Teorie spolehlivosti
Ivan Diviš
První vydání „Teorie spolehlivosti“, výbor z textů, které Ivan Diviš napsal do roku 1972. Vyšlo v češtině, v exilu, v Mnichově. Členská prémie 1. roč. Klubu čtenářů CCC Books GmbH.
Přidat komentář
Teorii čtu už nejméně dva roky a nejednou jsem měl sto chutí praštit s ní o zeď, jak mě zas a znova iritovala ta úděsná autorova paranoia, jak je celý svět od základu zlý a jaké je to spiknutí proti Divišovi. Pak si ale přečtu např.: "Spisovatele neničí neúspěch, ale úspěch, protože úspěch nesouvisí s dílem a není potvrzením díla... nemám sebemenší šanci prorazit, to je jediná naděje," a Ivka mě má zase v hrsti.
Knihu jsem nedala z nedostatku času a trpělivosti, ale autor mě fascinuje a přitahuje :) čímsi. To o depresi jsem nevěděla, ale dá se to tušit z textů :)
Jak kdosi napsal, „Takových knih má každá literatura jen několik.“ Brutální kniha, která člověkem otřese a přiměje ho, aby pořádně zpytoval vlastní svědomí. Děsivá také v tom, jaký portrét 20. století podává a jakým způsobem ukazuje autorovo utrpení – emigrant, který mj. trpěl depresí, která mu bohužel nebyla diagnostikována, takže nebyl léčen...
„Talent bez statečnosti je jako dort s polevou z hoven (...)“
„Neschopnost vzdát se věcí a blbých požitků z nás ze všech dělá kolaboranty.“
„Slávu – to může chtít jen úplný blbec, mrdkyně, nebo filmovej herec, byl jsem taky pokoušen pýchou a taky byl i zpupnej, jenže to všechno se srovnalo napříč vším tím co následovalo – ale co jsem toužit a chtít nepřestal, bylo a jest, aby lidi, když mne budou číst, se zamysleli a zauvažovali o povaze člověka a života v nepředstavitelné strašnosti vesmíru. Horror vacui? dobře, ale Pascal byl pořád ještě ušlechtilý mluvka, jenže já? já si to doslova představuju, vzdálenost Země od Slunce? ale vzdálenost Spici od Vegy a jejich vzdálenost od kulové hvězdokupy XY, a my v tom, se svými tužbičkami, tragédiemi, zločiny, a především se svou nepoučitelností a odvislostí ode všeho – kdo je Bůh? zešílíš! a pak pojdeš.“
„Každý člověk má všechno. I svého génia, i kolosální tupost, i schopnost rozhořčení, shovívavost i rouhačství a třeba v skrytu nošené ponětí o svatosti, svůj um a zkum a svoje nadání, i lásku k hudbě, i naprostou amúzičnost, i svou radost i své tajné hoře, domnívám se, že co do vloh a výbavy není lidí privilegovaných.“
„Kudy a ve kterém nestřeženém okamžiku k nám vešel utilitaristický debil, odkud se vlastně vzal ten člověk odnikud, který podřezává javory a habry pod záminkou, že tudy povede silnice, zatímco skutečnou příčinou je jeho strašná nenávist otroka a raba k noblese neužitečnosti?“
„Je to k posrání, ale jen se neposrat.“
„Mám sen o přírodě, sen o panoramatu Edenu. Samozřejmě, že mohu vyhledat přírodu i tady, ale jen miniaturní a vyplácanou člověkem. Ne, já stojím na mírné hoře v hustém trávníku, povívaném větrem, a pode mnou se rozkládá nekonečná příroda, svět, pravý svět, jak byl před člověkem. Jak bych rozpřáhl ruce! Jak bych padl na kolena! Jak by se mi z očí vyřinuly slzy!“
Zajímavá kritika deníku Teorie spolehlivosti je k přečtení v knize Kritické eseje (Torst, 2000, s. 217-258) od Petra Fidelia.
Nebýt tohoto autora, cítil bych svůj život značně ochucen.
Díky tomuto autorovi se mi lépe žije.
Autorovy další knížky
2002 | Teorie spolehlivosti |
1993 | Bílá žízeň |
2003 | Žalmy |
1964 | Chrlení krve |
2004 | Sursum |
Jakoby Demlovo Zapomenuté světlo o generaci později...