Teorie nevzdělanosti: Omyly společnosti vědění

04.02.2024

Akademikem a akademicky psaný text popisující akademickou anarchii a akademické nesvobody dnešního "moderního" vysokého školství v jehož rámci je nejsprávnější barva šedá, neboť potenciál uchazečů kompenzuje absolutistické a nesebekritcké myšlení většiny akademiků publikujících své výstupy převážně na základě hierarchicky strukturované a vedené "spolupráce" a to zcela bez ohledu na faktické kvality a aktivity většiny z autorů prací.

V rámci náročnějšího textu lze mj. najít i pár frází či "citátů" přímo popisujících současný stav nemalé části "vzdělávacích institucí".

Např. "Vždy, když se dnes mluví o vědění, jde vždy o něco jiného než o pochopení"

Či: "Ať už bude (zkrácené) studium vypadat jakkoliv, nárokům na vědeckost a schopnost kritického myšlení nebude moci dostát. ... V základním studiu poklesne vědecká úroveň, počet absolventů vysokých škol naopak stoupne, pro zájemce o vědu nebo opravdu dobré vzdělání se studium prodraží a prodlouží...

14.01.2024

Velmi zajímavé, ale velmi náročné, není to čtení "na dobrou noc", na víc čas nemám, takže jsem nedočetla. Ale to, co jsem stihla ve výpujčním čase knihovny mě dost zaujalo... Tak někdy příště další pokračování.

01.01.2024

Zajímavá chyba s momenty k zamyšlení. Problém ale je, že na konci autor nepodává řešení, co vlastně máme s touto situací dělat. Jak zlepšit vzdělanost lidí? Jaké kroky udělat ve školství, aby se zlepšilo?

01.12.2023

A tak to je.
Nejsmutnější je, když si člověk uvědomí, že jde o téměř 20 let starý text, takže nezbývá než smeknout před Liessmannovou jasnozřivostí. Vývoj mu dává čím dál víc za pravdu. Bohužel.
V současné době problémů se školstvím aktuální čtení, které mnohé z naší současnosti vysvětluje.

07.10.2023

S ohledem na zdejší recenze a hodnocení soudím, že bych měl nabídnout jiný názor...
Předně, nemyslím, že jde o odbornou knihu, je to spíše zamyšlení plné dojmů, velkých myšlenek a silných prohlášení, které nejsou nikterak podepřené, nanejvýš v nich člověk tak nějak "tuší" správnost vinou svých předsudků a světonázoru.
Liesmannova kniha začíná dobře, možná trochu zmateně, ale zajímavě, a po celou první polovinu dokáže představovat fascinující témata podnětným a trefným způsobem. S jeho kritikou vzdělávání, přístupu společnosti k vědění, žebříčků a grantů, jsem takřka vždy souzněl. Pravda, někde v polovině, kdy začne excesivně citovat Nietzscheho a Humboldta, jsem si říkal, že vlastně s některou jeho kritikou, přestože ji chápu, nemohu souhlasit, neboť vychází z pozic mně naprosto vzdálených, nesympatických. Ale což, to je otázka odlišných světonázorů. Těšil jsem se na další tepání do nešvarů dneška. Jenže...

Jakmile text dospěje do své poslední třetiny, začne Liessmann vytahovat nejrůznější prapodivné argumenty, pochybné myšlenkové konstrukce a obecně se zdá, že dává průchod (vědomě či nevědomě) své hořkosti a rozčílení. Jak jinak si vysvětlit tyto promluvy?

1. "Když se k tomu přidruží oblíbené sloupcové a koláčové diagramy - a je zcela jedno, o jaké téma se jedná -, můžeme si být celkem jistí, že ať už se vizualizací zamýšlí cokoliv, obraz opravdových poměrů se neukáže." Tady se celkem jasně ukazují Liessmannovy preference co do druhu média předávání informací. Jistě, obrovské množství, neřkuli většina, šermování s grafy je zkreslující, ale podobná kategorická prohlášení bych od práce filosofa věru neočekával.

2. "Jakmile se všechno blyští a jiskří, všemu dominují videoklipy, monitory a laptoty a vše se nese v duchu totální multimediality a snahy o grafické ztvárnění, je skutečně lepší přestat poslouchat." Ach, samozřejmě, zatracené moderní technologie! Pryč s obsahem, který dokáže zapojit vícero smyslů fascinujícími způsoby, raději se vraťme výhradně k zaprášeným knihám a provždy mlčenlivému posluchačstvu, jež by nikdy nemělo zpochybňovat slova velevážených myslitelů. Když se mi nezdá forma, jak by mohl být obsah kvalitní, že?

