Tatér z Osvětimi
Heather Morris
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/382011/bmid_tater-z-osvetimi-V67-382011.jpg
4
4345
4345
Tatér z Osvětimi / Tetovač z Auschwitzu série
1. díl >
Kniha Tatér z Osvětimi vznikla podle skutečného příběhu, jenž souvisí s jedním z nejznámějších symbolů holocaustu – čísly, která měli vězňové vytetována na předloktí. Když se slovenský žid Lale Sokolov stal v tom strašlivém místě tatérem a musel označovat své spoluvězně čísly vyvedenými nesmazatelným inkoustem, využil svou nepatrnou volnost k činům. Díky své práci mohl vyměňovat šperky a peníze z majetku zavražděných židů za jídlo, které pomáhalo ostatní vězně držet naživu. Kdyby byl dopaden, čekala by ho jistá smrt. Za své přežití mu vděčí mnozí. O holocaustu existuje bezpočet knih. Tato je však unikátní. Lale Sokolov velmi dobře věděl, co spoluvězně i jeho samotného čeká, a byl odhodlán nejen přežít, ale také žít naplno. To, co poznal, je sice strašlivé, ale současně plné naděje a odvahy. A v jeho vzpomínkách má své místo kupodivu také láska. V řadě vězňů čekajících na tetování stála i zděšená, chvějící se dívka. Pro Lalea – trochu drzého hazardéra – to byla láska na první pohled. Jeho a Gitin příběh, ověřený podle všech dostupných dokumentů a déle než sedmdesát let nevyprávěný, potvrdil jejich syn. Jen sotva mohli tehdy doufat, že se ho dočkají. Při čtení budete možná slzet, děj knihy vás však také povzbudí. Neboť to, co je v lidech nejlepší, přežilo i v situaci ze všech nejhorší. Heather Morrisová se narodila na Novém Zélandu, žije a pracuje v australském Melbourne. S Lalem Sokolovem se seznámila v roce 2003 a toto setkání jim oběma změnilo život. Vzniklo mezi nimi přátelství a Lale ji pověřil, aby světu předala i ty nejniternější podrobnosti z jeho života za holocaustu.... celý text
Literatura světová Válečné Historické romány
Vydáno: 2018 , CPressOriginální název:
The Tattooist of Auschwitz , 2018
více info...
Přidat komentář
Zklamani. Asi prilis velke ocekavani. Jako povinna cetba pro zakladni skoly vyborne, ale jinak pro me prilis povrchni...
Čekala jsem mnohem víc. Příběh nepůsobí, že by byl napsán podle pravdivé události. Závěr příliš uspěchaný a celkově kniha působí, že byla “spíchnuta horkou jehlou”.
Jak už bylo řečeno, příběh je velmi silný. Ovšem zpracování za mě pokulhává. Souhlasím i s tvrzením, že dialogy jsou místy nepřirozené a toporné. Celkovou realitu koncentračního tábora by šlo popsat lépe a procítěněji. O téma holokaustu se poměrně zajímám a pár knih jsem už přečetla. Stejně bych ale uvítala lepší rozvedení např. situace ohledně vztahů s dozorci v táboře, podrobnějšího fungování tábora atd. Takto příběh skutečně klouže příliš po povrchu. Čtenář, který toto téma příliš nezná, může získat mylný dojem.
Na téma holocaustu jsem již pár knížek přečetla a bohužel musím říct, že mě toto dílo spíše zklamalo. Všechno jde neuvěřitelně snadno, dozorci jsou kamarádi a schovat se nechá od jídla až po drahokami. Věřím, že příběh této dvojice byl neuvěřitelný, bohužel o tom mě kniha nepřesvědčila.
Na knihu jsem se velmi těšila, ovšem autorka potenciál silného příběhu totálně pohřbila. Zidealizovaná, zjednodušená lovestory z Osvětimi.
