Tatér z Osvětimi
Heather Morris
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/382011/bmid_tater-z-osvetimi-V67-382011.jpg
4
4416
4416
Tatér z Osvětimi / Tetovač z Auschwitzu série
1. díl >
Kniha Tatér z Osvětimi vznikla podle skutečného příběhu, jenž souvisí s jedním z nejznámějších symbolů holocaustu – čísly, která měli vězňové vytetována na předloktí. Když se slovenský žid Lale Sokolov stal v tom strašlivém místě tatérem a musel označovat své spoluvězně čísly vyvedenými nesmazatelným inkoustem, využil svou nepatrnou volnost k činům. Díky své práci mohl vyměňovat šperky a peníze z majetku zavražděných židů za jídlo, které pomáhalo ostatní vězně držet naživu. Kdyby byl dopaden, čekala by ho jistá smrt. Za své přežití mu vděčí mnozí. O holocaustu existuje bezpočet knih. Tato je však unikátní. Lale Sokolov velmi dobře věděl, co spoluvězně i jeho samotného čeká, a byl odhodlán nejen přežít, ale také žít naplno. To, co poznal, je sice strašlivé, ale současně plné naděje a odvahy. A v jeho vzpomínkách má své místo kupodivu také láska. V řadě vězňů čekajících na tetování stála i zděšená, chvějící se dívka. Pro Lalea – trochu drzého hazardéra – to byla láska na první pohled. Jeho a Gitin příběh, ověřený podle všech dostupných dokumentů a déle než sedmdesát let nevyprávěný, potvrdil jejich syn. Jen sotva mohli tehdy doufat, že se ho dočkají. Při čtení budete možná slzet, děj knihy vás však také povzbudí. Neboť to, co je v lidech nejlepší, přežilo i v situaci ze všech nejhorší. Heather Morrisová se narodila na Novém Zélandu, žije a pracuje v australském Melbourne. S Lalem Sokolovem se seznámila v roce 2003 a toto setkání jim oběma změnilo život. Vzniklo mezi nimi přátelství a Lale ji pověřil, aby světu předala i ty nejniternější podrobnosti z jeho života za holocaustu.... celý text
Literatura světová Válečné Historické romány
Vydáno: 2018 , CPressOriginální název:
The Tattooist of Auschwitz, 2018
více info...
Přidat komentář
Po všech těch příbězích z doby holokaustu jsem z této knihy měla neustále pocit, že byla psaná jen od stolu. A že autorka možná ani sama v Evropě nebyla. Leccos by napovídalo i to, že ji vydala až po smrti hlavního hrdiny. Ale trocha spravedlnosti - i paměť je někdy zrádná.
...
Jsou příliš jednoznačně poznat místa, kdy vyprávění vlastních zážitků končí a přichází část "takhle to tenkrát chodívalo", anebo hůř, část "takhle si myslím, že to asi mohlo být". Jiné práce Heather Morris neznám, ale opravdu se nebála dělat z toho místy limonádu pro teenagery. Jejím hlavním hnacím motorem bylo vyždímat z příběhu co největší senzaci, jenže to trochu přehnala.
Kniha si titul bestselleru určitě nezaslouží, stejně, jako si takto citlivé téma nezaslouží tolik kudrlinek. Nebo jsme opravdu už tak rezistentní vůči pravdě, že ji potřebujeme ještě prikrášlovat? Autorka si to evidentně myslí.
Kdybych knihu nekupovala jako dárek a netrpěla úchylkou, že každý dárek musím nejdřív přečíst, asi bych se k ní nedostala. Četla jsem už několik titulů s podobnou tematikou a moc dobře tedy vím, že najít skutečně dobrý a kvalitně zpracovaný příběh je takřka nadlidský výkon. Spousta takovýchto knih totiž leží někde na půl cesty, snaží se o to, být kvalitní četbou, zároveň přínosnou reportáží a vzpomínkovou literaturou a nakonec vlastně nejsou ničím.
