Tanec trosečníků
Iva Procházková
https://www.databazeknih.cz/img/books/60_/6066/bmid_tanec-trosecniku-HvU-6066.jpg
4
66
66
Co by zbylo z fungující civilizace, kdyby ji zachvátila smrtící pandemie? Zkušená spisovatelka Iva Procházková vytvořila ve své nové próze svébytnou antiutopii, zachycující novodobou zkázu lidstva. Sleduje ji očima teenagera, který nechce prožít život v ústraní, nyní ho však měsíce strávené daleko od běsnění neznámého viru zachraňují. Svět se propadl do chaosu, morálka a lidské hodnoty vzaly zasvé, zpustošenou zemí se toulají osamělí trosečníci. Podaří se hrdinovi nalézt v sobě i ve vnějším světě pozitivní síly a naději?... celý text
Přidat komentář
Vážně tato kniha vznikla už v roce 2006??
Paní Procházková je tedy naprosto skvělá vizionářka – až příliš moc detailních podobností s tím, co se dělo v minulých dvou letech – teda naštěstí až na číslo „R“ a procento smrtnosti, které se v knize rovná 100.
Kniha má spád, hlavní hrdina je sympaťák, hezky jsou zpracované pohledy do nitra jeho hlavy, do pocitů a vůbec – jeho celkové vnímání okolního světa….
Bavily mě vcelku všechny postavy, byla to taková směs různorodých charakterů, každá z nich se vyrovnávala s nastalou situací jinak, i když pochopitelně cíl měly všichni úplně stejný – přežít.
Ačkoliv je kniha možná cílená spíš na mladší čtenáře (třeba i díky formě literárního jazyka, který je hovorový, sem tam i trochu vulgární – prostě přesně odpovídá osobnosti mladého člověka aktuální doby), vůbec mě to nevadilo a přečetla ji jedním dechem. Do příběhu jsem se dokázala bez problémů vžít a uvědomit si mrazivý fakt, že v reálu jsme tentokrát díkybohu prostě měli ještě štěstí…
„Když můžeš někomu splnit přání, měl bys to udělat – ať seš člověk, nebo hvězda. Jde o to, že čím víc našich přání se splní, tím rychlejc nám dojde, že vlastně není o co stát. Kdyby člověk dostal všechno, o čem je přesvědčenej, že to chce, za chvilku už by nic nechtěl. Pochopil by, že to, co má, je na jedný straně dobrý a na druhý straně stejně zbytečný jako to, co nemá, a tím pádem by byl šťastnej. Čím víc splněných přání, tím víc šťastnejch lidí. To je moje filozofie…“
Iva Procházková rozhodně nenudí a nezklame.
Téma možná zdánlivě trochu ohrané, ale lokálně, česky zase jiné. Pominu pandemii samotnou, její průběh a konec, to patří asi do oblasti scifi, ale to jsou jen kulisy. Zaujaly mě především postavy - nejen Maradona a babi Kalabi, ale třeba taky Jaromír Matula, později i Martinovi. S Vaškem jsem zpočátku trochu bojovala, ale časem jsem si na něj celkem zvykla. Asi nejvíc problémů jsem měla s Jesikou, ale podle komentářů jsem nebyla sama.
Každopádně výborné čtení, které mě chytlo hned od první stránky, takže doporučuju.
"Jaro je nejúchylnější roční období, který znám. Už to, jak na sebe rok co rok nechá čekat, člověka přivádí k šílenství. Aspoň mě. Nejsem žádná skleníková květinka, pár stupňů pod nulou vydržím a křižovat les na lyžích je určitě větší zábava než třeba sekat trávu, ale nic se nesmí přehánět. Když ještě v dubnu leží sníh, tak začnu propadat depkám. Moje indická duše by nejradši roztáhla křídla a odletěla někam, kde je teplo. Jenže to nikdy neudělá. Místo toho mě většinou skolí nějaká choroba."
Kromě všeho ostatního mě v knize zaujala novinová zpráva o původů nákazy:
„Pasmatovová v tom článku píše, že nákaza se sice projevuje jako prudce nakažlivá infekční nemoc, ale že jde v podstatě o psychickou poruchu. Něco jako duševní zhoubnej nádor, kterej když dosáhne určitýho stadia, tak začne požírat tělo. Prej se jedná o civilizační chorobu, kterou přinesla globalizace a která není přenosná na jinej živočišnej druh než homo sapiens. Způsobuje ji nějakej mentální virus, kterej zatím doktoři nejsou schopný identifikovat. Jistý je, že jako první napadá lidi z větších civilizačních center, který nemaj dostatek soukromí, žijou ve stresu a jsou pod ustavičným vlivem masmédií. Média prej jsou pro zmíněnej virus živnou půdou. Nemoh by bez nich existovat a dělá nás na nich závislejma. Skrz média ztrácíme identitu a životní směr. Pozbýváme originalitu a nejsme schopni si uchovat původní myšlení, což vede k rozpadu osobnosti. Říká, že naši prarodiče byli individualisté. My už jsme zhypnotizované stádo. A ve stádu se nákaza vždycky šíří lavinovitě.“
Je to sice „jenom kniha“, ale kdyby tohle jednou mohlo/mělo nastat, tak bychom byli asi pěkně v loji. No, máme čas si v klidu podumat, jestli by to nechtělo někde zvolnit.