Je sice pravda, zě knihu jsem měla přečtenou za den, tudíž se o ní dá říct, že je čtivá, ale na druhou stranu o ní mohu říct i to, že mi přišla plytká - příběh tatéra je zajímavý a měl by se vyprávět, aby se vědělo více o hrůzách koncentračních táborech, ovšem mohl být uchopen lépe, hlouběji, více snad rozepsat pocity vypravěče? Možná se v tom odráží tatérovo přání z doslovu nepsat příběh “tak osobně”? Myslím, že tohle je slabší kniha na toto téma.
Silný příběh - slabě napsaný... Nejdřív jsem si myslela, zda to není špatným překladem. Ale pokud nebyla dobrá předloha, nemohl překladatel udělat žádný zázrak. Přesto je to zase jiný, zajímavý pohled na Osvětim.
Tak trochu nevím, co o příběhu napsat. Upřímně jsem asi čekala něco trochu jiného, zvláště s ohledem na to, že se údajně jedná o skutečný příběh. Z vyprávění z Osvětimi by člověku měla naskakovat husí kůže, ale z tohoto vyprávění mám spíš pocit, jako by se tam vlastně tak špatně nežilo... Z knihy jsem spíše zklamaná.
Po přečtení knihy si říkám: "Tohle je ta kniha, o které všichni mluví, jak je skvělá???" Jsem zklamaná. Čtivost nepopírám, nicméně celé vyprávění jde tak nějak po povrchu. I když se jedná o výpověď přeživšího, některé momenty se mi zdají těžko uvěřitelné, další až moc "přeslazené". Zkrátka, z této doby jsem četla mnohem lepší knihy.
Život v koncentračním táboře nebyl procházkou růžovou zahradou, ale z této knihy by mnozí tento dojem mohli nabýt.... velmi nevěrohodné, i ty hrůzné pasáže nepůsobí vůbec hrozivě. Tolik opěvovanou knihou jsem velmi zklamaná, pro mě pouze jednoduchá červená knihovna... Pro srovnání vřele doporučuji knihy V pekle plynových komor nebo Narodili se, aby přežili, věnující se rovněž tématu holokaustu.
Poté, co jsem četla Osvětimskou knihovnici,mi tato kniha přijde jako román z červené knihovny....ale i tak se dobře četla a doporučuji
Nemůžu si pomoci, ale pro mě zklamání. Moc jsem se na tuhle knížku těšila, ale asi trochu i proto je to zklamání veliké. Příběh mě neupoutal, hlavní hrdina mi nebyl rozhodně sympatický, i v tak děsivých podmínkách a nejspíše až do konce života pouhý prospěchář, kterému nakonec všechno vyšlo. Knížek s válečnou tématikou jsem četla už hodně a tahle mi oproti těm ostatním připadá těžko uvěřitelná. Škoda.....
Vzhledem k tématu nečekaně slabé. Nejvíce emocí jsem pocítil při čtení doslovu od syna a to je nejen opravdu málo, ale především docela zvláštní.
Většinu výhrad zde v komentářích shrnují čtenáři, kteří mají podobný názor jako já: nepříliš sympatický diamantový král s jehlou v ruce a klobásami v kapsách klidně proplouvá jedním z nejhrůznějších míst, které kdy člověk vytvořil a provozoval, a během pravidelných schůzek se svojí vyvolenou poučuje dozorce o lásce i životě. Nevím, naštěstí jsem tam nebyl, ale zcela se to liší od všeho, co jsem kdy četl nebo slyšel.
Označit nějaké vyprávění nálepkou „podle skutečného příběhu“ je velmi zrádné, protože se nikdy neříká z kolika procent. A tady mám neodbytný pocit, že toho v tatérově zpovědi hodně chybí či alespoň vyvolává otázky.
Možná tedy autorce i Lalemu křivdím, ale s ohledem na skutečné oběti, jsem z této knihy rozporuplně zklamán.
Nechápu vysoké hodnocení a pochvalné komentáře, a to ani když odhlédnu od pochybné autenticity a budu se tvářit, že je tahle osvětimská pohádka reálná. Zpracování mi přijde povrchové, příběh i atmosféra se daly dle mého názoru uchopit poutavěji, postavy vykreslit tak, aby se do nich čtenář vžil... Druhý díl si nepřečtu
Tak trochu pohádka. Je pravda, že je to určité osvěžení (detailně popsané hrůzy v koncentráku jsou v jiných dílech), ale stejně mi vadilo jak hlavní postavě vše vychází, jak se z něj pomalu stával "boss" celého tábora..
