ladne (dáva si pozor, aby bolo zrejmé, že sa neodvažuje hovoriť o agresivite zvierat a agresivite človeka ako o jednej - namiesto toho - upozorňuje na značne podobné vzorce dvoch odlišných prejavov agresivity) prepojiť poznatky etologického pozorovania s problematikou agresivity človeka v kontexte sociologického a psychologického poznania a práve tu vytvára živú pôdu pre kultúrneho psychológa Fromma, ktorý už vo svojej "Anatómii ľudskej deštruktivity" pokračuje vyložene antropocentricky. A pre každého, kto sa chce priblížiť pochopeniu agresivity trošku viac, odporúčam neostať len pri jednej z kníh, odporúčam však v poradí - 1. Takzvané zlo a potom Anatómiu Ericha Fromma.

27.06.2019

Autorova práce má přesah do sociologie nebo psychologie, na mnoha místech je u popisu chování zvířat zmíněna i paralela v lidském světě a poslední část knihy je přímo věnovaná chování člověka, ale hlavní podstata zůstává pořád u zvířat. Nikdy by mě nenapadlo, že budu jedním dechem číst popisy chování ryb nebo ptáků, nejzajímavější pro mě byl asi exkurz do života hus a potkanů či krys. Kus nadšení pana Lorenze se přenesl i na mě. Bylo to opravdu fascinující a příjemné počtení. A na naše malé hejno indických běžců už se nikdy nebudu dívat stejně:-)

20.05.2019

Knihu jsem četla zejména kvůli jejímu přesahu do oblasti sociálních věd, ale zaujaly mě také některé popisy chování vybraných živočišných druhů. Autor píše se zaujetím pro věc, některé pasáže knihy pro mne však nebyly příliš čtivé. Očekávala jsem také, že mne kniha bude více stimulovat ku vlastním úvahám o povaze zla v člověku a v lidské společnosti, což se nestalo. Nejpodnětnější pro mne z tohoto hlediska byla poslední kapitola, jejíž obsah také nejvíce naplnil má očekávání ohledně knihy. V této kapitole jsou vysloveny určité předpoklady k uvědomělejšímu soužití lidských jedinců a četba knihy tedy pro mne byla v konečném důsledku obohacující.

30.07.2017

Jedna z nejlepších knih o agresi vůbec. Agrese není nic čistě lidského, vyskytuje se stejně tak v říší zvířat - ať už jako vnitrodruhová či mezidruhová agrese.

16.01.2016

Niečo medzi Anatomiou lidské destruktivity (E. Fromm) a Když sloni pláčou (J. M. Masson). Kým Fromm vo svojej knihe nachádza zdroj agresie a deštruktivity v modernej technologickej civilizácii, Lorenz považuje duštruktivitu za prirodzené zlo zakorenené v živočíchoch (vrátane človeka) ako prostriedok prirodzeného výberu, a agresiu za „primární instinkt sloužící udržení druhu“. Lorenz sa trochu venuje aj zhusťovaniu obyvateľstva vplývajúcemu na agresivitu, ale tiež badať „kritiku“ modernej doby aj u neho: „Dnešní lidé trpí nemocí manažerů - mají vysoký arteriální tlak, svraštělou ledvinu, žaludeční potíže a trýznivé neurózy a propadají barbarství, neboť již nemají čas na své kulturní zájmy.“

Najzaujímavejšie pre mňa boli etologické časti, v ktorých popisoval správanie pozorovaných zvierat, a porovnával ich so správaním ľudí. Fromm má trochu iný pohľad na vec, ale ja si myslím, že sa až tak nevylučujú, a naopak, že sa dopĺňajú.

16.01.2015

Je toho mnoho, co mi tato kniha poskytla k přemýšlení (o egoismu vs. altruismu všeho živého), ne se vším se ztotožňuji a mnohé Lorenzovy názory byly dávno "překonány", což píšu v uvozovkách, protože jeho pozorování a závěry jsou v mnohém stále aktuální. Tato kniha dá hodně i těm, kterým etologie (ale také biologie, sociologie popř. filozofie) zatím moc neříká a tak snad pro ně, pár drobných postřehů, proč si tuto knihu přečíst:

"Jsme to nejvyšší, čeho dosud dosáhli velcí konstruktéři vývoje druhů na Zemi, jsme jejich posledním výkřikem, ale určitě ne posledním slovem."

"Abstraktní myšlení a řeč způsobily tak velké změny v životních podmínkách člověka, že jeho instinkty neměly čas se přizpůsobit."

Tato kniha nás přinutí přemýšlet, zda je opravdu: "Egoismus ... pramenem a principem všech našich hnutí, rodí se s člověkem a neopouští ho, pokud žije." (Jean Jacques Rousseau), nebo je altruismus, který si pro nás připravila evoluce, tou hnací silou lidstva? Vždyť je základem téměř každé morálky, kterou si lidstvo za dobu svého působení vytvořilo.

12.12.2013

Ze začátku mne zaujala, ke konci nudila.

05.08.2013

Nejsem biolog ani psycholog a už vůbec ne etolog, proto může být moje hodnocení poněkud zavádějící vzhledem k tomu, že dané problematice nerozumím. Pan Lorenz každopádně zaujal a čtivou formou popisuje něco, co je nám ekonomům a jiným osobám z různých vědních oborů na míle vzdáleno.

19.06.2013

Jeden ze zajímavých Konradových objevů byl, že skupinové chování lidí se nejvíce podobá skupinovému chování krys. Krysy klidně zabijí a sežerou krysu z jiné skupiny (komunity), což je nejblíže k našemu lidskému rasismu a xenofobii. Jinak kniha je spíše studijní materiál, než oddechové počtení, ale je velice přínosná a doporučuji všem, co se o danou problematiku zajímají.