Tatér z Osvětimi

ne, ne, ne! bez skrupulí si odvážím říct, že tato kniha je jedna velká marnost. podle mě by se románové knihy na téma druhé světové války měly jednoznačně začít regulovat. pak to takhle dopadá.
přesně, jak tu už někdo řekl, většinu knihy jsem byla nucena obracet oči vsloup. postavy nejsou vůbec pěkně vykreslené natož jejich pocity. vše je šíleně předvídatelné a nereálné. jakoby autorka ze všech poznatků z televize, populárně-naučných časopisů a článků uvařila instantní guláš.
na příběhu je markantně znatelná ruka ženy. jednotlivé situace se vykreslují v tom svrabu moc idylicky. u Lale není celou dobu zcela jasné jaké jídlo třeba jedl, byť měl zvýšené příděly jídla, autorka se zmíní jen o UHO vodě se čtvrtkou brambory. po takové tříleté dietě se rozhodně přece nedá nafutrovat konfitovanou zvěřinou s glazovanou svíčkovou omáčkou. ve vile se šuká za peníze, ale všichni se k ženám chovají jako k dámám. to určitě. kápová u baráku za čokoládu Lale požehná lásce na tamější palandě s Gitou…a tak dále

jediné co z Lale v celé knize kloudného vypadne je zpochybnění existence boha. avšak i to po horké vaně a napojení se archivním vínem nakonec popře.
ad výše: svým ostrým komentářem hodnotím pouze špatnou prezentaci příběhu. rozhodně nebagatelizuji pohnutý osud přeživšího z koncentračního tábora a ani hrůzný mezník historických dějin.

Na toto téma se poslední dobou objevilo mnoho knih, která jsem už přečetl. Některé byly dobré a jiné slabší. Tato je z nich úplně nejslabší, tedy takový literární průser. Autorka začala s vyprávěním dobře, ale postupně přechází v takové válečné love story, které je strašně naivní. Závěr je napsaný jak od žáka základní školy. Jak už to tu odeznělo - téma, které je totálně pohřbeno.

Pro mě velké zklamání. Připomínalo mi to mou seminární práci ze střední školy, kdy jsem psal podle vyprávění spolužákova dědečka o firmě, ve které pracoval za první republiky - velké téma, úžasný příběh, ale stylistické zpracování velmi špatné, strohé, krátké věty, bez osobní vazby na danou dobu, nedotažené, v některých případech přitažené za vlasy. Píšu samozřejmě o té mojí práci, ale pokud tato paní ještě něco napíše, já to s nějvětší pravděpodobností číst nebudu.

Kniha obsahuje četné chyby a informace neslučující se s fakty, stejně jako zveličování, chybné výklady a úmyslná zmírnění - Muzeum Auschwitz-Birkenau.

Za mě šíleně plytké, neuvěřitelné a naivní... - Lidé tu hodnotí spíš těžké téma a ne kvalitu knihy... bohužel. ;-(

Zlehčování holokaustu, neautentické.

Psané slovo má velkou sílu. A když se k tomu přidá zaklínadlo " Román podle skutečného příběhu", máme zaděláno na problém. Spousta lidí, kteří se o holokaust nezajímají a nachytali se na líbivý milostný příběh, přijímá nekriticky všechny ty nesmysly a výmysly, co se v knize vyskytují. A co hůř, uvěří jim.
Když pominu všechny ty drobné pitomosti jako tetování na paži, byl z vesnice v Rumunsku nedaleko slovenských hranic, dva Rusi, kteří se připojí k dalším Polákům, čokoládu a klobásy pod matrací a zlata a diamantů plné hrsti, napadají mě dvě věci.
Jak by asi vypadala kniha, kterou bych psala já tady o nějaké významné události na Novém Zélandu na základě vzpomínek "pamětníka" na konci životní cesty, který strávil posledních 55 let života v naší zemi...
A za druhé. Proč stál Lale o to, aby jeho příběh zaznamenala nežidovka? Snad proto, aby na závěr života převyprávěl svůj příběh tak, jak si ho upravil k obrazu svému, někomu, kdo ho nekriticky přijme a nebude klást žádné zpochybňující otázky? Jako očištění?
Doba to byla přetěžká a jsem daleka někoho soudit. Přesto mám pocit, že skutečný příběh se odehrál trochu jinak.
Udivuje mě to množství lidí, kteří se na knize spolupodíleli a nic jim nevadilo.
A doufám, že kromě vysokého hodnocení tady na databázi dostala autorka spoustu kritických dopisů, které ji přiměly začít se o holokaust skutečně zajímat.

Nenapadá mě nic, za co bych dala alespoň jednu hvězdu.. špatné ze všech stran.

