Tatér z Osvětimi
Heather Morris
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/382011/bmid_tater-z-osvetimi-V67-382011.jpg
4
4335
4335
Tatér z Osvětimi / Tetovač z Auschwitzu série
1. díl >
Kniha Tatér z Osvětimi vznikla podle skutečného příběhu, jenž souvisí s jedním z nejznámějších symbolů holocaustu – čísly, která měli vězňové vytetována na předloktí. Když se slovenský žid Lale Sokolov stal v tom strašlivém místě tatérem a musel označovat své spoluvězně čísly vyvedenými nesmazatelným inkoustem, využil svou nepatrnou volnost k činům. Díky své práci mohl vyměňovat šperky a peníze z majetku zavražděných židů za jídlo, které pomáhalo ostatní vězně držet naživu. Kdyby byl dopaden, čekala by ho jistá smrt. Za své přežití mu vděčí mnozí. O holocaustu existuje bezpočet knih. Tato je však unikátní. Lale Sokolov velmi dobře věděl, co spoluvězně i jeho samotného čeká, a byl odhodlán nejen přežít, ale také žít naplno. To, co poznal, je sice strašlivé, ale současně plné naděje a odvahy. A v jeho vzpomínkách má své místo kupodivu také láska. V řadě vězňů čekajících na tetování stála i zděšená, chvějící se dívka. Pro Lalea – trochu drzého hazardéra – to byla láska na první pohled. Jeho a Gitin příběh, ověřený podle všech dostupných dokumentů a déle než sedmdesát let nevyprávěný, potvrdil jejich syn. Jen sotva mohli tehdy doufat, že se ho dočkají. Při čtení budete možná slzet, děj knihy vás však také povzbudí. Neboť to, co je v lidech nejlepší, přežilo i v situaci ze všech nejhorší. Heather Morrisová se narodila na Novém Zélandu, žije a pracuje v australském Melbourne. S Lalem Sokolovem se seznámila v roce 2003 a toto setkání jim oběma změnilo život. Vzniklo mezi nimi přátelství a Lale ji pověřil, aby světu předala i ty nejniternější podrobnosti z jeho života za holocaustu.... celý text
Literatura světová Válečné Historické romány
Vydáno: 2018 , CPressOriginální název:
The Tattooist of Auschwitz , 2018
více info...
Přidat komentář
Krásně napsaná knížka. Příběh dvou obyčejných lidí, kteří se setkali v nejhorší době a prostředí. Přesto jejich láska překonala všechny překážky, které jim osud přichystal. Všem vřele doporučuji k přečtení.
Navíc napsáno podle skutečné události.
Tak nevím. Bylo to tak, nebo je to převyprávěné k "obrazu svému"? Velmi těžká kniha a ještě těžší volba. Cítil jsem smutek, ale i rozhořčení.
Kniha mě zklamala, čekala jsem, že autorka tento silný příběh Lalea a Gity zpracuje mnohem lépe. Vyprávění stylem: ráno vstanu, vytetuju pár čísel na ruce vězňům, pak si pohraju s romskými detmi, vyměním diamaty za čokoládu, tu donesu své dívce a všichni jsme spokojeni. Dost těžko uvěřit, že se jim vše takhle dařilo.
Pro mě velké zklamání. Připomínalo mi to mou seminární práci ze střední školy, kdy jsem psal podle vyprávění spolužákova dědečka o firmě, ve které pracoval za první republiky - velké téma, úžasný příběh, ale stylistické zpracování velmi špatné, strohé, krátké věty, bez osobní vazby na danou dobu, nedotažené, v některých případech přitažené za vlasy. Píšu samozřejmě o té mojí práci, ale pokud tato paní ještě něco napíše, já to s nějvětší pravděpodobností číst nebudu.
Kniha se četla dobře. Byla poutavě napsaná, žádné dlouhe rozepisování a protahování děje. V určitých částech vyprávění se mi sice zdálo, že příběh nemůže být reálný, ale nejspíš měl Lale víc štěstí, než ostatní, kteří se v Osvětimi nacházeli. Za mě ****
Sám Lale se cítí provinile, když vypráví příběh, ve kterém v některých ohledech koncentrační tábor a jeho hrůzy zůstávají upozaděny. Není to knížka pouze o přežití, ale ukazuje, jak je důležité i v tak hrozné situaci nepřestat žít. Hrdina této knihy měl obrovské štěstí a podařilo se mu nejen vybudovat vlastní život za zdmi tábora, ale taky při své cestě zachránit další. Nikdy neopustil svou lidskost, ačkoli musel podstoupit nejednoduchá rozhodnutí, která si i sám vyčítal.