Na konci je informace, že mělo být původně sepsáno jako scénář pro film - škoda, že se tak nestalo, podle mě by byl výsledek 100x lepší
Příběh je opravdu poutavý, bohužel mi zážitek ze čtení celou dobu kazilo neustálé opakování jména hlavního hrdiny (Lale). V polovině jsem musela knihu odložit.
Shoduju se s názorem, který tu padl několikrát. Kniha byla čtivá, ale nijak se mě nedotkla, což by u takového tématu měla. Těžko uvěřitelné, že měl Lale takové štěstí. Nemám ráda, když se z tak vážného tématu těží peníze, je to urážka vůči lidem, co si Osvetimi a Březinkou prošli. Absolutně mě rozčílila myšlenka, že přežili, protože se milovali... všchni v táboře milovali, své partnery, děti, rodinu a kamarády, život a stejně umřeli. Přijde mi jako by si sama autorka neuvědomovala, jak moc tímhle debilním tvrzením ubližuje. Láska nezachránila od smrti miliony lidí.
Četla jsem více knih s tématikou holocaustu, přestože nebo možná právě protože se jedná o strašlivé věci, nechaly ve mně knihy velmi silné pocity. Kniha o tatérovi je jiná, nechci říct, že mě úplně zklamala, ale příběh je popisován opravdu velmi jednoduše. Některým situacím se mi ani nechce věřit vzhledem k místu, kde se odehrály a to nemyslím ty hrůzné věci (to má člověk načteno z nejrůznějších zdrojů, ikdyž je to také nepředstavitelné pro toho, kdo nezažil), ale naopak to pěkné (tak intimní sblížení dvou lidí v koncentračním táboře na mě působí pohádkově a neuvěřitelně). Postavy mi přijdou nedotažené - taková škoda, skoro na kteroukoli si vzpomenu, co bych o nich dokázala říct (např. Pepan, Naďa, Leon)? Možná i to je důvod, proč jsem si k postavám nedokázala během četby vytvořit vztah a příběh mě do sebe nedokázal úplně vtáhnout. Moc mě takové hodnocení mrzí, protože se jedná o příběh skutečný. Možná mi nesedí autorčin jednoduchý styl psání, ale nelámu nad ní hůl a vrhám se do Cilky.
Z knihy jsem hodně zklamaná.
Nerozporuji pravdivost příběhu, ale nelíbí se mi zpracování. Nevím, kde nastala chyba, jestli Lale na sklonku života už část hrůzy vytěsnil (což bych mu přála) nebo jestli to bylo pojetím autorky, ale každopádně je to pohled na koncentrační tábor přes růžové brýle. Spousta situací se mi nezdá hodnověrná, nevěřím, že to bylo tak "snadné".
Další, co se mi na knize nelíbilo, byl způsob zpracování příběhu. V podstatě ve mně nevzbudil emoce, které jsem od příběhu o holokaustu čekala. Hrůza, znechucení, soucit, a obdiv k těm, co to přežili, které obvykle u takových příběhů cítím, se nedostavily. Žádná z postav mi nepřirostla k srdci, charaktery byly nedostatečně vykreslené, emoce v jednotlivých situacích nevystižené. Příběh působí plytce a studeně. Sloh jako od žáka základní školy.
Myslím, že pokud chcete číst o holokaustu (a je to potřeba, aby se na tu hrůzu nikdy nezapomnělo), raději si vyberte jinou knihu.
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé Osvětim (koncentrační tábor) láska milostné příběhy tetování hrdinové holokaust, holocaust podle skutečných událostí oběti nacismu
Autorovy další knížky
| 2018 |  Tatér z Osvětimi |
| 2019 | Cilčina cesta |
| 2021 | Tři sestry |
| 2020 |  Příběhy naděje |
| 2024 | Sestry pod vycházejícím sluncem |
Oproti Cilce horší než jsem čekal. Cilku jsem četl jako první, proto asi to zklamání