Přesně tohle se podle mě stalo Tatérovi. Netuším, jestli je na vině sama autorka, či nese-li podíl i překladatel, ale nemohla jsem se v průběhu četby zbavit pocitu, že by to šlo udělat mnohem lépe. Možná je to tím, že autorka knihu nejprve zpracovávala jako scénář. Těžko říct. Nicméně dialogy mezi postavami působily strojeně a vyumělkovaně. Rozhovory mezi hlavním hrdinou a Gitou naopak často působily až směšně.
Tři hvězdičky, které ode mě kniha dostává nejsou tedy za zpracování, ale za samotný příběh, který se, bohužel, podařilo autorce poněkud utlumit a zazdít.
Příběh se mi libil, jen mi tam něco chybělo. Přišlo mi to takové bez emocí - dávám za vinu autorce.
Knížka se, navzdory tématu a prostředí, četla výborně. Jsem z příběhu ale trochu v rozpacích. Nerada bych pravdivost rozporovala, jen mi připadá neuvěřitelné, jak Lale "zvládl" všechny situace, které by pro jiné znamenaly jistou smrt. A ač by to bylo asi na místě, ani ve mně celý příběh nezanechal žádné emoce. Asi bych tuhle knížku nedoporučila jako jednu z těch, kteří si mají lidé přečíst, aby nezapomněli...
Po všech těch knichách, které jsem četla a viděla dokumenty a filmy z tohoto období o koncentračních táborech, jsem měla dojem, že čtu o jíném. . . .:-(. . Zde Osvětim a Březinka z pohledu tatéra působila s porovovnáním s jinými, tak trochu jiným pobytem (nebudu raději definovat, ale prostě lepším, pohodovějším, neuvěřitelnějším. . . .). Zdálo se mi až neskutečné, kolik toho hrdinovi procházelo, jak obchodoval s drahokamy z Kanady (kde dle jiných zdrojů bylo toto až nadlidský úkon. . . :-(((, . . .prostě patřil mezi vyvolené?. . . Podud se budeme bavit o literární formě, četla se mi lépe, než "Fotograf", ale "Mengeloho děvče" ve mě zanechalo nesmazetelnou stopu, ale tohle až zavánělo červenou knihovnou....:-( . . ..Na konci a prologu a doslovu jsem slzičku zadžela a možná bych ocenila více fotografíí, ale jinak doporučuji.
Na knihu jsem se hodně těšila, bohužel mě ale celkem zklamala..Sice čtivá a zajímavá, ale tak nějak bez šťávy, emocí..přišlo mi to až příliš idealistické a jednoduché, pohádkové a romantické..To k válce a koncentračním táborům moc nesedí..Kniha se určitě dala zpracovat lépe..
Celkem se ztotožňuji s názorem evacerna18 a WeryNika, kdy čtenář má neustále pocit, že čte romantický příběh odehrávající se na pionýrském táboře a že ty koncentráky nebyly tak hrozné. Ve příběhu chybí jakákoliv historická fakta, která Lale musel slýchávat od nových vězňů (co se mimo tábor prostě děje).
Nesmysl 1: Lale chodil sám z Březinky do Osvětimi nehlídán? No jistě.
Nesmysl 2: Sotva chodící vězni hráli ve volném čase s SSáky fotbal, zatímco jim padal na hlavu popel z krematoria. No jistě.
Strašně těžké hodnotit. Knih o nelidských podmínkách v Osvětimi a jinde, o nedůstojném zacházení a o zrůdnostech nacistů jsem četla už dost. Příběh Laleho a Gity je navíc podle skutečné události a přesto mě nešokoval, nezasáhl a vyzněl tak trochu jinak - jako romantický příběh o nedobrovolném pobytu v pracovním táboře s přísnějším režimem. Výrazněji tedy na mne zapůsobil vlastně jen doslov napsaný jejich synem.
knížka je hezky napsaná a je čtivá. Nejsou zde žádné pasáže, kterými je potřeba "se prokousat".