Pokud toužíte po syrovém vyobrazení Osvětimi a všech hrůz, nebude to zřejmě kniha pro vás. Pokud si naopak chcete poslechnout o síle přežit, o lásce i přátelství v táboře, pak se po ní nebojte sáhnout.
Od začátku jsem měla problém se stylem, jakým je kniha napsaná, připadalo mi to jako slohová práce na základní škole. Pokračovala jsem s tím, že si třeba zvyknu. Bohužel se nestalo, naopak mě to rozčilovalo čím dál víc, po polovině už mě dokonce přestalo zajímat, jak vše dopadne, a knihu jsem odložila.
Trochu nevím, jak knihu ohodnotit. Rozhodně je to slušně psaný příběh a kniha se čte velice dobře, na druhou stranu se nedokážu zbavit pocitu, jako bych četla pohádku. Na to o jak drsné téma se jedná, je dle mého názoru kniha dost umírněná. Skoro se až nechce věřit, že se jedná o skutečný příběh.
Knížka je velmi zajímavá, příběh smutný, zatím jsem knihy o holocaustu nečetla a myslím že každý by si nějaký takový příběh měl přečíst abychom nezapomínali, že svoboda a demokracie tu nebyly vždycky a měli bychom si toho vážit. Knížka se četla sama,ale jediné co mi trochu vadilo byl rychlý spád a konci, čekala bych že hledání bude trochu náročnější nebo že se to povede možná až po delší době. Ale je to zase vyprávění příběhu tak jak se stal, tak se na to vlastně ani nemůžu zlobit. Rozhodně doporučuji.
Dojemný příběh mladých lidí židovske národnosti, kteří i přes nepřízeň osudu, dokázali přežít válečné hrůzy v koncentračnim taboře.
Divila jsem se, že zrovna tato kniha je povážována za top z období holocaustu. Mně to připadalo strašně nepravděpodobné, jako vymyšlené, hlavně ty skeče o pašování diamantů s kterými se lehce kupčilo, schované v posteli?? Připadá mi to nevěrohodné, mimo..
Příběh slovenského žida, který se shodou náhody stane tatérem v Osvětimi. V knize ke popsáno spousty hrůz, které se v koncentrácích děly a zároveň je Lale velký klikař a má štěstí v tom neštěstí. Knihu jsem zhltla jedním dechem i přes to, že je plná bolesti, je zároveň, nevím, jak to správně vystihnout. Pozitivní? V tom všem zlu......
Nemohu si pomoct, ale tohle byla zatím nejhorší kniha z prostředí Osvětimi a koncentračních táborů vůbec. A přečetl jsem jich opravdu hodně.
Připadalo mi, že to píše školák pro jiné školáky na nějakou besedu. A autorka, když píše historický román, by se měla nejprve seznámit se skutečností a předem Osvětimské muzeum navštívit. Já tam byl dvakrát a už jenom ten pocit z toho prostředí tolik let po válce.......
Autorka koncentrák a život v něm popisuje jako nějakou rekreaci. Kniha navíc obsahuje spoustu nesmyslů. Např. Penicilín se podařilo v roce 1939 poprvé izolovat anglickým vědcům, ale distribuce začala mnohem později. Navíc Anglie byla s Německem ve válce a rozhodně by do Němci okupované Evropy nedodávala léky. V pevninské Evropě se penicilín podařilo izolovat až v roce 1944, ale distribuce se dočkal až v roce 1945 a letech následujících. (jak kde). Scéna, Kdy Tatér léčí Gitu penicilínem v okupovaném Polsku v roce 1942 je tedy absurdní.
Moc nevěřím ani tomu, že se jedná o příběh podle skutečných událostí.
Když toto dílko srovnám třeba s Vrbovou Utekl jsem z Osvětimi, nebo Peklem plynových komor, vychází mi tento škvár jako 100%ní odpad.
Stylisticky /a asi i překlad/ velmi nedobré. Příběh je vykreslen tak až idylicky, že není pravděpodobné, že by takhle jednoduše mohl někdo "projít" koncentračním táborem.
