Teorie spolehlivosti
Ivan Diviš
První vydání „Teorie spolehlivosti“, výbor z textů, které Ivan Diviš napsal do roku 1972. Vyšlo v češtině, v exilu, v Mnichově. Členská prémie 1. roč. Klubu čtenářů CCC Books GmbH.
Přidat komentář
Teorii čtu už nejméně dva roky a nejednou jsem měl sto chutí praštit s ní o zeď, jak mě zas a znova iritovala ta úděsná autorova paranoia, jak je celý svět od základu zlý a jaké je to spiknutí proti Divišovi. Pak si ale přečtu např.: "Spisovatele neničí neúspěch, ale úspěch, protože úspěch nesouvisí s dílem a není potvrzením díla... nemám sebemenší šanci prorazit, to je jediná naděje," a Ivka mě má zase v hrsti.
Knihu jsem nedala z nedostatku času a trpělivosti, ale autor mě fascinuje a přitahuje :) čímsi. To o depresi jsem nevěděla, ale dá se to tušit z textů :)
Jak kdosi napsal, „Takových knih má každá literatura jen několik.“ Brutální kniha, která člověkem otřese a přiměje ho, aby pořádně zpytoval vlastní svědomí. Děsivá také v tom, jaký portrét 20. století podává a jakým způsobem ukazuje autorovo utrpení – emigrant, který mj. trpěl depresí, která mu bohužel nebyla diagnostikována, takže nebyl léčen...
„Talent bez statečnosti je jako dort s polevou z hoven (...)“
„Neschopnost vzdát se věcí a blbých požitků z nás ze všech dělá kolaboranty.“
„Slávu – to může chtít jen úplný blbec, mrdkyně, nebo filmovej herec, byl jsem taky pokoušen pýchou a taky byl i zpupnej, jenže to všechno se srovnalo napříč vším tím co následovalo – ale co jsem toužit a chtít nepřestal, bylo a jest, aby lidi, když mne budou číst, se zamysleli a zauvažovali o povaze člověka a života v nepředstavitelné strašnosti vesmíru. Horror vacui? dobře, ale Pascal byl pořád ještě ušlechtilý mluvka, jenže já? já si to doslova představuju, vzdálenost Země od Slunce? ale vzdálenost Spici od Vegy a jejich vzdálenost od kulové hvězdokupy XY, a my v tom, se svými tužbičkami, tragédiemi, zločiny, a především se svou nepoučitelností a odvislostí ode všeho – kdo je Bůh? zešílíš! a pak pojdeš.“
„Každý člověk má všechno. I svého génia, i kolosální tupost, i schopnost rozhořčení, shovívavost i rouhačství a třeba v skrytu nošené ponětí o svatosti, svůj um a zkum a svoje nadání, i lásku k hudbě, i naprostou amúzičnost, i svou radost i své tajné hoře, domnívám se, že co do vloh a výbavy není lidí privilegovaných.“
„Kudy a ve kterém nestřeženém okamžiku k nám vešel utilitaristický debil, odkud se vlastně vzal ten člověk odnikud, který podřezává javory a habry pod záminkou, že tudy povede silnice, zatímco skutečnou příčinou je jeho strašná nenávist otroka a raba k noblese neužitečnosti?“
„Je to k posrání, ale jen se neposrat.“
„Mám sen o přírodě, sen o panoramatu Edenu. Samozřejmě, že mohu vyhledat přírodu i tady, ale jen miniaturní a vyplácanou člověkem. Ne, já stojím na mírné hoře v hustém trávníku, povívaném větrem, a pode mnou se rozkládá nekonečná příroda, svět, pravý svět, jak byl před člověkem. Jak bych rozpřáhl ruce! Jak bych padl na kolena! Jak by se mi z očí vyřinuly slzy!“
Zajímavá kritika deníku Teorie spolehlivosti je k přečtení v knize Kritické eseje (Torst, 2000, s. 217-258) od Petra Fidelia.
Nebýt tohoto autora, cítil bych svůj život značně ochucen.
Díky tomuto autorovi se mi lépe žije.
Štítky knihy
deníky sny čeští básníci glosy deníkové záznamy
Autorovy další knížky
2002 | Teorie spolehlivosti |
1993 | Bílá žízeň |
2003 | Žalmy |
1964 | Chrlení krve |
2004 | Sursum |
Jakoby Demlovo Zapomenuté světlo o generaci později...