Tatér z Osvětimi

09.03.2021

Na to, že kniha je podle skutečné události, mi přijde spousta věcí nereálných až skoro pohádkových. Vyprávěná je jednoduše a styl psaní autorky se mi nelíbí.

Príde mi to, akoby pani autorka v živote nebola v Európe a nemala žiadnu predstavu o tom, ako to fungovalo v koncentračných táboroch. Neuveriteľné, plytké, neosobné.

ne, ne, ne! bez skrupulí si odvážím říct, že tato kniha je jedna velká marnost. podle mě by se románové knihy na téma druhé světové války měly jednoznačně začít regulovat. pak to takhle dopadá.
přesně, jak tu už někdo řekl, většinu knihy jsem byla nucena obracet oči vsloup. postavy nejsou vůbec pěkně vykreslené natož jejich pocity. vše je šíleně předvídatelné a nereálné. jakoby autorka ze všech poznatků z televize, populárně-naučných časopisů a článků uvařila instantní guláš.
na příběhu je markantně znatelná ruka ženy. jednotlivé situace se vykreslují v tom svrabu moc idylicky. u Lale není celou dobu zcela jasné jaké jídlo třeba jedl, byť měl zvýšené příděly jídla, autorka se zmíní jen o UHO vodě se čtvrtkou brambory. po takové tříleté dietě se rozhodně přece nedá nafutrovat konfitovanou zvěřinou s glazovanou svíčkovou omáčkou. ve vile se šuká za peníze, ale všichni se k ženám chovají jako k dámám. to určitě. kápová u baráku za čokoládu Lale požehná lásce na tamější palandě s Gitou…a tak dále

jediné co z Lale v celé knize kloudného vypadne je zpochybnění existence boha. avšak i to po horké vaně a napojení se archivním vínem nakonec popře.
ad výše: svým ostrým komentářem hodnotím pouze špatnou prezentaci příběhu. rozhodně nebagatelizuji pohnutý osud přeživšího z koncentračního tábora a ani hrůzný mezník historických dějin.

Naprosto nereálné, bez základních znalostí Osvětimi a hrůzností života v ní. Vlasy vlající ve větru, to už na mě bylo fakt moc. Literárně chudé, jednoduché, místy až hloupé.

Na toto téma se poslední dobou objevilo mnoho knih, která jsem už přečetl. Některé byly dobré a jiné slabší. Tato je z nich úplně nejslabší, tedy takový literární průser. Autorka začala s vyprávěním dobře, ale postupně přechází v takové válečné love story, které je strašně naivní. Závěr je napsaný jak od žáka základní školy. Jak už to tu odeznělo - téma, které je totálně pohřbeno.

Pro mě velké zklamání. Připomínalo mi to mou seminární práci ze střední školy, kdy jsem psal podle vyprávění spolužákova dědečka o firmě, ve které pracoval za první republiky - velké téma, úžasný příběh, ale stylistické zpracování velmi špatné, strohé, krátké věty, bez osobní vazby na danou dobu, nedotažené, v některých případech přitažené za vlasy. Píšu samozřejmě o té mojí práci, ale pokud tato paní ještě něco napíše, já to s nějvětší pravděpodobností číst nebudu.

Jedna z nejhorších knih z prostředí koncentračních táborů nebo období války. Absolutně ve mě nevzbudila žádné city a to mi nedělá problém u knih brečet. Bohužel byla slabá.

Nechápu, proč je kolem této knihy takové haló. Čím víc chvále, tím větší zklamání. Koncentrační tábor vyobrazen jak nějaký hotel. Nepřijde mi to reálné. Nedočteno a to jsem se na ni tak těšila :/

Absolutně nechápu tu popularitu.
Nereálné, neuvěřitelné, naivní s faktickymi chybami.
Postavy ploché jak přistávací dráha na letišti! Milostná zápletka, na níž měl příběh stát, bylo zoufalým plýtváním papíru a času náročnějších čtenářů, nebo těch, kteří mají načteny romány i faktografické publikace s tématikou holocaustu. Už čtení úvodního slova autorky mě mělo varovat.
Chápu, že nedokázala využít potenciál příběhu a hlavně prostředí, ale pokud cítila, že na to nemá, měla si to napsat do šuplíku, nebo zvolit jinou formu - například stvořit fiktivní svět inspirovaný událostmi holocaustu, ale ne napsat takhle okleštěný román a zasadit ho do prostředí, které zřejmě vůbec nechápe a nemá o něm nejmenší znalosti, protože jinak by z Osvětimi nemohla udělat div ne dětský letní tábor pro zocelení rozjařené mládeže.
Postrádal jsem emoce. S jedinou výjimkou naštvanosti, jak se mohl stát tak populárním tak strašně špatný román.

Kniha obsahuje četné chyby a informace neslučující se s fakty, stejně jako zveličování, chybné výklady a úmyslná zmírnění - Muzeum Auschwitz-Birkenau.