Mojmír je Cikán z děcáku, který se učí na kuchaře. S čerstvým výučním listem jede navštívit „babičku“, u níž na horské samotě trávil většinu svých prázdnin. Jenže babi je na tom zle a Mojmír o ni musí pečovat. Mezitím se útržkovitě dozvídá o zvláštní pandemii, která kosí lidi - nakažení během 14 dnů doslova vysublimují.
Po pár měsících je všude pusto a prázdno, přežilo jen pár lidí (těch, co se schovali před hygieniky a nebyli nakažení).
Autorka lišácky zvolila ich formu a mladého Cikána, který není typickým Cikánem z našich předsudků, ale naopak je vcelku sympaťák. Jeho vyjadřování je jednoduché, svižné a má šťávu, jeho myšlenky a činy jsou až instiktivně nekomplikované. Vylidněný svět bere tak jak je, tady a teď. Těžiště děje není v nákaze a vymírání, což je taky supr. Je tam možná trochu melancholie (aby ne!), ale jako celek je to velmi vydařené. Můžu doporučit.
---
„Dobrej kuchař musí mít kamarády. Každý jídlo připravuj tak, jako bys ho měl se svejma kamarádama jíst ty sám a bejt při tom šťastnej. Když se ti tohle povede, budeš mistr. Jasný?“
---
„Nahoře u malýho vesnickýho hřbitůvku jsme se o chlup vyhnuli srnci se srnou, který bez hnutí stáli u lanovky a čekali, až jim to pojede.“
Příběh cikánského sirotka Mojmíra, který se odjede starat o skoro babičku na venkov. Mezitím vypukne epidemie, která způsobuje, že se lidi vypaří. Jako trosečník a samotář pak potkává lidi, skamarádí se s malým vietnamským chlapcem a zdánlivě nafoukanou bílou holkou.....
Velmi zvláštní a citlivý příběh, který prostě chytne, a to bez zbytečného patosu nebo snaze za každou cenu dojmout.
Na to ze to je 15let "stary" roman tak to pani Prochazkova vystihla pomerne presne,ovsem na podobne veci existuji zrejme nejake obecne manualy,ale i tak..tema vystizne,psano chytrou rukou...
Přečteno během úplně jiné pandemie ...
Krásně napsáno, sympatičtí hlavní hrdinové (tím myslím Mojmír a pes), četlo se jedním dechem. Až s Jessikou to přestalo mít ten správný šmrnc, ta mi ten konec trošku pokazila. Ale jinak skvělé - 4,5*
Začala jsem to číst bez valných očekávání a pak to přečetla skoro bez přestávky asi tak za tři hodiny. Je to boží, jak je to apokalypsa, ale v Česku, uvěřitelná, blízká. Nemoc moc věrohodná není, stejně jako pár dalších skutečností, ale s radostí to odpouštím, je jasné, že to na tom není to podstatné. Je to zábavné, má to atmosféru jaxviň a sympatického hlavního hrdinu. Přestalo mě to bavit až v momentě, kdy tam byla ta Jesika, nějak jsem myslela, že to bude taky cikánka, její charakter mi moc uvěřitelný nepřišel. Ale jinak geniální. Ty hory. A tak.
Sci-fi, smrtonosnou pandemii či antiutopii nijak zvlášť neprožívám, námět této knihy není ani žádný trhák, je to smutný příběh o několika lidech - trosečnících, kteří přežili - přesto mě kniha nadchla. Je totiž dobře napsaná. Styl je půvabný, čtivý, obsah myšlenkově velmi vyzrálý, postavy jsou dobře vymyšlené a příběh zasazený do prostředí Jizerských hor a velkoměsta je atraktivní. Zkrátka číst Procházkovou je zážitek. Co dodat. Tanec trosečníků, který vzdáleně připomíná např. Den Trifidů, si někdy po čase rád přečtu, především pro kouzlo textu a krásu jazyka.
Zajímavé zamyšlení, co by bylo, kdyby lidstvo postihla náhlá pandemie, šetrná k přírodě. Čte se velmi dobře. Nutí zamyslet se nad současným způsobem života "pánů tvorstva", vzájemným odcizováním, rasovou nenávistí, honbou za bohatstvím a prestiží, spoutání technikou, médií a předpisy. Stát se může cokoliv - proč ne něco podobného?
Tato kniha se ke mě dostala náhodou, na doporučení čtenáře, kterého zaujalo hlavně zasazení příběhu do Jizerských hor, ke kterým nás váže silné pouto. Nebyl to jediný klad knížky. Žádné očekávání, zato však velice příjemné počtení s příjemným hlavním hrdinou a super příběhem. Další dílko, kvůli kterému přemýšlím, zda bych vůbec chtěla přežít pandemii nebo konec světa.
Autorovy další knížky
| 2006 |  Myši patří do nebe |
| 2011 |  Uzly a pomeranče |
| 2006 | Únos domů |
| 2009 | Nazí |
| 2014 | Muž na dně |
Bavila mě. Jako by spisovatelka trefně předpověděla to, co nás čekalo s covidem.