Tatér z Osvětimi
Heather Morris
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/382011/bmid_tater-z-osvetimi-V67-382011.jpg
4
4416
4416
Tatér z Osvětimi / Tetovač z Auschwitzu série
1. díl >
Kniha Tatér z Osvětimi vznikla podle skutečného příběhu, jenž souvisí s jedním z nejznámějších symbolů holocaustu – čísly, která měli vězňové vytetována na předloktí. Když se slovenský žid Lale Sokolov stal v tom strašlivém místě tatérem a musel označovat své spoluvězně čísly vyvedenými nesmazatelným inkoustem, využil svou nepatrnou volnost k činům. Díky své práci mohl vyměňovat šperky a peníze z majetku zavražděných židů za jídlo, které pomáhalo ostatní vězně držet naživu. Kdyby byl dopaden, čekala by ho jistá smrt. Za své přežití mu vděčí mnozí. O holocaustu existuje bezpočet knih. Tato je však unikátní. Lale Sokolov velmi dobře věděl, co spoluvězně i jeho samotného čeká, a byl odhodlán nejen přežít, ale také žít naplno. To, co poznal, je sice strašlivé, ale současně plné naděje a odvahy. A v jeho vzpomínkách má své místo kupodivu také láska. V řadě vězňů čekajících na tetování stála i zděšená, chvějící se dívka. Pro Lalea – trochu drzého hazardéra – to byla láska na první pohled. Jeho a Gitin příběh, ověřený podle všech dostupných dokumentů a déle než sedmdesát let nevyprávěný, potvrdil jejich syn. Jen sotva mohli tehdy doufat, že se ho dočkají. Při čtení budete možná slzet, děj knihy vás však také povzbudí. Neboť to, co je v lidech nejlepší, přežilo i v situaci ze všech nejhorší. Heather Morrisová se narodila na Novém Zélandu, žije a pracuje v australském Melbourne. S Lalem Sokolovem se seznámila v roce 2003 a toto setkání jim oběma změnilo život. Vzniklo mezi nimi přátelství a Lale ji pověřil, aby světu předala i ty nejniternější podrobnosti z jeho života za holocaustu.... celý text
Literatura světová Válečné Historické romány
Vydáno: 2018 , CPressOriginální název:
The Tattooist of Auschwitz, 2018
více info...
Přidat komentář
Kniha se čte hezky, měla jsem ji přečtenou za den. Nabízí pohled na Osvětim opět z trošku jiného úhlu. U téhle knížky jsem však neměla takový hrozný pocit smutku jako u jiných s obdobným tématem. Částečně mi přišel děj uspěchaný, člověk se do děje nemůže pořádně vcítit. Všechny situace mi přišly tak nějak odlehčeny a postrádala jsem tady svůj soucit s panem Lalem a ostatními účastníky. Téma lásky jsem uvítala, je hezké vidět, že i v tak špatných chvílích nemusí člověk úplně přestat žít. Ve výsledku však mám z knížky hrozně rozpačité pocity.
Přemýšlím, jak začít. Kniha se četla pěkně, náročné čtení to určitě nebylo. Ale...vůbec na mě nedýchlo utrpení, neštěstí, strach...nic z toho, co bych od knížky z koncentračního tábora čekala. A ten příběh, skoro až neuvěřitelné štěstí.
Knih o této kruté době mám načteno již více, takže hodnotím spíše pocitově. Hlavní hrdina Lale je v Osvětimi tatérem, pod jehož jehlou tvořící nesmazatelná čísla na předloktí, končí všichni příchozí. V táboře potká svojí životní lásku Gitu. Oproti jiným příběhům se mě příběh nedotkl tak, jako jiné knihy, spíše jen klouzal po povrchu. Možná je to dané milostnou linkou, možná tím, že oproti jiným měl Lale větší dostatek nejen jídla, ale i možnosti udělat něco pro jiné. A dokázal a nebál se toho využít.
Kniha místy opravdu nereálná. Nechce se mi věřit, že by to tam šlo všechno tak moc snadno. Každopádně i kdyby z toho byla pravda jen polovina, pořád mi jde z těch hrůz husí kůže...Každopádně kniha byla napsaná čtivě, přečteno za dva dny..
