Tatér z Osvětimi
Heather Morris
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/382011/bmid_tater-z-osvetimi-V67-382011.jpg
4
4335
4335
Tatér z Osvětimi / Tetovač z Auschwitzu série
1. díl >
Kniha Tatér z Osvětimi vznikla podle skutečného příběhu, jenž souvisí s jedním z nejznámějších symbolů holocaustu – čísly, která měli vězňové vytetována na předloktí. Když se slovenský žid Lale Sokolov stal v tom strašlivém místě tatérem a musel označovat své spoluvězně čísly vyvedenými nesmazatelným inkoustem, využil svou nepatrnou volnost k činům. Díky své práci mohl vyměňovat šperky a peníze z majetku zavražděných židů za jídlo, které pomáhalo ostatní vězně držet naživu. Kdyby byl dopaden, čekala by ho jistá smrt. Za své přežití mu vděčí mnozí. O holocaustu existuje bezpočet knih. Tato je však unikátní. Lale Sokolov velmi dobře věděl, co spoluvězně i jeho samotného čeká, a byl odhodlán nejen přežít, ale také žít naplno. To, co poznal, je sice strašlivé, ale současně plné naděje a odvahy. A v jeho vzpomínkách má své místo kupodivu také láska. V řadě vězňů čekajících na tetování stála i zděšená, chvějící se dívka. Pro Lalea – trochu drzého hazardéra – to byla láska na první pohled. Jeho a Gitin příběh, ověřený podle všech dostupných dokumentů a déle než sedmdesát let nevyprávěný, potvrdil jejich syn. Jen sotva mohli tehdy doufat, že se ho dočkají. Při čtení budete možná slzet, děj knihy vás však také povzbudí. Neboť to, co je v lidech nejlepší, přežilo i v situaci ze všech nejhorší. Heather Morrisová se narodila na Novém Zélandu, žije a pracuje v australském Melbourne. S Lalem Sokolovem se seznámila v roce 2003 a toto setkání jim oběma změnilo život. Vzniklo mezi nimi přátelství a Lale ji pověřil, aby světu předala i ty nejniternější podrobnosti z jeho života za holocaustu.... celý text
Literatura světová Válečné Historické romány
Vydáno: 2018 , CPressOriginální název:
The Tattooist of Auschwitz , 2018
více info...
Přidat komentář
K tomuto tématu netřeba nic dodávat..kniha je velmi čtivá a velmi smutná...krutá doba a asi by to opravdu měl číst každý povinně..
Přečetla jsem hodně knih o táboře v Osvětimi, ale při čtení této jsem měla pocit, že jde o pionýrsky tábor a Lale je tamní Mirek Dušín, který se sám dobrovolně přihlásil do transportu a v koncentračním táboře se rozhodl zachraňovat životy. Rady esesákovi ohledně žen, nedělní rande, samostatný pokoj, romance v Osvětimi....Nevím nakolik je příběh autentický a kolik je fantazie autorky nebo jak své osudy vylíčil hlavní aktér, ale toto téma nedokázala spisovatelka dobře zpracovat. Kniha ve mně nevzbudila žádné emoce, protože ani žádné neobsahuje. Vadil mi i styl psaní a to, že na každé stránce bylo minimálně 10x slovo Lale.
Po dočtení Tatéra z Osvětimi jsem měla smíšené pocity. Knížka jako taková se mi líbila - hezký příběh, sympatické postavy, hezky se to četlo, ale jakoby chyběly emoce. Měla jsem dojem, že si autorka odbyla povinnost, příběh odvyprávěla a to je vše. Nejspíš to bude tím, že kniha byla původně pouze scénář. Některé pasáže vyloženě působily, jakože život v Osvětimi byl vlastně celkem brnkačka - támhle dostanu diamanty od žen z Kanady, tady je vyměním za jídlo a to pak rozdám mezi ostatní lidi. Ale kromě tohoto pro mě otravného zlehčování se mi knížka líbila a nelituji, že jsem si ji přečetla. Je psaná podle příběhu, který někdo skutečně prožil a to určitě nechci shazovat.
Knihu jsem přečetla kvůli Výzvě a jsem moc ráda, že jsem se rozhodla právě pro tuto knížku. Přečteno během jednoho dne, příběh Lalea Sokolova mě tak vtáhl, že jsem prostě musela jen číst a číst. Smutná, ale i krásná kniha, která dává člověku naději, že i během takových hrůz a bezpráví existují ještě lidé odvážní, laskaví a milující. Při čtení mi nejednou ukápla slza. Tuhle knihu doporučuji opravdu každému (zařadila bych ji mezi povinnou školní četbu :-)).
Velmi silný a dojemný příběh o vůli přežít na místě, kde je přežití skoro nemožné ...