Příběh, ke kterému jsou slova zbytečná. Už z prologu mi bylo jasné, že tato kniha bude něčím zvláštním a je k ní potřeba přistupovat jako ne výpověď k hrůzám, co se dělo v koncentračních táborech, ale že i na takovém místě za tak hrozných okolností se dva lidé do sebe zamilovali.
Proto mě překvapilo, že se tu našli i "negativní komentáře. K těmto komentářům bych řekla - pokud si chtějí přečíst výpovědi lidí z koncentračních táborů doporučuji přečíst například Mengeleho děvče nebo Knihovnice z Osvětimy a další. V poslední době na toto téma bylo vydaných spoustat knížek, kde každý příběh to jedinečnost. Ale tento příběh je jiný a je já bych na něj nahlížela jako příběh Lale, který prožil část života v koncentračním táboře, ale na "priviligované" pozici, která mu umožňovala přežít.
Překvapivé zklamání. Příběhu jsem nevěřila, hlavní hrdina měl až moc štěstí na to kde se nacházel...na místě kde není slitování..
Knihy podle skutečné události, a zejména ty, které se týkají tématu holokaustu, mě velmi zajímají. Po doporučení od známých jsem sáhla právě po Tatéru z Osvětimi, který byl však pro mě obrovským zklamáním. Nelíbil se mi především autorčin styl psaní a také to, že se autorce ve mně, jako ve čtenáři, nepodařilo vyvolat žádné emoce-což mi přijde zrovna u knih týkajících se tohoto tématu důležité.
(SPOILER)
Ke knize jsem se dostal díky čtenářské výzvě. Začnu tím jednodušším: kniha se velmi dobře četla, zdatný čtenář zvládne za odpoledne, max. za dva dny ... Obsahově je to o dost horší. Jako milovník válečné literatury jsem musel zavřít oči nad všemi nepřesnostmi a vžít se do děje hlavních postav jako jeden z vězňů, který pozoruje rodící se vztah mezi spoluvězni opačného pohlaví. Oproti jiným válečným románům z prostředí koncentračního tábora je zde popsán život jako "na letním táboře s přísnými vedoucími". Autorka se evidentně při psaní zaměřila na vsazení dvou lidí do nepřátelského prostředí, které ale nemělo mít takový vliv na zrod jejich lásky. Tudíž, pokud bych měl knihu hodnotit podle atmosféry tohoto prostředí, podle denního režimu tábora a podle vypjatých a detailně popsaných situací, hodnotil bych knihu jako naprostý odpad, který opovrhuje, ba konce zesměšňuje a popírá hrůzy, které se v táborech smrti děly. A tím sráží autoritu knih se stejným zaměřením ... Ovšem, pokud bych měl knihu hodnotit jako román, zejména pro ženy, který je vsazen do tohoto prostředí a nemá mít velký vliv na děj, hodnotil bych jako jeden z lepších románů do červené knihovny.
Poznámka: Pokud čtenář nedokáže rozlišit válečný román plný hrůz od románu do červené knihovny vsazen do tohoto prostředí, nedoporučuji tuto knihu číst.
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé Osvětim (koncentrační tábor) láska milostné příběhy tetování hrdinové holokaust, holocaust podle skutečných událostí oběti nacismu
Autorovy další knížky
| 2018 |  Tatér z Osvětimi |
| 2019 | Cilčina cesta |
| 2021 | Tři sestry |
| 2020 |  Příběhy naděje |
| 2024 | Sestry pod vycházejícím sluncem |
Už dlho som nečítala takú zlátaninu. Najprv k slov. prekladu - prečo prekladateľ nepreložil Auschwitz? Lale je veľký frajer, ovláda 6 či 7 cudzích jazykov, vyzná sa v diamantov a drahých kameňoch a kamošky mu ich s radosťou nosia, aby ich menil za jedlo - to ako naozaj???? Asi každý Žid mal rubíny a diamanty zašité v oblečení, dozorkyne boli slepé a v koncentráku bežne Židia zohnali a čenčovali jedlo. A mlsať s frajerkou tabuľkovú čokoládku či zháňať nylonky pre kamoša dozorcu - niekomu bolo hej. Mr. Lale stihol aj Rusom robiť v Rakúsku kupliara a aj im ukradol diamanty. Jednoducho sa na neho lepili. Ani sa nečudujem, že čakal, kým všetci jeho súčasníci pomrú, vrátane jeho ženy. Robí síce veľkého frajera, ale príde mi väčší kolaborant ako napríklad Cilka. Kde bol, keď ona potrebovala pomoc?