Testament

12.09.2023

Málokterý knižní rozhovor zřejmě vyústí do situace, kdy zpovídaný převezme suverénní pozici a z dotazů přesedlá na velkou průvodní jízdu po svém díle - není divu, že autorství nenese francouzský novinář, ale sám polský akrobatický žonglér.
Gombrowicz je v lecčem skálopevný - má svoje pevní zásady, dá si záležet na "přesné" interpretaci svých děl a v některých soudech (třeba ohledně mládeže, vědy či literární kritiky) je až příliš tvrdohlavý. Zároveň ale zůstává v určité mezní, nejasné pozici, která má u něj počátky již od vyrůstání na pomezí vesnice a průmyslových zón, šlechtického lidu a střední třídy či Polska a Litvy. A ty zásadní věci, které rozvádí v Kosmu, Ferdydurke a spol., formuluje jako skutečnosti plné rozporů - Forma jako něco, od čeho je potřeba se osvobodit, ale zároveň jako útěcha, jejíž postupné zaoblování vede k smysluplné (iluzorní?) organizaci světa. Mládí jako něco trapného a nezralého, ale zároveň niterně krásného - a ta krása by nebyla bez oné podřadnosti. Polsko jako přechodná země oslabeného charakteru, která však může revidovat evropskou formu z netradičních pozic. Morálka jako nic obecně platného, ovšem jako něco vyvěrajícího při psaní: "udeřím a dozvím se, jaký jsem." Gombrowicz zůstává tvrdošíjně odmítavý k ideologiím, víře a teoriím, ale záležitosti, které jsou mu skutečně drahé, rozehrává na nejvyšší, nejednoznačnou míru.
Obzvlášť sympatická mi je jakási prvotní zaklesnutost ve vesnickém prostředí, ono poznávání věcí z konkrétní a každodenní skutečnosti - třeba fakt, že principy strukturalistů jsou s těmi Gombrowiczovými téměr totožné, avšak on vychází z dějů ulice, z toho nejošklivějšího a nejobyčejnějšího. Ta touha dobrat se opravdové skutečnosti a zároveň vědomí limitů; když čtu věty jako "člověk nikdy není sám sebou", tuším, jak moc je i dnešní svět tak vzdálený nazírání předestřenému v Testamentu.
Navzdory zdánlivé nabubřelosti totiž Gombrowiczovy postřehy nejsou umouněně přemoudřelé a arogantní, často se reflektují i k samotnou pozici tvůrce - tvůrce, který se vyhraňuje proti politickému i čistému umění, který se chce prostě dobrat své soukromé skutečnosti. A ten stejný tvůrce se vysmívá tomu, jak se lidé chytají do pastí Formy, ale současně je schopen uznat, že i ze svého spisovatelského mýtu stvořil Formu, kterou se svým dílem snažil rozbíjet. Tvůrce, který si nechává od panstva donášet lahodné pokrmy a za pár let se v argentinských chudinských čtvrtích z nouze vloupává na cizí pohřební hostiny. "Nevím, jaký jsem, ale trpím, když mě deformují."