3. "Lidé touží po poznání jen kvůli poznání samotnému. Pokud na to zapomeneme a uvěříme, že mozky, manažeři, výzkumné instituty nebo excelentní centra mají plnit určitá zadání, budeme se možná jednou divit..." Pokud by Liessmann tak nezavrhoval interdisciplinaritu, třeba by ho napadlo, jak od reality odtržená věc to je, jak zavírá oči před materiálními podmínkami a potřebami lidí, jak zoufale idealisticky jeho slova vyznívají.

4. "Reformátoři sice rádi mluví o jednotlivci a jeho odpovědnosti, v hloubi srdce jsou ale deterministi a jsou hluboce přesvědčení o tom, že struktury určují úplně všechno." Přirozeně, každý, kdo chce cokoliv reformovat, je nezbytně nutně takový, jak Liessmann říká. Asi má stejný "vhled" do duší lidí, jako jeho milovaní němečtí filosofové píšící v kabinetech, osamocení či svou rodinu ignorující.

5. "...vymizení jazykových nuancí, všeobecné zmatení jazyka a ohavnou písemnou formu, která indikuje další příznak ducha reforem - absenci sebemenšího smyslu pro estetiku." Ha, tady se nám krásně ukazuje, v čem spočívá nemalá část Liessmannovy kritiky - v jeho osobním nesouhlasu s tím, jak se věci mají, s tím, co neodpovídá jeho osobnímu smyslu pro estetiku (jako by snad estetika mohla být jiná, než osobní!).

6. "Fráze, že globalizace, lidské dílo jako kterékoliv jiné, se rovná přírodnímu jevu, jejž lze snad využít, jemuž však nelze uniknout, je v podstatě výrazem nevzdělanosti, která už není příliš vzdálená od klasické podoby hlouposti." Poslední citace, z předposlední stránky knihy, krásně ilustruje celý problém, jež s tímto titulem mám. S kritikou obdobného myšlení o globalizaci a jejím prosazování lze snadno souhlasit, to je pravda. Jenže to, že tento druh myšlení Liessmann považuje za nevzdělanost a hloupost, je dost mimo. Jak píše např. Peter Berger v "Sociální konstrukci reality", považovat vlastní sociální uspořádání, ideologii etc. za jediné možné, z přírody a přirozenosti vyplývající danosti, je nezbytným rysem každé společnosti, jež chce přežít a neztratit legitimitu. Vidíme to na liberální demokracii a kapitalismu, viděli jsme to na evropském feudalismu či kdekoliv jinde. V žádném případě nejde o hloupost či nevzdělanost. Jediným důvodem, proč to tak může Liessmann nazývat, a proč může napříč knihou tepat všechno a všechny kvůli domnělé nevzdělanosti, je to, že si Liessmann nevzdělanost definoval právě tak, aby ji mohl vidět všude a nostalgicky vzpomínat na dávné časy, kdy byl svět ještě v pořádku.

09.03.2022

Mrazivě aktuální a pravdivé čtení. Škoda, že patrně jedinou možnou cestou ven je jít do politiky mezi ty psychopaty, kteří za to můžou.

Když jsem před časem dočetl tuto knihu, „vyskočila“ mi z facebooku zpráva lokálního média prezentující mimořádný úspěch stejně lokální veřejné vysoké školy. Perex zprávy začal větou: Škola XY „patří mezi čtyři nejlepší české vysoké školy, na nichž nejlépe dokážou skloubit výzkum, výuku a vzdělání.“ Načasování nemohlo proběhnout lépe. Zpráva a to co stojí v jejím pozadí – projekt mezinárodního rankingu univerzit a vysokých škol „U-Multirank“ -, velmi dobře dokumentují to, o čem Liessmann ve své knize mimo jiné píše. Tím je honba za žebříčky univerzit postavená na pohybných a v praxi obtížně využitelných kritériích a tlak na tvrdé výkonnostní ukazatele, jehož důsledkem je nivelizace vzdělávacích a vědeckých schopností jednotlivých univerzit. (Ostatně stačí si stáhnout zprávu Multirank 2020 a projít si metodiku hodnocení a výsledky 15 českých škol, které se projektu „účastní“.)
Ale zpět ke knize. Lieissmannův esej není úplně dovolenkové čtení. Ve své podstatě je nezáživný s odtažitým tématem – máme přece tolik důležitějších problémů. Možná bychom byli překvapení, kdybychom zjistili, že některé z „důležitějších problémů“ jsou vyvolány nekompetentními lidmi s širokými rozhodovacími pravomocemi (koneckonců situace kolem Covid-19 je dosti výmluvná). Je To ale důležité čtení pro ty, kteří na akademické půdě působí jako studenti nebo jako kantoři. Té knize už je 15 let, ale z hlediska aktuálnosti jí ten čas neubral ani trochu.

