Tatér z Osvětimi
Heather Morris
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/382011/bmid_tater-z-osvetimi-V67-382011.jpg
4
4344
4344
Tatér z Osvětimi / Tetovač z Auschwitzu série
1. díl >
Kniha Tatér z Osvětimi vznikla podle skutečného příběhu, jenž souvisí s jedním z nejznámějších symbolů holocaustu – čísly, která měli vězňové vytetována na předloktí. Když se slovenský žid Lale Sokolov stal v tom strašlivém místě tatérem a musel označovat své spoluvězně čísly vyvedenými nesmazatelným inkoustem, využil svou nepatrnou volnost k činům. Díky své práci mohl vyměňovat šperky a peníze z majetku zavražděných židů za jídlo, které pomáhalo ostatní vězně držet naživu. Kdyby byl dopaden, čekala by ho jistá smrt. Za své přežití mu vděčí mnozí. O holocaustu existuje bezpočet knih. Tato je však unikátní. Lale Sokolov velmi dobře věděl, co spoluvězně i jeho samotného čeká, a byl odhodlán nejen přežít, ale také žít naplno. To, co poznal, je sice strašlivé, ale současně plné naděje a odvahy. A v jeho vzpomínkách má své místo kupodivu také láska. V řadě vězňů čekajících na tetování stála i zděšená, chvějící se dívka. Pro Lalea – trochu drzého hazardéra – to byla láska na první pohled. Jeho a Gitin příběh, ověřený podle všech dostupných dokumentů a déle než sedmdesát let nevyprávěný, potvrdil jejich syn. Jen sotva mohli tehdy doufat, že se ho dočkají. Při čtení budete možná slzet, děj knihy vás však také povzbudí. Neboť to, co je v lidech nejlepší, přežilo i v situaci ze všech nejhorší. Heather Morrisová se narodila na Novém Zélandu, žije a pracuje v australském Melbourne. S Lalem Sokolovem se seznámila v roce 2003 a toto setkání jim oběma změnilo život. Vzniklo mezi nimi přátelství a Lale ji pověřil, aby světu předala i ty nejniternější podrobnosti z jeho života za holocaustu.... celý text
Literatura světová Válečné Historické romány
Vydáno: 2018 , CPressOriginální název:
The Tattooist of Auschwitz , 2018
více info...
Přidat komentář
Nezdielam nadšenie z tejto knihy. Nie kvôli príbehu, ktorý niekto prežil a zveril sa s ním. Ale kvôli autorke a jej neschopnosti napísať knihu tak, aby nevyznela ako povinné čítanie pre prvý ročník stredných škôl. Tri roky sa rozprávala s Lalem a nakoniec dala príbehu takúto podpriemernú literárnu formu? To naozaj najskôr napísala scenár, ktorý bol dvanásť rokov niekde pohodený? Za ten čas sa dal príbeh vybrúsiť do skutočne cenného diamantu. Lenže brusička to nezvládla a tak tu máme diamant bez lesku. Výborný príbeh, ktorý autorka sprasila. Veľká škoda, že sa Lale nezveril so svojím príbehom niekomu inému, niekomu, kto ovláda pero majstrovsky a nie je pisateľom fejetónov. Mrzí ma a ešte dlho bude, že to takto dopadlo - príbeh si zaslúžil omnoho, omnoho viac.
Kniha mě zklamala, čekala jsem, že autorka tento silný příběh Lalea a Gity zpracuje mnohem lépe. Vyprávění stylem: ráno vstanu, vytetuju pár čísel na ruce vězňům, pak si pohraju s romskými detmi, vyměním diamaty za čokoládu, tu donesu své dívce a všichni jsme spokojeni. Dost těžko uvěřit, že se jim vše takhle dařilo.
To je tak,když uchopíte do rukou knihu s tématikou koncentračních táborů (a ještě k tomu se jedná o jeden z nejznámějších, často zmiňovaných a propíraných, popisovaných táborů vůbec) a čekáte "velké BUM", úzkost, zoufalství, strach, děs a hrůzu, smrt, absolutní neúctu k elementárním životním potřebám a k životu samotnému ze strany trýznitelů a ono nic...Pokud si chcete odpočinout, příliš u příběhu nepřemýšlet a nechat se volně unášet celkem jednoduchým dějem a milostnou zápletkou (tím ji nechci nějak snižovat nebo bagatelizovat), knihu doporučuji. Pokud ale berete tuto knihu s očekáváním velkého, strhujícího a syrového příběhu o lidském utrpení, tak se nejspíš nedočkáte. Nebo alespoň já se nedočkala. S lítostí musím ještě podotknout, že pokud by tato tendence v pojetí popisu a vyprávění z oblasti válečných hrůz (ať už se jedná o jakoukoliv válku, konflikt nebo událost) pokračovala, tak brzy budou koncentrační tábory popisovány jako příjemná, odpočinková letoviska (ano, citelně to v tuto chvíli nadsazuji).