Kdybych nevěděla, že je to podle skutečného příběhu, tak bych si říkala, že už je to přitažené za vlasy. Jak všechno prochází a vychází. Lale byl synem Štěstěny.
Z téhle knihy mám pocit, že ten koncentrák nebyl zas až tak hrozný, když ho člověk přežil.
Těžké hodnotit sepsané vzpomínky někoho, kdo přežil takové hrůzy, ale... Některá fakta mi nesedí s ostatní literaturou, kterou jsem četla a ani s fakty, které jsem se dozvěděla při osobní návštěvě Osvětimi. Kniha mi přijde velmi mírná a zkrácená, ale čte se hladce. Obdivný je ale příběh lásky, který vznikl v takovém pekle.
Knížka se velice rychle čte, děj odsýpá.
Nicméně stejně jako několik komentářů níže, ani já jsem autorce nevěřila, že se "její příběh" odehrává v Osvětimi - v jednom z nejhorším koncentračních táborů. I když jsem byla ochotná uvěřit tomu, že Lale jako tatér měl jistá privilegia, nemohla jsem se při četbě zbavit dojmu, že se svým příběhem chce nějak ospravedlnit (aby jej čtenář neměl za kolaboranta).
Vrcholem zkoušky čtenáře (zda-li je skutečně tak naivní) byl odstavec kdy Gitu a její přítelkyně při útěku z KT odhalil ruský voják, který chtěl jednu z přítelkyň znásilnit - po chvilce se v chalupě objevili další ruští vojáci, kteří svého "kolegu" zabili a děvčatům se za jeho chování omluvili nejen oni ale druhý den i jejich velitel!
Ano, chápu, že někdo kdo nečte knihy o holocaustu již delší dobu (nepřečetl jich mnoho) může o knize napsat, že se jedná o silný příběh nebo že mu vzala dech...
Ano, chápu (chci věřit) že i na tak hrozném místě jako byla Osvětim mohlo vzniknout láskyplné pouto mezi ženou a mužem. Ale tato kniha spíš než historickou literaturou s tématem holocaustu zavání spíše červenou knihovnou :-(
Možná jsem již otupělá velkým množstvím přečtených válečných příběhů a dalších zážitků holocaustem pronásledovaných Židů. Příběh Lalea a jeho velké lásky nechci v žádném případě zlehčovat, ale tak nějak mi mezi ostatní zapadne a nijak zvlášť nevynikne. Možná je to tím, že v něm jde hlavně o tu velkou lásku - alespoň na mě to tak působí. Ta je vyzdvihována a válečné hrůzy z koncentráku zatlačuje do pozadí. Možná je to tím, že byl příběh sepsán na základě vzpomínek poměrně dlouho po válce a milosrdný čas, paměť a jakýsi happyend (na poměry válečných románů) prostě zbrousil ostré hrany drsných a traumatických zážitků. Nebo je to přičinění australské autorky, která je zřejmě zcela pochopitelně časově i geograficky 2. světové válce příliš vzdálená a do příběhu vložila více románového ducha a více si jej přizpůsobila, než by bylo záhodno. A nebo byl život hlavního hrdiny v koncentračním táboře opravdu tak trochu lehčí, více hrdinštější a plný životzachraňujících náhod, než bývá zvykem u jiných přeživších popisujících své zážitky... Upřímně nevím, k čemu z těchto možností se přiklonit. Příběh je krásný, silný, citlivý a plný lásky. Čte se dobře a rychle, ale bohužel se obávám, že si jej mezi jemu podobnými příliš dlouho pamatovat nebudu.