Jak já byla vytočená, když jsem to četla. Takových kravin a nesrovnalostí. H. Morris by se měla stydět, že něco takového vůbec pustila do světa.
Příklad: za tatérem přijde esesák a Lale se mu dívá do očí se slovy: Co chceš??
Nebo jednoho vězně chytnou při pokusu o útěk, ale nezabijou ho hned jako výstrahu ostatním, ale nechají ho ještě další den chodit v klídku po táboře.
JO JASNĚ!!!
Prostě taková osvětimská pohodička.

(SPOILER) Ke knize jsem se dostal díky čtenářské výzvě. Začnu tím jednodušším: kniha se velmi dobře četla, zdatný čtenář zvládne za odpoledne, max. za dva dny ... Obsahově je to o dost horší. Jako milovník válečné literatury jsem musel zavřít oči nad všemi nepřesnostmi a vžít se do děje hlavních postav jako jeden z vězňů, který pozoruje rodící se vztah mezi spoluvězni opačného pohlaví. Oproti jiným válečným románům z prostředí koncentračního tábora je zde popsán život jako "na letním táboře s přísnými vedoucími". Autorka se evidentně při psaní zaměřila na vsazení dvou lidí do nepřátelského prostředí, které ale nemělo mít takový vliv na zrod jejich lásky. Tudíž, pokud bych měl knihu hodnotit podle atmosféry tohoto prostředí, podle denního režimu tábora a podle vypjatých a detailně popsaných situací, hodnotil bych knihu jako naprostý odpad, který opovrhuje, ba konce zesměšňuje a popírá hrůzy, které se v táborech smrti děly. A tím sráží autoritu knih se stejným zaměřením ... Ovšem, pokud bych měl knihu hodnotit jako román, zejména pro ženy, který je vsazen do tohoto prostředí a nemá mít velký vliv na děj, hodnotil bych jako jeden z lepších románů do červené knihovny.

Poznámka: Pokud čtenář nedokáže rozlišit válečný román plný hrůz od románu do červené knihovny vsazen do tohoto prostředí, nedoporučuji tuto knihu číst.

Čekal jsem vylíčení reality, nikoliv pohádku.

Příběh má určitě velký potenciál a kniha se snadno čte. Aby taky ne, když svými jedoduchými větami připomíná deník, nebo sloh žáka střední školy. Naprosto nezáživná červená knihovna na pozadí velmi divně vykresleného koncentračního tábora. Za mě velké zklamání, knihu jsem přes opakované pokusy dočetl jen do poloviny a její skvělé hodnocení je pro mne záhadou.

Poslouchala jsem, brzy odložila. Připadalo mi to bez náboje a čím dál víc jsem tušila "romantický" pohled na holokaust, tím víc mi to lezlo na nervy. To už je mi milejší naprosto upřímně brutální Karika a jeho Na smrť.

Musím se připojit spíše k těm negativnějším komentářům. Co mi v téhle knize nejvíce chybělo, jsou emoce. Chvílemi mi přišlo, že si čtu scénář k filmu. Nebo nějakou pohádku. Sice hrůzostrašné události, avšak zabalené pěkně a úhledně jako dáreček. Jednoduché věty, hlavně ať to odsýpá. Nevím, nevím, knihu jako takovou už ani nehodnotím (kvůli úctě k lidem, kteří si onu dobu prožili).
PS: V posledních dvou letech je téma Osvětimi a židovské otázky zase velmi aktuální. Z mého pohledu však klesá úroveň zpracování... ani u nás věhlasná "Hana" se mi nelíbila. Prostě autoři jako Arnošt Lustig nebo Jan Otčenášek, kteří čerpali z vlastních vzpomínek a zážitků na Protektorát a válku, už nejsou.

Dostala jsem na ni spoustu dobrých recenzí, ale velké očekávání se nesplnilo. Příběh je psaný velice plýtce, jednoduše, bez emocí. Připomíná mi slohovky desetiletého syna.

Kniha se mi líbila, byla plná neuvěřitelných příběhů, které byly vlastně hrozné. Kniha si vysoké hodnocení zaslouží díky tématu, ale nevyvolala ve mě pocit hrůzy války.

Po přečtení knihy mě napadá, že by se příběh na téma holocaustu dal psát na objednávku ...jak to, že kniha vychází 75 let po válce? Je to téma, které se dobře prodává, jak po tolika letech dokázat, zda jde o (ne)skutečný příběh? ...svědci už nežijí ... stejně jako Cilčina cesta

Dalsi z knih, ktere nejdou hodnotit hvezdama... Takovahle temata ohodnotit nedokazu. Ale cetla se mi dobre a rychle, styl mi vyhovoval a pro jednou to byla kniha z pohledu tech,, privilegovanejsich'', takze jiny pohled na vec.

Bohužel jsem musela knihu po zhruba půl roce snažení nechat nedočtenou :/ velmi mě zajímá téma holocaustu, nicméně tento příběh mi moc nesedl..snad jsem měla pocit nereálnosti/ těžké uvěřitelnosti příběhu hlavního hrdiny. Škoda.