Prvý krát sa mi uvedená kniha dostala do rúk ešte v roku 2009, pričom môžem povedať, že v tej dobe bola pre mňa táto kniha niečo ako vytriezvenie, či skôr roztvorenie očí. Oceňovaná kniha, ktorá svojho času rozprúdila diskusiu „poboloňskej“ epochy vzdelávania je z určitého pohľadu aktuálna naďalej.

Skôr názorová esej ako vedecká práca predstavuje svojou skladbou, štýlom a obsahom pomerne horúcim materiálom, ktorý je mimoriadne čítavý a myšlienkovo mimoriadne podnetný. Sila tejto práce je v tom, že pomerne obsiahlu tému podáva širšiemu publiku zrozumiteľne, provokatívne a pritom priamo. Liessmann popisuje „epochálne zlyhanie“. Na podklade známych eufemizujúcich hesiel celoživotné vzdelávanie, excelentnosť, kompetencie či skills potrebné pre pracovný trh, manažment vzdelávania, práca s informačnými technológiámi a taktiež prieskumov OECD, PISA, Boloňského procesu či reforiem vzdelania, ktorými poukazuje na nahlavupadnutosť nášho prístupu ku vzdelaniu. Ako najjednoduchšie vysvetlenie obsahu by bolo konštatovanie, že: „pri otázke vzdelávania najinteligentnejších sme počúvali najhlúpejších“. Takéto zjednodušenie by však dehonestovalo Liessmannov prístup.

Liessmann sa zamýšľa nad vzdelaním od Humbolta a pomerne trefnými citáčnými doplnkami a ostrým jazykom presne vypichuje problém súčasného nevzdelania.

„Pri veľmi vysokom stupni produktivity sa technická racionalita môže stať záležitosťou menšiny“(P. Kondylis). Pokusy o určenie rozsahu vzdelania pomerne príkro zhrnul cez Nietzseho, ktorý chápe „najvšeobecnejšie vzdelanie je proste barbarstvo“ pričom cieľom má byt výučba jasného myslenia, opatrnému úsudku a kozekvenčným záverom, nie len preto „skutočne klasické vzdelanie je niečo tak neslýchane ťažké a vzácne a vyžaduje tak mnohostranné nadanie, že sľubovať toto ako dosažiteľný cieľ gymnázia je možné len s veľkou dávkou naivity alebo nehablivosti“.

K absolútnemu zblázneniu akademického sveta za rebríčkami, caretovanými časopismi, citáciámi atď. pripomína Schillerove rozdelenie učencov na dve skupiny. Do prvej patrí ten, kto hľadá pravdu a ide mu o poznanie pravdy pričom do druhej s istou dávkou opovrhnutia patria tí, ktorým nejde o hodnotu pravdy ale trápi ich ohodnotenie ich činnosti.



Boloňský proces považuje Liessmann za totálnu frašku. Už samotný názov kapitoly vystihuje jej obsah. „Boloňa – prázdnota európskeho vysokoškolského priestoru“. Liessmann tiež podsúva a vysvetľuje zmenu paradigmy vzdelávania, kde bol žiak predmetom a zároveň cieľom vzdelávania. Výsledkom vzdelávania mal byť morálny, odborne zdatný jedinec, ktorý svojimi postojmi formuje aj svoje okolie. Vzdelanie takéhoto jednotlivca je samozrejme mimoriadne náročné jednak na látku ako aj personálne obsadenie. Súčasná snaha o dehumanizáciu vzdelania si preto vystačí s kurzami či certifikátmi, ktoré najlepšie vystihuje power-pointová kultúra nevzdelania. Cieľom nie je svojbytný, samostatne mysliaci občan, ale lacná a kvalifikovaná pracovná sila.