Za mě šíleně plytké, neuvěřitelné a naivní... - Lidé tu hodnotí spíš těžké téma a ne kvalitu knihy... bohužel. ;-(

Zlehčování holokaustu, neautentické.

Nenapadá mě nic, za co bych dala alespoň jednu hvězdu.. špatné ze všech stran.

Jak já byla vytočená, když jsem to četla. Takových kravin a nesrovnalostí. H. Morris by se měla stydět, že něco takového vůbec pustila do světa.
Příklad: za tatérem přijde esesák a Lale se mu dívá do očí se slovy: Co chceš??
Nebo jednoho vězně chytnou při pokusu o útěk, ale nezabijou ho hned jako výstrahu ostatním, ale nechají ho ještě další den chodit v klídku po táboře.
JO JASNĚ!!!
Prostě taková osvětimská pohodička.

Styl psaní je tristní. Jak tu již přede mnou někdo poznamenal, opravdu to připomíná slohovku žáka 5. třídy. Je to napsané naprosto bez emocí, jako bych četla návod k obsluze nové pračky. Ani děj není nijak obsahově napínavý, navíc autorka naprosto zlehčuje situaci židů a jejich urpení v Osvětimi. Vzhledem k tomutu všemu a mnohému dalšímu, co se mi na knize nelíbilo nechápu, jak může mít hodnocení 80%.

Čekal jsem vylíčení reality, nikoliv pohádku.

Příběh má určitě velký potenciál a kniha se snadno čte. Aby taky ne, když svými jedoduchými větami připomíná deník, nebo sloh žáka střední školy. Naprosto nezáživná červená knihovna na pozadí velmi divně vykresleného koncentračního tábora. Za mě velké zklamání, knihu jsem přes opakované pokusy dočetl jen do poloviny a její skvělé hodnocení je pro mne záhadou.

Nemohu si pomoct, ale tohle byla zatím nejhorší kniha z prostředí Osvětimi a koncentračních táborů vůbec. A přečetl jsem jich opravdu hodně.
Připadalo mi, že to píše školák pro jiné školáky na nějakou besedu. A autorka, když píše historický román, by se měla nejprve seznámit se skutečností a předem Osvětimské muzeum navštívit. Já tam byl dvakrát a už jenom ten pocit z toho prostředí tolik let po válce.......
Autorka koncentrák a život v něm popisuje jako nějakou rekreaci. Kniha navíc obsahuje spoustu nesmyslů. Např. Penicilín se podařilo v roce 1939 poprvé izolovat anglickým vědcům, ale distribuce začala mnohem později. Navíc Anglie byla s Německem ve válce a rozhodně by do Němci okupované Evropy nedodávala léky. V pevninské Evropě se penicilín podařilo izolovat až v roce 1944, ale distribuce se dočkal až v roce 1945 a letech následujících. (jak kde). Scéna, Kdy Tatér léčí Gitu penicilínem v okupovaném Polsku v roce 1942 je tedy absurdní.
Moc nevěřím ani tomu, že se jedná o příběh podle skutečných událostí.
Když toto dílko srovnám třeba s Vrbovou Utekl jsem z Osvětimi, nebo Peklem plynových komor, vychází mi tento škvár jako 100%ní odpad.

Psané slovo má velkou sílu. A když se k tomu přidá zaklínadlo " Román podle skutečného příběhu", máme zaděláno na problém. Spousta lidí, kteří se o holokaust nezajímají a nachytali se na líbivý milostný příběh, přijímá nekriticky všechny ty nesmysly a výmysly, co se v knize vyskytují. A co hůř, uvěří jim.
Když pominu všechny ty drobné pitomosti jako tetování na paži, byl z vesnice v Rumunsku nedaleko slovenských hranic, dva Rusi, kteří se připojí k dalším Polákům, čokoládu a klobásy pod matrací a zlata a diamantů plné hrsti, napadají mě dvě věci.
Jak by asi vypadala kniha, kterou bych psala já tady o nějaké významné události na Novém Zélandu na základě vzpomínek "pamětníka" na konci životní cesty, který strávil posledních 55 let života v naší zemi...
A za druhé. Proč stál Lale o to, aby jeho příběh zaznamenala nežidovka? Snad proto, aby na závěr života převyprávěl svůj příběh tak, jak si ho upravil k obrazu svému, někomu, kdo ho nekriticky přijme a nebude klást žádné zpochybňující otázky? Jako očištění?
Doba to byla přetěžká a jsem daleka někoho soudit. Přesto mám pocit, že skutečný příběh se odehrál trochu jinak.
Udivuje mě to množství lidí, kteří se na knize spolupodíleli a nic jim nevadilo.
A doufám, že kromě vysokého hodnocení tady na databázi dostala autorka spoustu kritických dopisů, které ji přiměly začít se o holokaust skutečně zajímat.