Z knihy mám rozporuplné pocity, kniha se mi líbila, i přes ne moc příznivé recenze, avšak mám i výhrady... Čte se dobře, lehce, zadna složitá souvětí... Az jsem si rikala,zda to není až moc,, snadné,, čtení na toto téma. Knihu bych neprirovnala k červené knihovně, ani mi nepřišlo, že by život v táboře byl popisován jako ne tak hrozný, mě to přišlo šílene dost a často mě mrazilo v zádech.... Spis mě zarazelo, jak se Lale ze všeho tak,, vysekal,,... Poslední část knihy, kdy Lale utíká,, domů,, a shání společnice Rusakum a potká se s Gitou, ta, se přiznám, mě už nebavila a tam mě to všechno přišlo popsáno hrozně ploše a amatérsky...
Četlo se to dobře, ale poslední dvě knihy, pred přečtením této, byly Osvětimská knihovnice a Hana a proto se mi asi tato kniha zdála napsaná ...”jinak”? Přes vsechny popisované hrůzy mi to stejně přišlo jako slabší odvar dvou předchozích knih, kde je život v táboře popisován daleko hůř. Navíc mi přišlo zvláštní, jak se Lale ze všeho dostal poněkud snadno no a ten konec.. ten to docela zkazil. Kniha vznikala poměrně dost dlouhou dobu na to, kolik ma stránek a závěr se zdá být poměrně odfláknutý....
Rychle čtivý, zajimavý příběh. Kniha mě nezklamala, je velice poutavá i pro osoby nezajímající se o problematiku druhé světové války.
Zpovědí z koncentračních táborů mám přečteno několik. Nejvíce mě asi zasáhla kniha Treblinka - slovo jak z dětské říkanky. Knihu jsem 2x odložila abych se k ní stejně vrátila a občas měla nutkavý pocit jít se vyzvracet, jak mi z popisovaných hrůz bylo špatně.
Kniha o tatérovi byla tedy procházkou růžovou zahradou a to doslova. Lalemu vycházelo prakticky cokoli o co se pokusil. Od kontaktu s vyvolenou spoluvězenkyní, přes sehnání léků až po schovávání šperků. To za co by každý jiný dostal kulku, Lalemu směle procházelo. Myslím, že jako námět na hollywoodský trhák s happyendem to není špatné. A tak je potřeba k této knížce přistupovat. Škoda že Lale již nežije. A škoda, že tak není již možnost s ním zarchivovat skutečný příběh. Ten bez příkras. Protože se mi prostě nechce věřit, že by na pozadí celé té hrůzy, byl možný takovýto reálný příběh. I když proč ne? Občas se i zázraky dějí, a proč tedy ne zrovna v Osvětimi?
Není to moje první kniha z prostředí Osvětimi. Abych pravdu řekla kniha mě trochu zklamala.Příběh byl podán moc zjednodušeně,všichni Lale zbožňovali včetně jeho věznitelů.Příběh jak z rodokapsu.
Právě jsem zaklapla tuto knihu. A čekám, jestli ve mně bude nějak doznívat. Nic moc se neděje...
Samozřejmě Laleův příběh byl emotivní a silný, tak jako každý příběh přeživších z koncentračních táborů. Původně jsem to nechtěla dělat, ale můj mozek nedbal protestů a neustále srovnával tuto knihu s jinými s podobnou tématikou. Z mého srovnání tato kniha nevyšla jako vítěz.
Existují knihy, jež popisují Osvětim daleko barvitěji.
Celkově se mi kniha líbila, bylo to něco originálního a nového, nicméně žádnou stopu ve mně nenechala.
Nikdy nevím, jak hodnotit knihy, které mají určitý společenský přesah, zároveň je ale jejich literární kvalita spíš průměrná. Na druhou stranu se tato kniha čte skoro sama. Jen mě zaujalo, že hlavní postavy jsou až pohádkově kladný, přestože vše asi nemohlo být tak černobílé, život takový není, zvláště v takhle extrémních situacich. Kdo ví... Je však bezesporu dobře, že byl tenhle dosud neznámý příběh sepsán a předán budoucím generacím. Další střípek do děsivé mozaiky holocaustu.
Nevim co presne napsat. V zadnem pripade si nedovolim soudit. Ovsem cely pribeh Lala a Gity mi neucaroval. Mnohem vice mi je lito Cilky. I kdyz v knize muze byt jen cast jejiho pribehu.