Liessmann záverečnou kapitolou „Skončime s reformou vzdelania“ pristupuje s veľmi cielenej ale vlastne aj oprávnenej kritike z každej strany útočiaceho slovného obratu „reforma vzdelania“. Ako je u Liessmanna zvykom ozrejmuje historický pohľad na slovo reforma, pričom tým deklaruje krkolomnosť vývoja obsahu tohto pojmu. Slovo reforma je však v súčasnosti úzko spojené s ďalšími eufemizmami ako výzva do budúcnosti, šanca pre budúcnosť atď. Z určitého pohľadu je cieľom reformy navodenie „reformného stavu“ ako samotného cieľa. Mantra „stále vpred a ďalej“ teda pobáda k neustálej činnosti, ktorá sa neustále pozerá vpred lepším zajtrajškom. Cieľ tohto snaženia však z hľadiska obsahu reforiem nehrá rolu a je de facto bezpredmetný. Ako skúška správnosti môže slúžiť fakt, že do súčasnosti neprebehla komplexná debata na tému, čo je to vlastne vzdelanie, ako má prebiehať, čo má byť jeho účelom, či má mať vzdelanie vôbec účel, čo je v jeho pôsobnosti apod.. Bez zodpovedania fundamentálnych otázok nie je možné považovať „kecy“ o potrebách trhu (ako keby sme ich vedeli stanoviť v horizonte 10, 20, 30 rokov) či skills a kompetenciách žiakov a študentov za serióznu ponuku k dialógu. Spoločenský diskurz vytvoril dopyt po reforme vzdelávania, teda akejsi potreby, ktorá má šmahom ruky odstrániť problémy „konkurencioschopnosti“ a zamestnateľnosti atď. Na druhej strane nie sme schopný určiť čo majú deskriptívne metódy popísať. Uvedené zmietanie nás odsudzuje do procesu permanentnej reformy, kedy sa už musí reformovať to čo reformované bolo, lebo až reforma odstráni nedostatky predošlej reformy. Liessmann popisuje reformného ducha za súčasnú ideológiu západných krajín. V zásade s ním nemožno nesúhlasiť nakoľko tých, čo sú za reformu sú pokrokoví a úžasní pričom tí, ktorí za reformu nie sú, sú de facto protireformný a sú nepriateľmi reforiem. „Reforma pre reformu samozrejme žiadne dôvody nepotrebuje“. „Reformný proces je tou najlepšou možnosťou ako ochromiť akékoľvek myslenie“. Obsah reformy v tesnom závoji dobiehajú ďalšie eufemické bláboly typu „znižovanie nákladov, transparentnosť, konkurencieschpnosť alebo vzrast pracovnej výkonnosti, ale každému je jasné, že po každej reforme je z pravidla všetko reformované drahšie a funguje horšie ako predtým, je ťažkopádnejšie a predovšetkým komplikovanejšie a nepriehľadnejšie“ Čo všetko nám to pripomína?

Liessmann v určitom zmysle prorocky konštatuje že: „Koncom 60. rokov minulého storočia sa stala ideológia vášnivá kritika, dnes sa dá hovoriť o nemenej ideologickom vášnivom súhlase.“

Uvedenú knihu možno napriek určitým ponosom považovať za vynikajúcu knihu, ktorá rozhýbe uvažovanie a kritické myslenie. V mojom prípade dokonca k hlbšiemu venovaniu sa problematike vzdelávania.

08.11.2019

Toto by měla být povinná četba pro všechny ty ministry školství, poradce, experty na vzdělání, ale i děkany a rektory. Hodně nelichotivá úvaha na téma selhávajícího školství. Jakožto dlouholetý student jsem ony lapsy v systému mnohokrát zažil na vlastní kůži. Bohužel, jak se zdá, poučení nulové, žádné.

06.11.2019

Pro mě místy hodně těžce napsáno, ale když jsem do toho dala pořádnou dávku soustředění... Přečtení stálo za to, nikdy jsem se nad popsaným nezamýšlela, dost mi to rozšířilo obzory.

29.05.2019

špagetový systém zabíjí i naše univerzity

18.09.2018

Jedná se o relativně těžkou četbu. Autor však obratně popisuje problémy dnešní společnosti "vědění"

09.06.2018

V současné době čtu knihu od F. Zakarii Obrana liberálního vzdělání. Komplementární čtení. Náš vzdělávací systém si žádá změny, nikoli však k horšímu. Premýšlejte komu a na jak dlouho svěřujete své děti... Vzdělat člověka a obdělat úhor je dost podobné, také musíte orat, sít a vláčet...

24.11.2017

Sama bych se ke knížce asi nedostala, ale nakonec se mi skrze rodinné příslušníky dostala do ruky a rozhodně nelituji. Nenapadlo by mě nad otázkou vzdělání uvažovat tímto způsobem a sama jako student humanitních věd souhlasím s tím, že pokud nestudujete doktořinu nebo jadernou fyziku, setkáváte se s otázkou typu "A k čemu ti to vlastně je?" docela často. Studuje se za účelem uplatnění na trhu práce, zkoumá se opět za účelem uplatnění na trhu, možná bych uvítala, kdyby autor trochu více nastínil vlastní názor, jakým směrem by se z toho dalo uniknout.