Odlehčení všech těch hrůz podle mě vůbec nebylo naškodu. Přečetla jsem tolik drásavě depresivních knih na téma holocaust, že jsem tuhle změnu tónu velmi uvítala.
Naopak jsem si dovedla živě představit starého pana Laleho, jak sedí v křesle a s rošťackým výrazem vypráví paměti.
Jistě, mohl něco vynechat, mohl něco přikrášlit. Ale můžeme mu to mít za zlé?
Doslov od syna dodal knize ještě další rozměr, neuvěřitelně mě dojal a zahřál u srdce zároveň.
Krásná kniha, kterou jsem přečetla jedním dechem.
Přemýšlím, že mi vůbec nepřísluší toto jakkoli hodnotit. Takže za mě jen - Všechna čest! Všechna čest všem, se kterými se zacházelo hůř než s hadrem a oni si přesto zachovali lidskost! A sebrali všechnu sílu, aby to své bolavé svědectví poslali dalším generacím. Musíme si historii připomínat neustále, aby se už nikdy neopakovala!
Tohle jsem teda musela vzdát. Občas mi to přišlo jako sloh dětí ze základní školy. Styl psaní byl tak jednoduchý a plytký, že vlastně vůbec nechápu ta vysoká hodnocení. Příští knihu o holokaustu budu muset vybírat o mnoho pečlivěji.
Čekala jsem trochu větší příběh. Podáno tak nějak stroze. Udivuje mě, že měl Lale až takové štěstí. Hodnotím až po přečtení Cilky, která byla o moc lepší
Kniha, jejíž potenciál vydavatelé nafoukli ještě předtím, než se objevila v obchodech, se vždy těžce hodnotí. Příběh nemá nikterak strhující tempo, nemohu říci, že bych v mnoha momentech tajila dech, jak daná situace dopadne - ale o tom to možná nakonec je. Přežívání ze dne na den, snaha co nejvíce se citově odpoutat, aby se člověk z těch každodenních hrůz nezbláznil. Dělat, o co člověka žádají, dožít se dalšího rána svým věznitelům na truc. Lale Sokolov není nezištným hrdinou, není člověkem, který by byl symbolem protestu a odboje, ale snad možná tím víc je reálný. Napsat příběh o někom, kdo byl morálně nepošpiněným hrdinou, který zahynul v boji o vyšší princip, je asi snazší, než vykreslit příběh člověka, který občas držel hubu a krok, aby se vyhnul kulce. Kvůli rodině, kvůli lásce, kvůli - byť nepříliš romanticky vyznívající - lásce k sobě samému, pudu sebezáchovy. Právě i za absenci té prvoplánové líbivosti, za to, že se autorka nebála knižního Laleho napsat jako postavu, která občas uhnula, občas si odpustila hrdinský komentář a vždy myslela na zadní vrátka, dávám 4 z 5.
I když příběh inspirovaný skutečnou událostí, pro mě příběh málo uvěřitelný.
Popisováno trochu jako Forest Gump na skautském táboře. Lale si chodil, kde chtěl, kdy chtěl, s taškou a jakýmsi zaklínadlem, které stačilo jen vyřknout.....a tak bez povšimnutí vše přežil?
Domnívám se, že skutečnost musela být mnohem krutější a autorce se to nepodařilo příliš dobře vystihnout.
Budu se opakovat, ale k tématu druhé světové války, jsou tady mnohem lepší knihy.
Už dlho som nečítala takú zlátaninu. Najprv k slov. prekladu - prečo prekladateľ nepreložil Auschwitz? Lale je veľký frajer, ovláda 6 či 7 cudzích jazykov, vyzná sa v diamantov a drahých kameňoch a kamošky mu ich s radosťou nosia, aby ich menil za jedlo - to ako naozaj???? Asi každý Žid mal rubíny a diamanty zašité v oblečení, dozorkyne boli slepé a v koncentráku bežne Židia zohnali a čenčovali jedlo. A mlsať s frajerkou tabuľkovú čokoládku či zháňať nylonky pre kamoša dozorcu - niekomu bolo hej. Mr. Lale stihol aj Rusom robiť v Rakúsku kupliara a aj im ukradol diamanty. Jednoducho sa na neho lepili. Ani sa nečudujem, že čakal, kým všetci jeho súčasníci pomrú, vrátane jeho ženy. Robí síce veľkého frajera, ale príde mi väčší kolaborant ako napríklad Cilka. Kde bol, keď ona potrebovala pomoc?
Krásně napsaná knížka. Příběh dvou obyčejných lidí, kteří se setkali v nejhorší době a prostředí. Přesto jejich láska překonala všechny překážky, které jim osud přichystal. Všem vřele doporučuji k přečtení.
Navíc napsáno podle skutečné události.
