Tatér z Osvětimi
Heather Morris
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/538283/bmid_tater-z-osvetimi-6640bff1e1fa9.jpg
4
4480
4480
Tatér z Osvětimi série
1. díl >
Tetování vězňů v Osvětimi se stala symbolem holocaustu. Jedním z těch, kdo čísla na předloktí tetovali, byl slovenský Žid Lale Sokolov, rodným jménem Ludwig Eisenberg. Jeho příběh připomíná děsivé události v dějinách lidstva a ukazuje, že vedle sebe mohou existovat promyšlená brutalita i nesobecká láska. Autorka s citem odkrývá sedmdesát let staré události, aniž by milostný příběh převládal nad tím nejdůležitějším – ztrátou domova, utrpením a touhou přežít.... celý text
Literatura světová Válečné Historické romány
Vydáno:
2019
,
CPress
Originální název:
The Tattooist of Auschwitz, 2018
Interpreti: Martin Siničák
více info...
Přidat komentář
Silný příběh proložený hrůzou, smutkem i neustálou nadějí na přežití. I v tak těžké době o opravdové lásce. Doporučuji!
Krásná kniha, přečtená jedním dechem asi za 3 hodinky. Na knize se mi líbí, že nepopisuje dění koncentračního tábora jako takového, ale přežití dvou mladých lidí. I přesto je vidět, že situace byla v táboře strašlivá. Nikdo nemůže hodnotit něco co nezažil ( a ani zažít nechce byť na jeden den). Trochu jsem se zarazila, že se Lale vrátil z trestu, ale dobrá. Příběh je to silný a byla jsem zvědavá na závěr příběhu. Kniha se mi líbila i více než Hana. Na tyto knihy jsem opatrná, že nerada prožívám v knihách utrpení a zde to bylo sice napsáno okrajově, ale všichni si můžou domyslet, co následovalo a jak to dopadalo. Viz jeho příběh s Leonem a s Naďou.
Rozhodovala jsem se mezi 3 a 4 hvězdami. Příběh sám je poměrně silný, ale při čtení mě napadalo, do jaké míry je uvěřitelný (přišlo mi, že jen velmi málo). Nedávno jsem navštívila Terezín (není to Osvětim, ale přesto je to velmi silný zážitek) a tím spíše na mě příběh Tatéra působil neskutečně - hl. tím, jak mu vše procházelo a když náhodou ne, tak to působilo, jako kdyby autor napsal nehezkou pasáž právě proto, aby si čtenář nemyslel, že Osvětim byla procházka růžovým sadem. Určité pasáže byly silné, ale ta síla působila jaksi v pozadí. Samotné postavě tatéra jsem prostě nemohla moc přijít na chuť, nesedělo mi to..
Tu čtvrtou hvězdu bych dala především za téma, ale v knize je poměrně nevyužité, jak by si zasloužilo. Z knihy jsem zklamaná..
Skoro mám pocit, že by bylo lepší, kdyby tahle kniha ani nebyla napsána...
Skoro to vypadá, jako by si to hlavní hrdina navzdory hrůze, která se tam děla, užíval...
Ale kdo jsem, abych soudila?
Nicméně, knih, které považuji za mnohem mnohem lepší a pravdivější, je více, například Utekl jsem z Osvětimi.
Nikdy nepíšu 2 komentáře k jedné knize, ale tentokrát musím. Příběh tatéra se mi zdál neuvěřitelný, přesně jak píší někteří další – skoro jako dětský tábor. Dala jsem plný počet hvězdiček, protože se mi to jinak četlo velice dobře a dalo mi to základní přehled, jak to v Osvětimi fungovalo. Ale po přečtení knihy „Utekl jsem z Osvětimi“ od Rudolfa Vrby připouštím, že tento příběh nemusí mít moc „obroušené hrany“, protože Rudolf Vrba také zmiňuje, že pro vězně na vyšším společenském žebříčku byl život v Osvětimi celkem snesitelný a Kanada byla v podstatě rájem, i když také někdy nebezpečným. Ale vězni netrpěli hladem a žízní a ti šikovní si mohli nakrást v podstatě cokoliv (boty, oblečení, cennosti). Co mě ale ve vyprávění Rudolfa Vrby zarazilo, když psal o dvou tatérech, jací to byli veselí chlapíci a jak o celé věci žertovali, ptali se vězňů, kde chtějí mít číslo vytetované. Za svými 5* si přesto stojím, i když mě některé věci na tatérovi mrzely. Ale nikdo nevíme, jak bychom se v tak hrůzném prostředí chovali.