S holocaustem se nám roztrhl pytel. Aby ne, věřím, že jsou tyto knihy hodně čtené, sama je zbožňuju.
Bohužel, tohle je fakt průser. Respektive - autorka vzala skvělý, zajímavý životní příběh, zmuchlala ho a zahodila do koše. Napsat něco tak těžkýho tak lehce, obyčejně a plytce...to teda opravdu nevím jak to dokázala.
Tohle teda fakt ne - potenciál by to mělo, jen by to musel napsat někdo jiný a úplně jinak.
Příběh byl daleko silnější než schopnosti jeho vypravěčky. Někdy jsem opravdu měl pocit, že se styl vyprávění až moc blíží červené knihovně a přitom z toho šlo vytřískat daleko víc. Styl, kterým byla kniha napsána, byl strohý a jednoduchý, až mi to někdy opravdu vadilo. Přesto jsem knihu přečetl jedním dechem, hlavně kvůli mojí zvědavosti, jak dopadl Lalův skutečný životní příbeh.
Po pravdě řečeno jsem trošičku na rozpacích, jak knihu hodnotit. Čím více knih s touto tématikou přečtu (a že jich je a stále se objevují nové a nové příběhy a osudy), tím více mám pocit, že bude-li autor psát smyšlený příběh (ovšem na základě skutečných událostí), dopadne to vždy lépe, než když autor sáhne po skutečném příběhu a sepíše vlastně paměti jednoho (více lidí), ale ne formou biografie, formou románu. Vícekrát se mi stalo, že byl v tu chvíli příběh znehodocen a osud člověka zjednodušen. A to se mi nelíbí. Toto téma je tak velké a silné jak silní a obrovští jsou lidé, kterým se podařilo přežít a nejen náhodou. Strhující a děsivé jsou pouze pasáže, které jsou strhující a děsivé v jakékoliv knize z prostředí koncentračního tábora. Nechci tímto snižovat hodnotu osudu (nesympatická je mi u něj pouze změna jména po válce na Sokolov, není to skutečně trošku "kam vítr, tam plášť"?, nechci tímto snižovat hodnotu života nikoho, koho takový osud potkal, pouze si myslím, že autorka mohla z příběhu vytěžit na papír více a jinak.
Reakce na komentář níže: "tu hrůzu si nedokážeme představit" - určitě ne, každý, kdo něco nezažije, si "to nedokáže představit". Vždycky mi více vyvolávaly emoce obrazy lidí, skutečné obrazy lidí, takže více filmové dokumenty než knihy, obrazové publikace než romány, jedna i krátká návštěva Osvětimi předčí všechny romány o ni napsané. A stejně naše představy budou zkreslené, ale pokud se budou na toto téma psát nekvalitní knihy, budeme si to představovat ještě méně a méně.
Na tuto knihu jsem se velmi těšila, ale zklamala mě. Nevyhovoval mi styl, jakým je napsaná a už jsem četla na toto téma mnohem mnohem lepší knihy. Do čtení jsem se musela nutit, protože mi to přišlo vyloženě plytké.
Abych řekla pravdu, čekala jsem víc. Knihu jsem přečetla ale mám z ní smíšené pocity.
Skoro mám pocit, že by bylo lepší, kdyby tahle kniha ani nebyla napsána...
Skoro to vypadá, jako by si to hlavní hrdina navzdory hrůze, která se tam děla, užíval...
Ale kdo jsem, abych soudila?
Nicméně, knih, které považuji za mnohem mnohem lepší a pravdivější, je více, například Utekl jsem z Osvětimi.
Za mě tedy absolutně vůbec, i přes okolnost tíživého tématu (omlouvám se, ale tisíckrát omletého). Příběh byl absolutně o ničem, kniha mě začala bavit, až když bylo po válce, ale nic se ve finále extra nestalo.
Za mě dvě hvězdičky jen proto, že se jedná o toto tíživé téma, jinak fakt o ničem. Mohl z toho být super román, ale tohle fakt ne.
Téma zajímavé, o tom žádná. Kdyby se autorka nedušovala, že jde o přepis vyprávění autentických zážitků, měla bych pochyby. Ale budiž. Styl psaní pro mě byl ale velkým zklamáním. Je vůbec možné tak velké téma pojmout tak suše a nezajímavě? Nejsem žádný pisatel, ale takto bych to snad dokázala napsat i já...
Mohl by to být silný příběh člověka, který přežil koncentrační tábor, ale kniha mě zklamala. Po přečtení mám pocit, že jsem četla oddechový román pro ženy.