Tatér z Osvětimi je kniha, která mě překvapila. Osobně jsem čekal, že to místy nebude hezké a snadné čtení. Bylo mi jasné, že to co se stalo, nelze vykreslit jednoduše. Ale co jsem fakt nečekal je to, že se kniha ponese v romantickém duchu, a místy bude hodně optimistická. Opravdu jsem čekal těžkou depresi jakou jsem měl pří sledování Schindlerova seznamu nebo Saulova syna. Tady na každý ošklivý moment přichází jeden optimistický, nebo i trochu vtipu. Autorka Heather Morris používá jednoduchý jazyk, žádné zbytečně dlouhé souvětí a odstavce. Jde rovnou na věc, a zbytečně se nezdržuje. Kniha se díky tomu čte lépe a snadněji, což je k danému tématu docela dobře. Bohužel zde se ukáže jeden z největších problémů celé knihy, a tím je zkratkovitost. Na všechno čas není. Některé věci z knihy jsou zmíněny jen tak a jde se dál. Spoustu momentů by si zasloužilo pár stránek navíc a ne jen přeskočení v čase. Problém jsem měl i s hlavním hrdinou. Tomu jsem samozřejmě fandil, ale to co přežiješ a hlavně jakým způsobem je trochu neuvěřitelné. Asi jenom jednou jsem měl o hlavního hrdinu strach, všechno co se mu stane zvládá celkem v pohodě(je mi jasné, že ve skutečnosti to tak idylické nebylo, ale kniha to nedokáže nikdy naplno využít). Je to hezká kniha a není na škodu si jí přečíst. Tatér z Osvětimi je zajímavá a hezká kniha, jen je škoda, že místy nejde více na dřeň.
No nevím, kniha je dobře napsaná, opravdu Vás nutí číst, ale pro mě je hooodně nevěrohodná.
Příběh lásky, ano to je možné.
Tatér a Žid? Židé byli v koncentračních táborech na tom nejhůře, zastávali tu nejhorší práci, měli ještě menší příděly jídla než ostatní, nezdá se mi, že by mu dali tak výbornou práci, čistit latríny ano, ale tetovat? Ne, tomu nevěřím.
Láska a sex skoro každou neděli? Že nějaký Žid si chce užít, tak celý blok bude venku na procházce? Tak to taky ne.
Kamarádit se s esesákem? Žid? Ne, ne.
A mohla bych pokračovat dál.
Prostě je to podle mě hezký příběh, který se určitě nemohl stát.
Četla jsem už hodně knih o holokaustu, ale tahle byla asi nejhorší. A to jsem se na ni tak těšila. Příběh je napsaný sice čtivě, ale stroze a povrchně. Charaktery postav nejsou nijak propracované, popisy nulové. Vztah Lalea a Gity byl jak vystřižený z červené knihovny a občas mi přišlo, že autorka zapomíná, kde se odehrává. Nechci tím zlehčovat Laleův příběh jako takový, to vůbec ne, jen zpracování bylo trochu nešťastně uchopené. Když to porovnám s knihami, které jsou přímé výpovědi svědků (Byl jsem Mengeleho asistentem, V pekle plynových komor), Tatér mi přijde hodně přikrášlený.
Jsem zvědavá na Cilčinu cestu. Třeba se autorka trochu vypsala a bude to lepší.
Stokrát promleté téma zde nepřináší nic tak převratně nového, i když je kniha čtivě napsaná.
Z knihy jsem měla strach a dlouho jsem ji kvůli tématu o kterém píše odkládala. Po přečtení mírné zklamání. Určitě by se dalo toto téma zpracovat lépe a zacílit více na city čtenáře.
Sice velmi čtivý, napínavý příběh, trochu love story, ale hrůzy holokaustu jsou popisovány hodně zjednosušeně oproti jiným knihám s tímto tématem, až zlehčeně. A mám v příběhu navíc problém s věrohodností, příběh je sice sepsaný podle „skutečnosti“ - ovšem vzpomínek starce, které už nejdou nijak v popisovaných každodenních událostech ověřit. A tak jsem měl při četbě silný pocit, že je celý příběh tatéra docela vylepšovaný, přikrášlený.