Ten závěr... To byl teda fofr. Řekla bych, že je to jedna z jemnějších knih s touto tematikou. Místy jsem si říkala, že je to jemné až příliš. Na druhou stranu, někteří vězni asi opravdu měli "štěstí", že se ocitli na místech, která jim přinášela výhody a díky nim třeba i přežili. a mohou se tedy o svůj příběh podělit. Kniha se mi četla dobře, téměř na jeden zátah.
Válečné knihy, konkrétně tématika koncentračních táborů, jsou jedny z mých nejmilejších - proto jsem se, na základě všech recenzí, prostě musela pustit i do téhle a zklamaná jsem nebyla. Děj je to napínavý, chvílemi bolestný, velmi čtivě napsaný.. jen musím s některými souhlasit v tom, že se poslední stránky zdáli až moc zrychlené.
Na tuhle knížku jsem se velmi těšila. Obzvlášť po zdejších nadšených recenzích...
O to větší pak bylo moje zklamání. Je mi líto, ale kniha se mi vůbec nelíbila.
Samotný Laleův příběh, ač z místa plného hrůz a lidského utrpení, by byl námětem na perfektní román. A to jsem také očekávala.... Bohužel, autorka celý příběh zabila. Zpracování mi přišlo tak věcné, povrchní a odfláknuté, až to bilo do očí. Navíc to podání... Jakoby to vyprávěla malým dětem. Zrychleně, zkráceně, bez jakýchkoliv hlubších emocí.
A celkově i ta atmosféra v Březince. Vyvolává to v čtenáři dojem, jako by se tu hrdina ocitl na nějakém skautském táboře. Chodil si kam chtěl, měl volné dny, mohl v poklidu randit, prožívat chvíle lásky se svou milovanou.... Všichni esesáci mu šli téměř na ruku, a vše mu procházelo. V knize Lale vystupuje jako místní spasitel, který každému nezištně pomáhá .
Přišlo mi to táááák přitažené za vlasy.....
Můj vlastní dědeček zahynul v koncentračním táboře. Od útlého věku jsem poslouchala spousty autentických zážitků, zprostředkovaných mojí babičkou. Proto kroutím hlavou, a knížku hodnotím jako slabý průměr :-(
Velice zajímavá knížka - poutavý příběh, který jsem hltala slovo za slovem, a pak ošizený konec. Ne ošizený v tom smyslu, že by byl něčím španý. Byl ošizený autorkou. Od 26. kapitoly jsem měla pocit, že autorka spěchá ke konci, jako by to chtěla rychle dovyprávět než si odskočí na záchod. Prostě jsem měla pocit, že na konci 25. kapitoly se autorka rozhodla odejít a zbytek jen tak rychle proletět, aby se neřeklo, že je to bez konce. Takže hvězdičky nepatří autorce (ta by jich dostala méně), ale Laleovi a Gitě :)
Když jsem Tatéra z Osvětimi nedávno zahlédla v knihkupectví, ani chvilku jsem nezaváhala a hned si knihu koupila. A nelituji. Téma 2. světové války a holocastu mě zajímá a už jsem viděla spoustu dokumentů a četla několik knih. Je to poutavý příběh, myslím,že ničím nepřikrášlený, ukazuje, čím si vězni procházeli a že museli využít každou příležitost, aby přežili. A že i v takovém pekelném prostředí vznikala pevná přátelství ai milostné vztahy.
Koho tothle téma zajímá, určitě doporučuji.
Odlehčení všech těch hrůz podle mě vůbec nebylo naškodu. Přečetla jsem tolik drásavě depresivních knih na téma holocaust, že jsem tuhle změnu tónu velmi uvítala.
Naopak jsem si dovedla živě představit starého pana Laleho, jak sedí v křesle a s rošťackým výrazem vypráví paměti.
Jistě, mohl něco vynechat, mohl něco přikrášlit. Ale můžeme mu to mít za zlé?
Doslov od syna dodal knize ještě další rozměr, neuvěřitelně mě dojal a zahřál u srdce zároveň.
Krásná kniha, kterou jsem přečetla jedním dechem.
Další nezaměnitelný příběh z válečného prostředí. Z koncentračního tábora v Osvětimi, hrůzy všech hrůz. Tématika mě opravdu baví, alespoň protože vím, že pro některé to skončilo dobře.
Velmi silný a dojemný příběh o vůli přežít na místě, kde je přežití skoro nemožné ...
Silny pribeh, ktery jsem cetla jednim dechem. Pribeh o velkem utrpeni i stesti. A hlavne o vytrvalosti, pozitivnimu pristupu i v hruzach Osvetimi a o prave lasce. Konec me dojal. Jsem rada, ze se kniha nenechala unest milostnym pribehem a vypovidala podrobne i o zivote v tabore. Stale je treba si ty hruzy pripominat..
Trošku jiný příběh, ale určitě zajímavý pohled na to, co je člověk schopný udělat, aby přežil.
