Tance

Nejvíc mi utkvěla jemně dávkovaná, ale dobře působící hravost-uvolněnost, kdy od chmurného tónu i tématu básnička na podnět slova "přírodopis" odběhne ke slovu "dopis", a ten jí zase dodá impuls k nečekanému odskoku úplně jinam. Ale nakonec se všechno propojí; vůle řečí naznačit návaznosti a spojit jednotlivosti do životního příběhu je zřetelná. Vzpomínky na sebe jako na malou holku, pozdější rány, které na čas znecitliví tkáň, touha rány odkrýt, ať z nich prýští, pocit ulovené štiky, která ještě na háčku udává tempo, pocity tlaku a sevření, touha povolit se z něj a vyvázat se... a chvíle, kdy se to daří. Třeba klidným pozorováním druhého při dialogu, až se změní skupenství situace a nastává "nové časování a skloňování". Nebo objevením pocitu možného opojného "propadání, dání" v několika osobních situacích během dnů v přírodě a na cestách.