Tento chléb přežvykovat, psacími písmeny
Maurizio Medo , Ernesto Carrión , José Carlos Yrigoyen
Maurizio Medo, Ernesto Carrión, José Carlos Yrigoyen. Nesouvislý rozhovor tří jihoamerických básníků. Jazyk zborcený hrůzami dvacátého století. Latinská Amerika jako Babylon, kde básníci dávno nemluví stejnou řečí, ale jediným domovem je právě řeč. A v těch rozvalinách zázrak ironie.
Přidat komentář
Tento chléb byl pro mě příliš velké sousto :D spleť jihoamerických jmen a výrazů byla vážně obtížná, byť nepochybuji o preciznosti této sbírky/skládky :) za pár let se bezesporu ke knize vrátím, ale nyníž nechávám ladem a skladem.
Další překladatelská lahůdka od Petra Zavadila. Tentokrát latinskoameričtí básníci se svou nespoutanou, barokní, opulentní a makabrózní poetikou. Je to jiný svět, daleko dusnější. A na křídlech orlosupů se snášíme, tu zuřivě a tu melancholicky, na tu změť odpadků, starého nábytku, knih, citací, pornografie, vzpomínek, něhy a zašlých lásek; a kde se často zalesknou skutečné diamanty. Je to výsostná poezie a to čekání na vydání stálo za to. Doporučuji.
"...když zbývá jen narodit se, drásat se a zemřít, na pořadí nesejde. - Opravdu jsem chtěl dlouhý život, ale nemůžu jinak." (285)
Petr Zavadil to znovu dokázal. Dokázal sestavit a přeložit výbor z básní šílených, planoucích, sžíravých, leptavých, dusivých, strhávajících, drtících, vyhosťujících. Znovu mě vzal za ruku a zavedl tam, kde "se válí poezie, ta hromada mrtvých věcí, které odmítají zemřít." (57)
A chvílema jsem až myslela, že tuhle horu nezdolám a začínala jsem znovu a znovu, dokud nepřišel ten správný okamžik, kdy oko v okně mrklo a ten moment stačil na to, abych zbytek vdechla naráz.
"Jako bychom zničehonic byli základní barvy" (281)