Tělo
Fráňa Šrámek
Antiválečný román autora napsaný těsně po konci 1. světové války. Hrdinky románu jsou ženy, jejichž mužové bojují na frontě a ony těžce nesou své osamění a nejistotu, zda se muži vrátí někdy domů
Přidat komentář
tak Máňu a Tyldu jsem nepobral a na dlouhou dobu se zas vyléčil z vitalismu, ale pointa pronikavá
Knihu jsem našla u mamky v knihovně a řekla jsem si , že bych mohla přečíst něco od tohoto autora. Vůbec mě kniha nenadchla, bohužel. Těžko horko jsem ji překousala, ale dočetla. Takže opět se vrátím ke svým detektivkám, thrillerům a románům.
Šrámkův jazyk je nádherný, ale to je tak všechno. Neubráním se srovnání se Stříbrným větrem, kterému se bohužel Tělo atmosféričností ani epickou linkou nevyrovná.
Děj se možná až příliš táhl a chyběla mi v něm nějaká sympatická postava, jíž hlavní hrdinka bohužel nebyla, se kterou bych soucítila. Stejně tak jsem se nedočkala ani toho, čeho si na Šrámkovi cením nejvíce, a sice dávky přírodní lyriky. Že se Tělo odehrává ve městě, jsme ochuzeni i o ni.
K románu se nevrátím ani ze sentimentu až mi bude chybět jeho atmosféra, ani pro hlubší myšlenky které dílo postrádalo. Poněkud překvapivý byl obrat k silnému antimilitaristickému náboji v závěru díla, který dojem spíše zkazil než aby na mě zapůsobil silněji.
Nu, promluvte si tamhle s tou bílou paní, ta se myslím etablovala na nějakou velmi jemnou práci! Lampa pozoruje asi, že se o ní hovoří, ale oknu na lep nesedne, je to panák studený na kost a fouká mu do zad, umělec hladový, s tím bych to tuze nechytla, ale když se již vyrušila z práce, pohlédne raději na spícího chlapečka do kočárku a učiní to tak, jako by to už patřilo k její jemné práci dívati se krásně na spící děti.
Mám takový zvyk, že se často, když začnu nějakou knihu číst, kouknu na její poslední stránku a přečtu si poslední slovo. Poslední slovo této knihy je "hovno". Což u Šrámka snad i potěší (nepřekvapí). A co teprve, když čtenář zjistí, že čte v podstatě romantický příběh jednoho vztahu a manželství se vešemi možnými peripetiemi. Pravdou je, že jsem se v postavách občas ztratil, tu a tam jsem si nebyl jistý, čí zážitky vlastně čtu, a některé scény mi v paměti neutkvěly, na druhou stranu mě hrozně zaujala forma románu, obzvláště v první půli knihy Šrámek opravdu perlí, co se týče alegorií a různých přirovnání, doslova maluje ohledně pocitů, situací a určitých podob. To se z knihy postupně vytratí na účet příběhu, proto to snad ani tolik nevadilo. 3.5*
Autorovy další knížky
| 1985 |  Stříbrný vítr |
| 1911 | Modrý a rudý |
| 1967 | Splav |
| 2006 | Měsíc nad řekou |
| 1990 |  Proč nejsem komunistou |
Prvních asi čtyřicet stránek jsem obracel oči v sloup, že se to nedá číst. Pak mě to docela zaujalo, chvílemi jsem se i bavil. Problém je prostě jazyk - kombinace přehnaně obrazného a ornamentálního jazyka s archaizujícím je vražedná, až se v tom - někdy záměrně, někdy nezáměrně v dlouhatánských souvětích ztrácí, co vlastně sděluje. Škoda. Příběh je celkem nosný a dává dost nahlédnout i do společnosti počátku dvacátého století. Nelituji tedy, že jsem tu knihu napřed se sebezapřením, pak i celkem ochotně přečetl a dočetl. I když... klasicky, méně by bylo více - 300 stránek to fakt mít nemuselo.