Taneční hodiny pro starší a pokročilé
Bohumil Hrabal
https://www.databazeknih.cz/img/books/92_/92372/bmid_tanecni-hodiny-pro-starsi-a-pokroci-Wlw-92372.png
4
320
320
Princip nekonečného a nekončícího hovoru dovedl Bohumil Hrabal ad finitum ve své třetí knize Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964), která je přepracovanou verzí textu Utrpení starého Werthera z roku 1949. Jde o jednu nekonečnou větu, kterou pronáší bezejmenný starý muž (strýc Pepin) pro potěchu a poučení slečny Kamily.
Přidat komentář
Dnes má svátek Bohumil. A když jsem slyšel o tomhle díle a že je napsané jednou větou, tak jsem si ho zakoupil a během dnešního večera celé přečetl. Upřímně a stručně: jedno souvětí, monolog pamětníka, který vypráví o všem možném jenom snad ne o tanečních hodinách. Myslím že téma močení je zde vícekrát než tanec. Ale rozhodně kuriózní česká knížka (od ještě kurióznějšího spisovatele), která se nevidí jen tak každý den.
Milý pokec.
Bez příběhu, jednou větou celé dílko, od všeho kousky vzpomínek, které s pozoruhodným kumštem vypravěče dle živelného strýce Pepina, sype z patra všehochuť životních zážitků, jakoby čas zapomnění vůbec neexistoval.
Citace:" jednou tak jsem byl poctěnej, že jsem mohl jet do baubickejch kasáren na Iduně, na generálově kobyle, no krasavice braunová s bílou hvězdou na čele, jako kinohvězda, hvězda podobná prostřelenýmu kapesníku, a jak jsme letěli, ta Iduna a já na ni, tak jsme přejeli bábu, a ta bába udělala kotrmelec, až jsem měl strach, jestli si něco ta Iduna neudělala s kopytem, protože generál by mě postavil před válečný soud, a tak jsme letěli Olomoucí a Iduna proskočila vratama, taktak jsem sehnul hlavu, radši jsem se jí držel kolem krku, a to bylo mý štěstí, protože rovnou vletěla do maštale, ...
Díky za E-knihu zdarma, česká perla.
1,5*/5*
Bohužel mi kniha vůbec nesedla a do čtení jsem se musela hodně nutit.
Nejvíce mi asi vadil styl psaní, který je prostě sledem slov, která na sebe kolikrát vůbec nenavazují, a tvoří příběh bez hlavní zápletky, začátku nebo konce. O tanečních hodinách myslím nebyla ani zmínka, tedy nechápu název. A historky samotné... hrdina knihy se buď znovu a znovu zamilovává do nesčetného množství dívek. Nebo se snaží ohromit jakéhokoli veřejného činitele, na kterého narazí.
Taneční hodiny pro starší a pokročilé mi asi nedaly vůbec nic, kromě dokončení Výzvy, a k doporučování se moc nemám.
Taneční hodiny pro starší a pokročilé… to je název…dost mi to určovalo moji představu o knize… viděl jsem něco jako Hoří má panenko, černobílý film české nové vlny z tanečních, kde dochází k trapným situacím mezi nesmělými mladíky a nesmělými mladicemi… no fakt! opravdu! ale když jsem začal číst knihu zjistil jsem, že je to všechno jinak. No zjistil. Si teď trochu zafabuluju…
Taneční hodiny pro starší a pokročilé… Pepinův monolog…vršení, vrstvení slov jako, shoegaze v hudbě, samej reverb a tremolo a něco i pozpátku…vrství se to přes sebe, asociace, aluze a odkazy, biblické výjevy, opakující se slovní spojeni, jako jediné pojítko mezi sebou…no čte se to nádherně a příběh chybí a čte se to nádherně…to už je o požitku z čtení samotného…to už jsou opravdu taneční hodiny pro starší a pokročilé…
avšak…také…tento týden, slyšel jsem skvělou větu (a Hrabal jich slyšel! Což?!), že tančí bez tance. Mno co takový stařec, jakým jest Pepin může asi tak dělat, už jen. Při potkávání, setkávání se s krásnou Kamilou? Tančit bez tance. Jen sedí na stoličce, kolena ztuhlá, prsty se třesou, kampak nás nesou, slova a věty, které hromadí a ze sebe sune… už nic než tanec bez tance mu zbývá, takové taneční hodiny pro starší a pokročilé… a ona se mu poté odmění… krásná kniha, jedna z Hrabalových nejlepších!
