Tara - Teriérka, která obeplula svět
Rosemary Forrester , Robert Forrester
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/381279/mid_tara-terierka-ktera-obeplula-svet-ArR-381279.png
4
9
9
Vydejte se s manželskou dvojicí dobrodruhů na plavbu kolem světa, na které je provází věrná jachta Deusa a posádka skládající se z jediného neuvěřitelného námořnického psa. Dozvíte se, co dělat, když vám pes spadne přes palubu, nebo jak na poslední chvíli odvrátit ztroskotání. Při svých úžasných a místy trochu děsivých dobrodružství se Robert s Rosemary (a Tarou) setkávají nejen s tsunami, moderním pirátstvím a zkorumpovanými celníky, ale i se spoustou nových přátel.... celý text
Cestopisy a místopisy Příroda, zvířata
Vydáno:
2018
,
Mladá fronta
Originální název:
Tara: The Terrier Who Sailed Around The World, 2016
více info...
Přidat komentář
Skvělý cestopis manželů s Jack Russellem terierérem Tarou. V průběhu jejich dlouhé cesty z Jižní Ameriky přes Austrálii, Indonésii až do jižní Afriky se seznamujeme se spoustou navštívených ostrovů, kde zakotvují. Vždy se dozvíme spoustu informací a zajímavostí o místních zvyklostí a kultuře. Cestovat s pejskem na palubě způsobovalo hodně krát komplikace, ale jinak, si myslím, že Tara měla skvělý život, který si užila až do konce.
V první řadě si myslím, že kniha je spíš cestopis, než beletrie, ve které je v knihovně zařazena. Pejsek tam samozřejmě má velkou roli, ale autorka se více věnuje popisu navštívených míst a cestám. Krom toho to bylo dost podobné - špinavý přístav, nepříjemní domorodci...
Není to o plavbě jachtou z bodu A do bodu B. Autoři takto žili víc jak deset let a hned v úvodu říkali, že je všichni odrazovali od toho, mít psa na palubě. Evidentně měli pravdu, když jim za tu dobu Tara několikrát spadla přes palubu. Chudák pes, na některé ostrovy vůbec nemohl vstoupit a musel být celou dobu na lodi. Když měli psa, tak nechápu, proč jezdili po muslimských zemích a působili tím všem (a hlavně pejskovi) problémy. Tara byla akční teriérka a musela zůstávat smutná na palubě.
Se zvěrolékaři to bylo taky těžké, protože většinou nikde nebyli, nebo byli špatní.
Páníčci ji sice strašně milovali, na druhou stranu, když byla hodně nemocná a měla bolesti, tak než by spěchali do míst, kde by byl veterinář, tak si pořádali výlety a poznávali nová místa...
Dala jsem čtyři hvězdičky, protože knížka je to opravdu pěkná, ale pejska mi bylo chvílemi dost líto...
Snažila jsem se v jedné maličké městské knihovně najít cestopis, který by se dal číst, a vylovila jsem z poličky cosi, co slibovalo povídání o (hlavně) pacifických ostrovech – a čtvernožci.
Jenže ve skutečnosti nejde ani tak o cestopis jako o vzpomínky dvou nepřiměřeně bohatých staříků na jejich pejska a jachtu. Za první třetinou knížky jsem se smířila s tím, že podobu míst, kudy se manželé Forresterovi s Tarou plaví, si musím najít v Google Mapách, a pak už to šlo. :) O mnohých ostrovech se totiž dočteme pouze, 1. kde se Tara vyvenčila a kolik slepic při tom chytila, 2. kterou chorobu si tam jeden ze staříků kurýroval, nebo 3. kterou část jachty bylo třeba opravit.
Na druhou stranu občas dostaneme, jakoby mimochodem, nějakou extrémně zajímavou informaci: o vegetariánském festivalu na thajském ostrově Phouket, kde si místní propichují tváře nejbizarnějšími naostřenými předměty (třeba trsem banánů); o buddhistické víře, že nezvedení mniši se převtělují do psů; nebo o Čagoských ostrovech v Indickém oceánu, odkud Američané u příležitosti vybudování vojenské základny v 70. letech vyhnali tamní národ Îlois, načež všechna zvířata včetně oslů nechali zplynovat. (Autorka knížky osobně mluvila s člověkem pověřeným „likvidací“ němých tváří.) Svým nesystematickým způsobem se čtenář dozví hodně i o plavbě na jachtě, která s sebou nese řadu strastí.
A také je ta knížka mile britská. Manželé Forresterovi jsou původem farmáři z Rhodesie, kteří část života strávili v Brazílii, část v Mosambiku a zbytek ve vodách Jižní polokoule. Opravdoví světoobčané, vybavení zvídavostí a nadměrnou tolerancí ke všem kulturám – i přesto, co se v jejich otčině dělo bělochům nebo čemu se svým psem čelili v muslimských zemích. Oceňuji i poměrně humánní vztah ke zvířatům, tedy kromě ulovených ryb, jimž autorka zalévá žábry levným rumem, případně je nechává dotrhat k smrti psem, zatím co se ryba dusí.
Vlastně vůbec nelituji, že jsem „Taru“ přečetla. Nakladatelství ji dokonce vybavilo rejstříkem a dostalo se jí skvělého překladu Barbory Růžičkové, vládnoucí bohatou slovní zásobou. 3,5*