Budu zase za remcala, ale mám ke knize několik výhrad. Ačkoli jsem rád, že se těmto důležitým tématům věnuje pozornost, nemohu si nevšímat rostoucího počtu bestsellerů s tématem holokaustu. Bestsellerů napsaných čtivě. Nekomplikovaně a líbivě. Výsledkem je, že například tatérovo vyprávění připomíná Forresta Gumpa, který se dostal do koncentračního tábora. Ten styl vyprávění téma jakoby odlehčuje, za mě asi trochu bagatelizuje. Je to jako by Lale prožíval zčásti letní tábor, působí to chvílemi jako hra. Autorka se nepouští do větších popisů zvěrstev, spokojí se s rychlou emoční reakcí postav na viděné či prožité. Možná trochu hřeší na to, že čtenář už má povědomí o hrůzách, které se tam děly. Stejně tak se paní spisovatelka asi bála neurazit Lalea nebo jeho stále žijícího syna a vykreslila Lalea dost nekriticky, jako rozverného, skoro bez výjimky optimistického chlapíka s rovnou páteří a silným odhodláním, který je vždy připraven pomoci a který si vždycky poradí. To samozřejmě vychází také z toho, jak se tatér sám vykreslil, když autorce vzpomínky svěřoval. Takže ano, kniha ve mně vzbudila trochu rozpaky. Ve srovnání s klasiky, kteří navíc ty hrůzy prošli sami a napsali o tom komplikovanější a hlubší svědectví, jako Lustig, Wiesel a další, je tohle prostě odvar, moderní "bestseller". Přitom se to téma dá uchopit i daleko vážněji a svědomitěji, jak ukazuje například skvělá Mornštajnová. A přitom ten příběh je sám o sobě samozřejmě silný a zajímavý.
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé Osvětim (koncentrační tábor) láska milostné příběhy tetování hrdinové holokaust, holocaust podle skutečných událostí oběti nacismu
Autorovy další knížky
| 2018 |  Tatér z Osvětimi |
| 2019 | Cilčina cesta |
| 2021 | Tři sestry |
| 2020 |  Příběhy naděje |
| 2024 | Sestry pod vycházejícím sluncem |
Pokud ke knize přistupujete jako k románu, můžete si ji velmi snadno a lehko užít - paradoxní, viďte? Autentičnost a jakákoli historická tíha je nepatrná, schovaná v jednoduchém slovníku a díky milostné zápletce i výsadnímu postavení hlavního hrdiny si kolikrát ani neuvědomíte, co se to vlastně kolem hlavní dějové linky odehrává.
Dost mě zaměstnávala otázka, kdo je vlastně cílová skupina? Je to kniha vhodná pro YA? Gitě je kolem dvaceti, Lalemu o pár let více, takže by to mohlo fungovat. Bohužel je příběh filtrovaný přes silné růžové brýle, které by mohly čtenářům dát falešný pocit, že koncentrační tábory byly jakousi dlouhodobou bojovkou a nebylo zas až tak těžké se jimi prokousat.
Myslím, že paměť byla k Lalemu milostivá a umožnila mu vyprávět příběh shovívavě. Podobně jako dnešní mladší generace pamětníků mluví o okupaci: "Zas až tak zlé to nebylo a obyčejného člověka to vlastně ani nijak neomezovalo," a zároveň autorka i nakladatelka vzaly zavděk představou, že i v Osvětimi mohla vzniknout láska, která nejenže byla naplněná v době nejhorších útrap, dočkala se osvobození Rusy, ale nakonec i happyendu v dalších životních etapách.
Protože se na to opravdu dívám čistě jako na milostný román, dávám 3 hvězdy za čtivost. Z historického pohledu by kniha ale neobstála.