Tales of Galicia
Andrzej Stasiuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/448197/bmid_tales-of-galicia-fi7-448197.jpeg
4
18
18
Tato kniha byla vydána českým nakladatelstvím Twisted Spoon Press, které sídlí v Praze a vydává díla českých a slovanských autorů v anglickém jazyce. Oficiální anotace nakladatele: Seemingly a set of prose ballads about the southeastern tip of Poland, Tales of Galicia brilliantly blurs the line between the short-story genre and the novel, while giving a vivid, poetic portrait of an imaginary village that was once part of a vibrant collective farm system. It is a part of Poland that — once inhabited by Poles, Ukrainians, and Jews — suddenly became homogenous after the war. Those who came to live in this region formed their own peculiar culture that lacked any sort of historical connection to what had preceded it. In the early 1990s state farm subsidies were abolished as Poland moved to rapidly implement political and economic reform. The village became depressed, its inhabitants largely unemployed and spending most of their time drinking in the pub. But rather than dark, naturalistic dirge, Stasiuk exhibits a Hrabalian flare for language and description that turns the banality and drudgery of these lives into poetry, with a final redemption scene that is at once comical, moving, and starkly beautiful. Exploring a kind of metaphysics of the fissure in existence, in Tales of Galicia Stasiuk posits little difference between the living and the dead, between death and sleep, between dream and reality, between what is real and what is on TV, between one culture and another, indeed, between civilization and nature and between instinct and morality. Considered one of Poland's leading contemporary writers, this is perhaps Stasiuk's most intriguing book.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2003 , Twisted Spoon PressOriginální název:
Opowieści galicyjskie, 1995
více info...
Přidat komentář
Perfektná sonda do hláv a životov obyvateľov zabudnutého juhovýchodného cípu Poľska. Charaktery a postavičky, ktoré Stasiuk vykresľuje ako jedinečné, sa podľa teórie o tom, ako prostredie vplýva na ľudí, ktorí v ňom žijú, zdajú byť univerzálne. Jednoduchí vidiečania, ktorých život sa točí okolo ťažkej driny, hmotnej núdze a alkoholu. Ja sám sa nedokážem s takýmito ľudmi veľmi do hĺbky zoznámiť, proste im nerozumiem, no autor sa im vie dostať pod kožu a krásne a s jemnou dávkou humorom o nich písať.
Magický nádych v podobe odneseného kostola či krčmových duchov pridáva dielu na tajomnosti svojského karpatského charakteru. Super čítanie!
Štítky knihy
Část díla
Autorovy další knížky
| 2012 |  Bílá vrána |
| 2009 |  Moje Evropa |
| 2001 | Haličské povídky |
| 2009 | Cestou do Babadagu |
| 2017 | Východ |
Děj Stasiukova povídkového souboru se sice odehrává v průběhu divokých devadesátek, ale v jihovýchodním cípu Polska tohle časové zakotvení dokládá máloco. Převažují tu relikty minulého režimu – levné cigarety populárky, zrezlé stroje a krachující družstvo. Do těchto zmítaných kulis jen zvolna prosakují výdobytky globalizace. A když už, tak spíše v bizarních podobách – do lahví od coca-coly si dřevorubci dávají vodu na cestu, v hospodě někdo občas nahodí lámané anglicismy. Scénu, v níž vesničané obdivují barevnost západních produktů ve stánku, lze brát i jako kritiku konzumu – jako by se takové blyštivé produkty zařadily svou zázračností po bok kostelů.
Jen málo postav však dokáže opravdu pochopit nové rámce světa a (ke svému prospěchu) se jim přizpůsobit. Většina obyvatel zapadlé, odstřihnuté vsi není schopna představivosti, není ochotna si připustit jiné než probíhající pořádky. Tato „uzavřenost horizontu“ se ukazuje třeba v povídce Kovář Krug, kde protagonista sáhodlouze vypráví o své cestě za příbuzenstvem – neopomene jediný konkrétní detail, ale na jakoukoliv abstrakci se nezmůže: „jako by tkvěl v nějaké prvotní době, kdy podstatná jména, slovesa a přídavná jména byla trvale spojena s předměty, událostmi a vlastnostmi, kdy byl jazyk jen zrcadlovým odrazem světa a existoval s ním v naprosté souhře“.
V haličském mikrokosmu se četně vzpomíná na „staré dobré časy“, které se možná ani nestaly, ale paradoxně právě absence historického podloží postavami lomcuje. Jako by zde nebyla možnost se o něco opřít a z toho plynula jistá vykořeněnost. Třeba rozpadlé cerkve, které jsou celou oblastí prošpikované, ale málokdo se k nim dokáže jakkoliv vztáhnout.
Místní obyvatelé se od sebe výrazněji neliší: vesměs čtyřicátníci, chudí, udření, zaostalost kompenzující nečekanou nápaditostí a inklinující k nadměrnější konzumaci alkoholu. Jsou nezávislí, ale zároveň zmítání, pasivní k jakékoliv možnosti změny (nějak se to doklepe). Platí zde ještě ovlivnění ročním období, starému řádu – tato cykličnost však také může vyjadřovat životní monotónnost, setrvačnost. Něco se prostě dělat musí, třebaže do k ničemu příliš není a žádný směr to neudává.
Trajektorie postav přirozeně nejsou příliš složité: z práce do hospody, z hospody se vyspat domů, z domu do práce. Topos hospody zde však nepůsobí ani tak brutálně a neurvale, ale spíš rozmlženě, nehybně, ospale; jako jisté útočiště, kde přece jenom lze nějak znovunabýt síly. Možná to způsobuje i závěrečná prazvláštně zázračná scéna, kdy se hlavní dvě místa vsi (kostel a hospoda) protnou a dochází k neohrabané, ale snad přece jenom kýžené katarzi.
Stasiukův vypravěč je spíše nenápadný, pozorující a poslouchající, ale přesto docela s prostředním sžitý a vcelku mírný, rozhodně si neuzurpuje právo na jasné soudy. Jeho „jinakost“ se vyjevuje až ve chvílích, kdy do popisů komponuje biblické i jiné odkazy.
A dalo by se psát ještě o dalších aspektech – o jisté instinktivnosti a divokosti, která chvílemi přechází až do splynutí s přírodou (smrt v řece, popisy Babky), o mytické vrstvě demonstrované procházejícím duchem vraha, o popisech krajiny skrz světlo a tmu. Ale prostě: solidně nahuštěných sto stran.
Pod slupkou dobrého skřítka kolují temné extrakty nomádů. Zředil je alkohol, krev mnoha generací usedlíků a beznaděj uzavřeného horizontu, kde slunce vychází za plotem ověšeným plínami a babským prádlem. Domy jsou plné dětského křiku. Není to ještě křik hladu, ale nikdo neví, co přinese budoucnost. Její jarní podoba obnaží bídu, starci budou, jako vždy, umírat a ustupující sníh odkryje stupňující se chorobu polí, staveb, pracně získaných věcí, jejichž hromady hnijí, kácí se na stranu, aby jednou spadly a proměnily se zpátky v ospalou a netečnou půdu.
(s. 23)