Teorie mateřství
Lucie Janauer
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/443834/teorie-materstvi-5R5-443834.png
4
18
18
Jak je možné, že maminky odcházejí z porodnic s depresemi místo s nadšením? Proč o tom, jak budou v Čechách rodit ženy, rozhodují muži? Z jakého důvodu dovoluje moderní medicína, aby přibývalo „nemocných“ dětí? Jak vznikla opatření proti SIDS, když nevíme, čím je způsobeno? Proč naše malá miminka tolik pláčou a nám to nepřijde divné? Jak to, že porodnice a čekárny pediatrických ordinací jsou přeplněny reklamou na umělé mléko? Proč Evropa „vymírá“ a válcují nás země, které samy bojují s hladomorem a velkou porodní úmrtností? Možná přišel čas něco změnit. Nebo lépe: vrátit k normálu. O tom všem a snad i více v nové knize Teorie mateřství.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Jsem prvorodička v očekávání, takže si na všechny radosti a strasti spojené s mateřstvím teprve přicházím a ještě přicházet budu. Mám ale dojem, že tahle kniha je z velké části plná pravdy. Příroda to pro maminky a jejich děťátka nepochybně dobře vymyslela, opatřila je všemi potřebnými instinkty, pudy a mechanismy, takže už nezbývá nic jiného, než jim citlivě naslouchat a řídit se jimi, což je v dnešní uspěchané době protkané vlivem médií a sociálních sítí nepochybně obtížné. Obzvláště oceňuji autorčino zamyšlení nad tím, jakou roli v životě miminka hraje pláč a jak důležité je zajistit miminku pocit blízkosti a bezpečí (např. šátkováním, spinkáním v hnízdečku v posteli).
Co se mi na knize nelíbilo, byla absence vědeckých podkladů pro některé autorčiny závěry (např. souvislost SIDS/ADHD a pláče/deprivace miminka). Je důležité mít na paměti, že tyto závěry jsou pouze teoriemi či neotestovanými hypotézami založenými na autorčiných přesvědčeních či osobních zkušenostech, chybí jim zasazení v širším odborném kontextu a působí až příliš jednoznačně a radikálně. Knize by také prospělo zestručnění, některé pasáže byly až příliš rozvleklé, myšlenky se v nich zbytečně cyklicky opakovaly. V závěru knihy jsem bohužel měla pocit, že už se jedná spíše o jakési lamentování nad tím, co vše je s dnešní společností z hlediska výchovy miminek špatně.
Z těchto důvodů ve mně kniha zanechala spíše rozporuplné dojmy, ale jedno se jí upřít nedá - hlavní myšlenka textu může být pro řadu maminek (a obzvláště prvorodiček) velmi nosná. Maminky, dělejte zkrátka to, co cítíte, že vašemu miminku i vám prospívá. V první řadě se řiďte svými instinkty a zkušenostmi, teprve poté nevyžádanými radami širšího okolí. Seznamte se se svým miminkem důkladně, vylaďte se na něj a vše půjde tak, jak má.
Je to moc zajímavá kniha. Nutí k zamyšlení a opravdu otevírá oči. Je až s podivem, ze nad něčím, s čím bojuje téměř každá matka, se vlastně žádná nedokáže zamyslet tímto způsobem. (A to nemyslím nijak zle, proste jen takoveto ´zdrave uvažování ´ je prevalcovano moderními názory, které se tlačí ze vsech stran...) Ať žijí knihy, které nás nakopnou a prozradí nám to, na co sami nedokážeme přijít.
Myslím, ze tato kniha by měla být povinnou četbou pro každou tehuli. :) je pravda, ze autorka se místy skoro až moc rozvasnuje, ale myslím, ze každý má svůj rozum a když si budoucí matka s rozumem tuto knihu přečte, muže být pro ni velikým pomocníkem na začátku mateřství. Ať žijí šťastnější miminka = šťastnější lidé. :)
Krásná kniha pro všechny maminky, ať budoucí nebo současné. Pro ty nastávající maminky je tu spousta dobrých rad a informaci a každý další pohled na “mateřství a rodičovství a vše kolem toho” se hodí. Vždyť co je lepšího než spokojené miminko a šťastná maminka ( a tím i tatínek ). Opravdu je to hezké čtení a už se těším na další pokračování.
Doporučuji k přečtení prvorodičkám. Porod a vztak matky k dítěti je v knize krasne popsán a nabízí jiny pohled na vztah mezi matkou a novorozencem. Vlastní prožitek porodu a poporodni péče může oslovit velkou řadu nastavajicich maminek, které by se rády dozvěděly vice o nastavajicim vztahu mezi maminkou a dítětem. Velmi čtivé, takových publikací neni k dispozici mnoho.
Díky spolupráci s autorkou jsem si mohla tuto skvělou knihu přečíst. Chci moc poděkovat protože mě vážně oslovila. V knize se pozastavujeme nad tématem pláče u miminek. O tématu, o kterém maminky moc nepřemýšlí, protože miminka prostě občas brečí, ale co když brečet vůbec nemusí?
.