Trochu nevím, jak knihu ohodnotit. Rozhodně je to slušně psaný příběh a kniha se čte velice dobře, na druhou stranu se nedokážu zbavit pocitu, jako bych četla pohádku. Na to o jak drsné téma se jedná, je dle mého názoru kniha dost umírněná. Skoro se až nechce věřit, že se jedná o skutečný příběh.
Líbí se mi, že příběh "tatoviera" je hodnověrný a je skvělé, že ho autorce předal sám Lale. Dle informací, mezi nimi vzniklo přátelství a Lale mohl odejít za svou milovanou Gitou s vědomím, že jejich příběh nikdy neumře, že zůstane navěky živý a budou ho číst tisíce a tisíce lidí po celém světě.
A právě proto mě moc mrzí, že se takto silnému příběhu nedokázalo dostat lepšího zpracování. Takového, že by to ve vás vřelo a srdce vám bušilo v hrudi. To se u mě bohužel nepodařilo, prostě ve mně nedokázal vzbudit ty správné emoce, a to proto, protože byl velmi průměrně a ploše napsaný.
Za přečtení určitě stojí. Po Cilce už asi nesáhnu...
Abych pravdu řekla, jsem trochu zklamaná. Zdálo se mi to takové hrozně idylické a nereálné, ale je dost možné, že Lale takové štěstí vážně měl. Jinak to byl pěkný a dojemný příběh, rychle se četl, ale jak říkám, připadalo mi to moc zalité sluncem. Druhý díl Cilčina cesta byl mnohem líp napsaný
Styl psaní mi moc neseděl. Takový telegrafický, strašně zjednodušený, zkratkovitý popis.
Je jasné že narátor řekl, co chtěl říci. Co nechtěl, zamlčel, upravil k obrazu svému. A tím se ho vůbec neodvažuji soudit. Ale že by mu prošla v koncentráku krádež cenností? Myslím, že by ho bez milosti popravili. To bylo nějak moc jednoduché.
(SPOILER) Knížka se četla velmi dobře, ale na to že byl tento příběh inspirován skutečným příběhem mi tam dost věcí nesedělo. Lale měl kolikrát víc štěstí než rozumu, myslím že s příslušníky SS se v té době tak vycházet nedalo jako se dařilo jemu, i když byl v pozici Tatera měl až moc privilegií kterým se moc věřit nedá. Další věc která mě zarazila byla že si za úplatek kapove chodil milostně užívat s Gitou téměř vždy když chtěl, což si myslím že je taky docela absurdní a pak jsem se zarazila u toho jak oba z koncentračního tábora utekli, divím se že se jim to povedlo a že mohl hned jak se odtamtud dostal Lale tak v pohodě jíst jehněčí a všemožné dobroty a hned se opít lahví červeného vína? To si myslím že by jeho tělo určitě nezvládlo. Takže příběh pro mě byl naučný ale zůstává mi tam hodně ale. Dítě z Osvětimi je 100 násobně lepší lépe popsaný příběh i to dávalo smysl. Tatér z Osvětimi byl slabý. Oceňuji konec knihy kde jsou i fotografie a to jakou Lale a Gita měli budoucnost.
Silne tema, podle skutecne udalosti. Za me je to prvni knizka o 2.svetove valce u ktere se mi nechtelo brecet. Tema za me mohlo byt zpracovano rozhodne lepe.
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé Osvětim (koncentrační tábor) láska milostné příběhy tetování hrdinové holokaust, holocaust podle skutečných událostí oběti nacismu
Autorovy další knížky
| 2018 |  Tatér z Osvětimi |
| 2019 | Cilčina cesta |
| 2021 | Tři sestry |
| 2020 |  Příběhy naděje |
| 2024 | Sestry pod vycházejícím sluncem |
Jako všechny knihy na toto téma je to silný příběh o neskutečných krutostech,které se děly během 2.sv. v.Mrzí mě to,ale tentokrát musím napsat,že uchopení této lidské tragedie bylo poněkud neštastné.Ve vyprávění jako by něco chybělo,něco,co vás chytí za srdce.Asi to bylo,alespon pro mě,psané tak nějak povrchně.Jinak,samozřejmě,vždycky budu obdivovat lidi,kteří tuto hrůzu přežili i ty kteří nepřežili.Čest jejich památce.