Tato kniha na mě prostě správně nezapůsobila. Věřím, že autorka zpracovala autentické vyprávění, ale paměť je ošidná věc... A příběh působí jako by si Lale vzpomínal jen na to, co mu slouží ke cti a nic jiného. Tyhle nápadná prázdná místa v celém příběhu mě bily do očí a určitě mi v knize chyběly. Navíc samotný styl zpracování je docela jednoduchý a přitom snad až příliš věcný. Je mnoho působivějších knih o tomto smutném tématu.
To, co zvedá moje hodnocení, je doslov napsaný Laleho synem. Ten působí naprosto pravdivě.
Jedna z nejemotivnějších a nejsilnějších knih, které jsem kdy četla. Jak tu někteří zmiňují, že se nejedná o přímo naturalistický popis života v Osvětimi, pro mě je to naturalistické až dost ( bití, mučení, střílení do lidí, neustálé transporty nových a nových vězňů, pocity beznaděje, neustálá přítomnost smrti, nedostatek hygieny, minimum jídla, strach o svoje blízké a hrůza z toho, když nahnali lidi do komor a pálili těla ) a opravdu mi to pro mojí představivost stačí. Ano, hlavním motivem je láska Lalea a Gity, ale pořád je tam ta válka, strach, hrůza z vojáků, z toho, že do minuty zastřelí kohokoliv i naprosto bezdůvodně, bez příčiny, jen tak z rozmaru. Podle toho, co jsem dohledávala, se to takhle vážně mohlo stát. Tento úhel pohledu je trochu jiný, více vyzdvihuje tu lásku, která je oba držela nad vodou. Mnozí takové štěstí neměli, nepřežili ani jediný den. Nemůžu si odmyslet vzpomínku, kterou mi vyprávěla moje babička, jak vypadal její tatínek, když se vrátil z koncentračního tábora, vychrtlý, vážil pouhých 35 kg a vypadal tak o 50 let starší, měl vrásky, strhané rysy a v jeho pohledu byla všechna bolest z prožitých hrůz, která tam prý už potom navždycky zůstala...
Obdivuji autorku, že se do tohoto tématu pustila. Příběh mě naprosto vtáhl, nemohla jsem přestat číst a celou dobu jsem se o Lalea a Gitu bála a přála si,aby to pro ně dobře dopadlo. Pokaždé když šel Lale pro jídlo s diamanty a rubíny v tašce, bála jsem se, že ho někdo uvidí. Pro mě prostě neobvyklé dílo, které si rozhodně zaslouží 5 hvězdiček ( kdyby bylo víc, dala bych víc ).
Dojal mě i doslov - jak synův, tak samotné autorky, ve kterém popisuje, jak se s Lalem seznámila a jak postupně získala jeho důvěru a on jí vyprávěl příběh. První doslov, který jsem opravdu dočetla až do konce a nevynechala jsem jediné slovo.
Tento příběh je trochu odlišný od ostatních knížek zabývajících se koncentračními tábory a 2SV obecně. Rozhodně se nejedná o žádný naturalistický popis života v Osvětimi resp. Auschwitz-Birkenau. Hlavním tématem knihy je milostný příběh a přátelství. Pro někoho to může být určité zklamání a nenaplnění původních očekávání, ale za mě to byla ukázka toho, že i v těch nejtemnějších časech je stále prostor pro lidskost. Nebyla jsem si úplně jistá, zda si kniha zaslouží 5 hvězdiček, ale nakonec jsem se rozhodla je dát, protože kniha se mi četla dobře, vtáhla mě do děje a po dokončení jsem měla takový ten "zamyšlený" pocit, že bych chtěla vědět trochu víc. Knihu určitě doporučuji všem, kteří nehledají asi úplně realistické vykreslení doby a jsou ochotni přehlídnout některé historické nesrovnalosti (o těchto nesrovnalostech v knize se zmiňuje zpráva auschwitz memorial center, pro zájemce dostupné zde: https://view.joomag.com/memoria-en-no-14-11-2018/0766192001543510530/p6?short )
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé Osvětim (koncentrační tábor) láska milostné příběhy tetování hrdinové holokaust, holocaust podle skutečných událostí oběti nacismuAutorovy další knížky
| 2018 |  Tatér z Osvětimi |
| 2019 | Cilčina cesta |
| 2021 | Tři sestry |
| 2020 |  Příběhy naděje |
| 2024 |  Sestry pod vycházejícím sluncem |
Při čtení knih z 2. světové války mi vždy naskočí v hlavě především knížka Mengeleho děvče, která mě zatím oslovila nejvíce. Tato také nebyla špatná, hlavní hrdina chtěl přežít za každou cenu, při životě ho držela láska, ale také možnost pomáhat ostatním. Kniha je autentickou výpovědí, která člověka zasáhne.