Autorka začíná knihu svým vlastním příběhem čili porodem svého syna, kde popisuje své pocity a jak se k ní a k miminku chovali. Některý přístup sester je opravdu prazvláštní což potvrdím, některé mají prostě něco zajetého a nehodlají nic měnit a dopadá to tak, že na ženu moc tlačí nebo jsou takový hrr nedej bože nepříjemné.
.
Autorka vzala knihu opravdu od základů, od toho jak vznikl život a jak žili naši předci. Moc se mi líbilo porovnání šimpanze a miminka a já si říkala, sakra vždyť naše přístupy nejsou tak rozdílné. V kapitole o pláči autorka představuje jak dětský pláč není dobrý, pro rodiče ani dítě, ani okolí. Zajímavá věta k přemýšlení je "plačící děti nebo nevnímaví rodiče"? Se spaním a usínáním jsme dlouho bojovali až jsme to jednoho dne vzdali a řekli si abysme byli všichni v pohodě tak budeme spát spolu. A myslím, že by to tak mělo být.
.
To, že autorka zmiňuje, že za psychické poruchy jako ADHD, SIDS a podobné může pláč mě dost překvapilo a kroutila jsem jako zdravotník hlavou, ale po přečtení jsem si říkala, že na tom něco může být. O kapitole SIDS jsem jako porodní asistentka hodně přemýšlela a často se k ní vracela, prostě mi to vrtalo hlavou. S tím, že nejsou miminku naplněny jeho potřeby a proto umírá jsou zajímavé teorie.
.
Co se týče kapitoly života matky tak autorka začala tím co se se ženami v porodnici děje a jaký to má na ně vliv. Za studií jsem přišla do kontaktu s mnoha mě rovnými spolužačkami z různých koutů Česka a v některých porodnicích je vážně přístup příšerný. Já měla štěstí, že jsem měla praxi ve skvělé nemocnici kam se ženy rády vracejí. Vzpomněla jsem si na svůj vlastní porod a měla slzy na krajíčku, nebo jsem si vzpomněla i na ten klid a pocit štěstí když jsem byla součástí u porodů jiných a ten pohled na spokojenou maminku s miminkem v náručí.
.
Syn s námi spal cca od 3 měsíců s pár pokusy aby spal ve své postýlce a dál v postýlce u naší postele do 2,5 let a kojila jsem 20 měsíců. Ze začátku jsem syna nenosila, přiznám se, že jsem se bála, ale když byl větší a rostly mu zoubky nosila jsem ho (teda v nosítku), ale byl taky hodně kočárkový. Také jsme bojovali s pláčem hlavně večer, kdy jsme jen chodili a houpali v náručí, kapičky na prdíky občas pomáhaly.
.
Moc se mi líbil trefný sarkasmus. A to nemluvím o kočárku a rovné podložce, které dokázali autorku pěkně rozparádit. Hodně jsem po přečtení přemýšlela co jsem mohla dělat jinak když byl syn maličký. Každá máma by si ji měla přečíst a hlavně ta nastávající. Jsem zvědavá na další knihu, kterou ráda podpořím.
Kniha se čte krásně. Autorka píše srozumitelně a mile. Text krášlí moc pěkné ilustrace. Doporučila bych ji hlavně prvorodičkám.
Nemůžu říct, že bych se v knize dozvěděla něco převratného a nového, ale i tak mě mile naladila na přirozené a jemné mateřství, které je mi už nějakou dobu sympatické :)
Zvlášť oceňuji úvodní kapitolu o evoluci, která propojuje celkovou myšlenku knihy, a také vlastní zkušenosti autorky o fázích dne svého syna.
Co bych lehce vytkla, tak určitě mnohé stylistické chyby (odstavce, opakování stejných slov ve větě) - před druhým vydáním by to chtělo ještě zkontrolovat.
Teorie mateřství
Pro mě trochu zbytečná kniha, pardon. Mám dojem, že autorka se prostě musela vypsat z toho, že se po porodu prvního dítěte nechala ovlivnit zdrav. personálem v porodnici a hlavně pak svými blízkými, jak o své dítě ne/má pečovat, načež objevila Ameriku - kontaktní rodičovství. A musí tak světu sdělit, že není dobré nechat dítě vyplakat (to fakt ještě někdo dnes dělá..?) a že existuje možnost společného spaní a náhrada kočárků šátky/nosítky. A že existuje ambulantní porod. A tak dál... Asi jsem pod vlivem své bubliny, ale tyhle věci jsem znala dlouho před tím, než jsem se sama stala matkou. Další věc, kvůli které zejména dávám tak nízké hodnocení, jsou autorčiny fabulace. Možná kdyby s knihou počkala, až bude mít víc než jedno dítě, "hovořila" by jinak. Ač jsem sama příznivkyní nošení, znám kolem sebe X případů, kdy dítě nosit nechtělo (třeba už druhé a další, takže špatným úvazem to asi nebylo) a bylo radši v kočárku. Nebo autorčina sebejistota ohledně příčiny SIDS? To je až trochu k pousmání. Přitom by stačilo podat to čistě jako názor. Spoustu osobních zkušeností s jedním dítětem vydává za všeobecné pravdy. Ale chápu, že málo informovaným prvorodičkám kniha může v něčem otevřít oči.