16.11.2016

Útlá kniha plná pronikavých myšlenek nutících k zamyšlení a k nepříjemným reflexím vlastní nevzdělanosti. Mrzí mě, že autor ani nepředstírá, že by měla situace řešení a nesnaží se navozenou depresi alespoň trochu rozptýlit. Ale to v podstatě nebylo smyslem knihy, která si dala za cíl pouze popsat neutěšený stav a formulovat teorii nevzdělanosti.

"Vědění nelze konzumovat, vzdělávací instituce nemohou být podniky na poskytování služeb a vědění si nelze osvojit hravou formou, protože to prostě bez myšlenkového úsilí nejde."

17.04.2016

"Nejnovější změnou paradigmatu v politice vzdělání se univerzity během několika let proměnily z poskytovatele služeb, který se řídí zákazníkem, v excelentní výzkumné instituce řídící se konceptem elity, takže přestaly být lokálním trhem pro posluchače přednášek, ale staly se světovým trhem pro patenty a prestiž, mezinárodní rankingy a žebříčky a překladišti pro odliv a příliv mozků - brain drain a brain gain."
str. 66

"Abstraktní vyznávání reforem jako takové se stalo komplexní politickou ideologií současnosti. Patří k politickému konsensu, že označení pravicový nebo levicový, konzervativní nebo liberální se už moc nenosí. Ale že současně s tím nenastal tolik skloňovaný konec ideologií, demonstruje právě reformní duch. (...) Reformní duch nahrazuje všechny jiné politické programy, koncepty a ideje. (...) A jako každá správná ideologie nemusí ani reformní duch sám sebe zdůvodňovat. (...) Nejpikantnější ovšem je, že s každou reformou stoupá potřeba dalších. Protože všechny problémy, které reformy přinášejí, se mohou řešit jen dalšími reformami."
str. 110-111

"V celé oblasti vzdělání je v neposlední řadě jasné, že místo společnosti vědění směřujeme velkou rychlostí ke společnosti kontroly, (...)"
str. 118

"Vzdělání kdysi souviselo s ambicí dokázat, že domnělé jistoty doby jsou iluzivní. Společnost, která ve jménu domnělé efektivity a oslněná představou, že vše může podřídit kontrole ekonomického pohledu, osekává svobodu myšlení, a tím se připravuje o možnost rozpoznat iluze jako iluze, se upsala nevzdělanosti, ať ve svých databázích shromáždila jakoukoli sumu vědění."
str. 119

15.01.2015

Docela mě pobavilo, když na vejšce všichni o této knize mluvili jako o zjevení pravdy, ale na konci semestru ti samí lidé vyzdvihovali všemožné evaluace a dotazníky hodnotící vyučující a předměty, což je jedna z věcí, kterou kniha kritizuje. Liessmann má samozřejmě pravdu, ale lze se současným stavem něco dělat?!

01.07.2014

Do knihy jsem se pustil po relativně dlouhé době, kdy mi ležela v polici, po několikerých doporučeních mých známých. Vím, že pro mnohé z nich je Teorie nevzdělanosti jakousi mantrou, knihou, která významně ovlivnila jejich uvažování o systému vzdělávání a vzdělanosti. Asi to i dokáži pochopit, protože Liessmann přichází se zajímavými a svými vlastními myšlenkami, nerecykluje již známé pravdy, jako jiní neskládá k sobě samozřejmé banality a neškodné floskule. I proto je Teorie nevzdělanosti knížkou údernou, k jádru věci jdoucí a příjemně krátkou, která neomílá jednu větu padesátkárt dokola, aby zaplnila přinejmenším čtyři sta stran.
Základní tezí textu je, že současný systém vzdělání vede k potlačení vzdělanosti, univerzity popírají svůj odvěký smysl, neboť primárním impulsem není vyvolat klasicky vzdělaného člověka, nýbrž osobu, připravenou pro trh práce. Univerzitní pracoviště jsou pak už jen jakési továrny, které na základě poptávky vyrobí to, co si tento trh žádá. Studuje-li někdo obor, který je optikou trhu neperspektivní, je takřka za vyvrhele.
Myslím, že se jedná o inspirující a zajímavou četbu pro všechny, pro absolventy nebo studenty humanitních oborů obvzlášť. Pokud studujete antropologii, filozofii, filmová studia nebo podobnou lahůdku, přečíst aspoň pětkrát, srdíčko vám poskočí.

04.10.2013

Uf. Je to děsivé, ale nezbývá mi nic jiného než souhlasit. Liessmann nešetří ironií, dokáže pojmenovat skutečnosti pravým jménem. Až z toho člověka mrazí.