Tak toto bol dosť „ujeté“, po dlhej dobe som musel audioknihu spomaliť, aby som stihol držať s Pepinom niť. Bolo to milé, ale po chvíli únavné, občas sa v tom táraní objavila perla. Aj keď som si myslel že to sfúknem za jeden deň, neskôr som ocenil precízne autorovo dávkovanie.
Tuto útlounkou knihu o necelých sto stranách jsem četla před mnoha mnoha lety. Nyní jsem jí vzala do rukou znovu na popud ČV a tento Pepinův monolog jsem si osvěžila znovu. Při četbě jsem si představovala v roli Pepina, herce Jaromíra Hanzlíka, který tuto postavu vystihl bravůrně a zasloužil by za ní, "Oskarové ocenění".
Četla jsem už dříve za tři hvězdičky. Zůstanu na nich. Na knihy pana Hrabala jsem nedorostla.
Nejhrabalovější Hrabal, pábení par excellence. Pravda, k této knize jsem musel dorůst.
Pokud se někomu nelíbí tato Hrabalova kniha, těžko se mu bude líbit něco jiného od tohoto autora. Typické hrabalovské vyprávění.
Tomuto hrabalovskému hlubší smysl postrádajícímu myšlenkovému průjmu se říká pábení. To je jako když vás soused zmerčí na zahradě, osmělí se a přijde blíž, opře předloktí o plůtek a musí vám nutně povykládat, co za posledních 20, 30, 40 let zažil.
Jen pro trpělivého čtenáře-posluchače.
Svým způsobem obdivuhodné.
Nepříliš zajímavé, asi jsem knihu nepochopil. Místy vtipná, ale jinak zdlouhavá; mohla by být mnohem kratší. Konec částečně dojem napravil.
Klasika, moje oblíbená. Skvělý styl vyprávění, myšlenkové pochody i samotný Pepin. Doporučuju.
Nesmíte zde hledat příběh a už vůbec ne poučení! Hledejte zde radost z pouhého vyprávění, které vedle sebe klade zásadní i nedůležité, krásné i ošklivé, zábavné i zničující: to vše při pokusu zachytit prchavou esenci vlastního životního prožitku.
"dejchni na mě, je z tebe cejtit kořala a ona klečela a říkala, ale já jsem měla jenom rumovou pralinku a von ji dával facky" aneb všechno, co máte na Hrabalovi rádi, mně vždycky seděl a Taneční hodiny jsou jedna z jeho velmi raných prací (1964), vlastně experimentem, o kterém se mi zmínila češtinářka na střední, kniha napsaná v jedné větě "hovado jak Marie Terezie" a kecy o Ježíši a Máří Magdaléně mě při cestě do práce pobavily, ale zároveň mi kniha přišla spíš jako něco, co Hrabal napsal na sklonku kariéry, takové ohlížející se, vzpomínkové, pokud jde o celkový nádech
Strýc Pepin vypráví o všem možném a v jedné dlouhé větě na 90 stranách skáče z jednoho tématu k druhému.
Co toto bylo? Jedna věta dlouhá padesát stran, ve které se skáče od jedné věci k druhé, žádný příběh ani poučení. Znovu to číst rozhodně nebudu.
Štítky knihy
novely Bohumil Hrabal, 1914–1997
Autorovy další knížky
| 2000 |  Ostře sledované vlaky |
| 2009 | Postřižiny |
| 2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
| 1978 |  Slavnosti sněženek |
| 1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
Nečekala jsem od knížky vůbec nic, vybírala jsem je kvůli čtenářské výzvě. Poslechnuto v audio verzi (načteno výborně panem Čtvrtníčkem). Přiznám se, že mě “příběh chytl za srdce. Pokud si odmyslím pasáže o intimnostech s ženami, tak jsem se po dobu poslechu cítila, jako na návštěvě u dědy, který si taky vždycky sednul a vyprávěl a vyprávěl. A člověk už po chvíli ani nevěděl o čem, jak se k tomu dostal a proč, ale poslouchal a hltal každé slovo. Ještě 2x podrženo přednesem pana Čtvrtníčka, protože děda taky nikdy neřekl jinak než pívo a pívovar. A shodou okolností můj děda to pívo taky vařil. Krásné, děkuju.