Kniha mě zklamala, čekala jsem, že autorka tento silný příběh Lalea a Gity zpracuje mnohem lépe. Vyprávění stylem: ráno vstanu, vytetuju pár čísel na ruce vězňům, pak si pohraju s romskými detmi, vyměním diamaty za čokoládu, tu donesu své dívce a všichni jsme spokojeni. Dost těžko uvěřit, že se jim vše takhle dařilo.
Pro mě velké zklamání. Připomínalo mi to mou seminární práci ze střední školy, kdy jsem psal podle vyprávění spolužákova dědečka o firmě, ve které pracoval za první republiky - velké téma, úžasný příběh, ale stylistické zpracování velmi špatné, strohé, krátké věty, bez osobní vazby na danou dobu, nedotažené, v některých případech přitažené za vlasy. Píšu samozřejmě o té mojí práci, ale pokud tato paní ještě něco napíše, já to s nějvětší pravděpodobností číst nebudu.
Trochu nevím, jak knihu ohodnotit. Rozhodně je to slušně psaný příběh a kniha se čte velice dobře, na druhou stranu se nedokážu zbavit pocitu, jako bych četla pohádku. Na to o jak drsné téma se jedná, je dle mého názoru kniha dost umírněná. Skoro se až nechce věřit, že se jedná o skutečný příběh.
Nemohu si pomoct, ale tohle byla zatím nejhorší kniha z prostředí Osvětimi a koncentračních táborů vůbec. A přečetl jsem jich opravdu hodně.
Připadalo mi, že to píše školák pro jiné školáky na nějakou besedu. A autorka, když píše historický román, by se měla nejprve seznámit se skutečností a předem Osvětimské muzeum navštívit. Já tam byl dvakrát a už jenom ten pocit z toho prostředí tolik let po válce.......
Autorka koncentrák a život v něm popisuje jako nějakou rekreaci. Kniha navíc obsahuje spoustu nesmyslů. Např. Penicilín se podařilo v roce 1939 poprvé izolovat anglickým vědcům, ale distribuce začala mnohem později. Navíc Anglie byla s Německem ve válce a rozhodně by do Němci okupované Evropy nedodávala léky. V pevninské Evropě se penicilín podařilo izolovat až v roce 1944, ale distribuce se dočkal až v roce 1945 a letech následujících. (jak kde). Scéna, Kdy Tatér léčí Gitu penicilínem v okupovaném Polsku v roce 1942 je tedy absurdní.
Moc nevěřím ani tomu, že se jedná o příběh podle skutečných událostí.
Když toto dílko srovnám třeba s Vrbovou Utekl jsem z Osvětimi, nebo Peklem plynových komor, vychází mi tento škvár jako 100%ní odpad.
Divila jsem se, že zrovna tato kniha je povážována za top z období holocaustu. Mně to připadalo strašně nepravděpodobné, jako vymyšlené, hlavně ty skeče o pašování diamantů s kterými se lehce kupčilo, schované v posteli?? Připadá mi to nevěrohodné, mimo..
Příběh slovenského žida, který se shodou náhody stane tatérem v Osvětimi. V knize ke popsáno spousty hrůz, které se v koncentrácích děly a zároveň je Lale velký klikař a má štěstí v tom neštěstí. Knihu jsem zhltla jedním dechem i přes to, že je plná bolesti, je zároveň, nevím, jak to správně vystihnout. Pozitivní? V tom všem zlu......
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé Osvětim (koncentrační tábor) láska milostné příběhy tetování hrdinové holokaust, holocaust podle skutečných událostí oběti nacismu
Autorovy další knížky
| 2018 |  Tatér z Osvětimi |
| 2019 | Cilčina cesta |
| 2021 | Tři sestry |
| 2020 |  Příběhy naděje |
| 2024 | Sestry pod vycházejícím sluncem |
Tak i já se přidávám k těm, co má z této knihy rozporuplný pocit. Dosud jsem moc nečetl (udělal jsem si asi 20. letou přestávku), ale díval se na filmy a to i dokumentární. Hrůzy Osvětimi mám docela zmapovány a samozřejmě vím, že mezi životem a smrtí byla jen momentální myšlenka toho, kdo měl zbraň, kdo vám upíral odejít na svobodu, kdo Vás hlídal či mučil. Fakta o Osvětimi jsou známa, i když pro mnohé nepředstavitelná. A proto, když jsem se dočítal věty typu "dal jsem kápové čokoládu, ona odešla za SSačkou do administrativní budovy, Gitu mi přivedli a my jsme se mohli pomilovat", nebo "nebylo co dělat, tak jsme jen tak vartovali a opírajíc se o barák jsme se dívali na Slunce", no, to jsem tu knihu chtěl zahodit.....
Také se nedivím, že se přejmenoval na Sokolova a zmizel z Evropy. Hodnotím tak, jak hodnotím.....a více na tuto knihu nechci ani myslet.