Na tuto knihu jsem se velmi těšila. Příběh tatéra z Osvětimi. Podle skutečné události. Ač tato kniha nesplnila mé očekávání, nebyla špatná.
Bohužel já si nikdy neoblíbím toto téma. V poslední době mi přijde, že se stává tématika koncentračních táborů velmi oblíbená, a ten velký židovský boom odstartoval právě Tatér. Chápu, že by měl historii každý znát, to v žádném případě neodsuzuju, ale nechápu fascinsci ani neustále připomínání téhle hrůzy.
Jsou knížky, které čtete měsíc a některé zas jen dva dny, jako tř. Tatéra z Osvětimi. Ten se čte snadno a rychle. Ale. Ačkoliv zachycuje příběh založený na skutečné události, popisuje šílené a pro dnešní dobu dost nepředstavitelné osudy lidí, tak já se bohužel přes autorčin povrchní a neprocítěný styl jazyka ne a ne vcítit do děje.
Od knihy jsem podle recenzí moc neočekávala, nebyla špatná. K Laleovi mám velký respekt a na konci knihy je napsané, že nechce v příběhu nic osobního. Toho se asi autorka držela. Na mě je to dost jednoduše napsané a málo procítěné. Některé situace mohly být více do hloubky.
Mám ráda tuhle tématiku, ale jen tehdy, když to má nějakou historickou hodnotu a je to opravdu podloženo skutečnými událostmi a dýchne to na mě atmosférou. Protože nikdy bychom neměli zapomenout!
Ale tohle mi spíš připomínalo letní romanci a já z toho byla tak naštvaná! Protože koncentráky byly prostě hrozné a ne vhodné na seznamku! Přijde mi, že paní autorka si neuvědomila, jakou hrůzu tam lidé zažívali. Hlavní postava byl superhrdina, který 90% zachránil a když to zrovna byl průšvih, tak se z toho velmi šikovné dostal, dá se říct bez úhony. Těžko se věří, že je to celé podle pravdivé události. Beru to hodně s nadsázkou. Tatér sebral všechno štěstí obyvatelům Osvětimi a měl ho tak víc, než rozumu. Taky jsem převracela oči, když polští přátelé měli nekonečnou zásobu potravin, léků atd. Ve válce? Opravdu? A co teprve ten šťastný Hollywoodský konec? Ne. Ne. Ne. Tady je všechno špatně.
Z knihy jsem hodně zklamaná.
Nerozporuji pravdivost příběhu, ale nelíbí se mi zpracování. Nevím, kde nastala chyba, jestli Lale na sklonku života už část hrůzy vytěsnil (což bych mu přála) nebo jestli to bylo pojetím autorky, ale každopádně je to pohled na koncentrační tábor přes růžové brýle. Spousta situací se mi nezdá hodnověrná, nevěřím, že to bylo tak "snadné".
Další, co se mi na knize nelíbilo, byl způsob zpracování příběhu. V podstatě ve mně nevzbudil emoce, které jsem od příběhu o holokaustu čekala. Hrůza, znechucení, soucit, a obdiv k těm, co to přežili, které obvykle u takových příběhů cítím, se nedostavily. Žádná z postav mi nepřirostla k srdci, charaktery byly nedostatečně vykreslené, emoce v jednotlivých situacích nevystižené. Příběh působí plytce a studeně. Sloh jako od žáka základní školy.
Myslím, že pokud chcete číst o holokaustu (a je to potřeba, aby se na tu hrůzu nikdy nezapomnělo), raději si vyberte jinou knihu.
Knihu jsem přečetla jedním dechem. Je nepředstavitelné, co byl člověk schopen zvládnout a vydržet jen proto, aby přežil.
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé Osvětim (koncentrační tábor) láska milostné příběhy tetování hrdinové holokaust, holocaust podle skutečných událostí oběti nacismu
Autorovy další knížky
| 2018 |  Tatér z Osvětimi |
| 2019 | Cilčina cesta |
| 2021 | Tři sestry |
| 2020 |  Příběhy naděje |
| 2024 | Sestry pod vycházejícím sluncem |
Líbí se mi, že příběh "tatoviera" je hodnověrný a je skvělé, že ho autorce předal sám Lale. Dle informací, mezi nimi vzniklo přátelství a Lale mohl odejít za svou milovanou Gitou s vědomím, že jejich příběh nikdy neumře, že zůstane navěky živý a budou ho číst tisíce a tisíce lidí po celém světě.
A právě proto mě moc mrzí, že se takto silnému příběhu nedokázalo dostat lepšího zpracování. Takového, že by to ve vás vřelo a srdce vám bušilo v hrudi. To se u mě bohužel nepodařilo, prostě ve mně nedokázal vzbudit ty správné emoce, a to proto, protože byl velmi průměrně a ploše napsaný.
Za přečtení určitě stojí. Po Cilce už asi nesáhnu...