Tetovač z Auschwitzu

Příběh je jeden z mnoha. Chvílemi si člověk může až myslet, že to v těch koncentrákách nebylo nijak hrozné. Kdyby neměl informace od skutečných spisovatelů. Možná by z tohoto příběhu nějaký opravdový spisovatel udělal dechberoucí, emoční dílo. Jenže Morrisová spisovatelka není (a nevím, proč si ji Lale ke svému vyprávění vybral). Její „dílo“ na mě působí jako slohová práce středoškoláka. Spousty vět začínají slovem „když“, což mě deptá a připadá mi to značně primitivní. Situace, které byly asi mnohdy opravdu hrozivé a k nepřežití, jsou popsány tak nějak ploše, bez emocí.
Ještě, že jsem měla knihu jen půjčenou. 349,- Kč by mi bylo fakt líto.

Dostala jsem na ni spoustu dobrých recenzí, ale velké očekávání se nesplnilo. Příběh je psaný velice plýtce, jednoduše, bez emocí. Připomíná mi slohovky desetiletého syna.

04.01.2019

Když nad tím uvažuji, tak ano, kniha je víceméně povrchní. To ale neznamená, že je špatná.
Je obdivuhodné, že tam existovali lidé, kteří pomáhali druhým, bez ohledu na to, co by se jim mohlo stát.
Z této knihy jsem vycítila, že člověk tam přežil prostě ze štěstí, měl známosti a že naděje umírá poslední.

Musím se připojit spíše k těm negativnějším komentářům. Co mi v téhle knize nejvíce chybělo, jsou emoce. Chvílemi mi přišlo, že si čtu scénář k filmu. Nebo nějakou pohádku. Sice hrůzostrašné události, avšak zabalené pěkně a úhledně jako dáreček. Jednoduché věty, hlavně ať to odsýpá. Nevím, nevím, knihu jako takovou už ani nehodnotím (kvůli úctě k lidem, kteří si onu dobu prožili).
PS: V posledních dvou letech je téma Osvětimi a židovské otázky zase velmi aktuální. Z mého pohledu však klesá úroveň zpracování... ani u nás věhlasná "Hana" se mi nelíbila. Prostě autoři jako Arnošt Lustig nebo Jan Otčenášek, kteří čerpali z vlastních vzpomínek a zážitků na Protektorát a válku, už nejsou.

04.01.2019

Za mě velké zklamání. Velice plytký příběh, kterému chybí emoce. Mám již načteno hodně knih s tématikou holokaustu a táborů smrti, ale zde mi přišlo, že se děj spíše odehrává na pionýrském táboře, než v táboře koncentračním. Vůbec jsem příběhu nevěřila, přišel mi hodně nereálný.

03.01.2019

Kniha se krásně čte, neměla jsem s ní žádný problém, snad jen, že jsem se od ní nemohla odtrhnout. Byla to první kniha na toto téma. Takže jsem s ní spokojená.Po přečtení jiné bych řekla, že není tolik "živě" psaná. Ale ani to jí neubírá na kráse.

03.01.2019

Kniha je čtivá, zavede Vás do hrůz minulosti. Každý by si měl tuto knihu přečíst! Je i s údivem, že v době kdy se zdálo že je vše černé, se mohou najít dva lidé, kteří se do sebe zamilují.

02.01.2019

Dobře napsaná kniha, pro mě bez zbytečných kudrlinek... Svědectví o strašné době, myslím, že by si ji měl přečíst každý... Rozhodně se čte dobře...

02.01.2019

Přečteno za dva dny. Přiznám se, že z úsporného stylu psaní jsem byla ze začátku lehce rozpačitá, ale rychle jsem si zvykla. Možná je to tak lepší. Kdyby totiž autorka šla víc do hloubky , bylo by to pro mě mnohem horší. Probrečela bych to celé. Kniha vám bude ještě dlouho ležet v hlavě. Važme si toho co máme a doufejme, že něco podobného se už nikdy nebude opakovat. Doporučuji.

01.01.2019

Z knížky je cítít,že autorka tyto události nezažila. Asi jsem bohužel čekala struhující a syrový příběh jako od A. Lustiga.

31.12.2018

Čtivá, ale souhlasím s mnoha negativními komentáři zde. A jen přemýšlím, čím to. Jestli autorka tak “zrůžověla” celý příběh, nebo jestli sám Lale to sem tam přikrášlil při svém vyprávění, někde přidal a někde ubral, něco vytěsnil, něco si možná sám vsugeroval jinak... fakt nevím. Protože se mi nechce věřit, že by měl takovou z pr... kliku na všechno. Když v jiných knihách čtete, co se tam dělo... fakt je možné, že jemu se vše vyhnulo? Nebo jen to kruté sám vytěsnil?

30.12.2018

Knížka se velice rychle čte, děj odsýpá.
Nicméně stejně jako několik komentářů níže, ani já jsem autorce nevěřila, že se "její příběh" odehrává v Osvětimi - v jednom z nejhorším koncentračních táborů. I když jsem byla ochotná uvěřit tomu, že Lale jako tatér měl jistá privilegia, nemohla jsem se při četbě zbavit dojmu, že se svým příběhem chce nějak ospravedlnit (aby jej čtenář neměl za kolaboranta).
Vrcholem zkoušky čtenáře (zda-li je skutečně tak naivní) byl odstavec kdy Gitu a její přítelkyně při útěku z KT odhalil ruský voják, který chtěl jednu z přítelkyň znásilnit - po chvilce se v chalupě objevili další ruští vojáci, kteří svého "kolegu" zabili a děvčatům se za jeho chování omluvili nejen oni ale druhý den i jejich velitel!
Ano, chápu, že někdo kdo nečte knihy o holocaustu již delší dobu (nepřečetl jich mnoho) může o knize napsat, že se jedná o silný příběh nebo že mu vzala dech...
Ano, chápu (chci věřit) že i na tak hrozném místě jako byla Osvětim mohlo vzniknout láskyplné pouto mezi ženou a mužem. Ale tato kniha spíš než historickou literaturou s tématem holocaustu zavání spíše červenou knihovnou :-(

30.12.2018

Knížka se čte skoro sama při všech hrůzách, útrapách a boji o každodenní přežití. Svou sílu má kniha ve své opravdovosti člověka, jenž ho sám prožil. Doporučuji !

30.12.2018

Knížka je velmi čtivá, děj rychle ubíhá. Tatérovi z Osvětimi jsem se zprvu vyhýbala, bála jsem se, že to bude moc těžký kousek. Naštěstí nebyl. Doporučuji.

28.12.2018

Byť jsem už přečetla více knih o holocaustu, které byly rozhodně lepší, musím říct, že i tato mě bavila. Ty šílenosti co se děly, tam nebyly popsány dopodrobna, tak jako třeba v knize Narodili se aby přežili, ale přesto jsem příběh četla jedním dechem a fandila tomu, aby příběh dopadl dobře. Což v tomhle tématu není nikdy jistota.

28.12.2018

Silný příběh - slabě napsaný... Nejdřív jsem si myslela, zda to není špatným překladem. Ale pokud nebyla dobrá předloha, nemohl překladatel udělat žádný zázrak. Přesto je to zase jiný, zajímavý pohled na Osvětim.

28.12.2018

Na tuto knihu jsem se velmi těšila, neboť téma holocaustu mě velmi zajímá. Navíc mě zaujalo, že se jedná o skutečný, nikoliv smyšlený příběh.
Zklamání je však obrovské....
Příběh je psán velmi povrchně. Vůbec z vyprávění necítím bolesti, hrůzu a ponížení, každodenní boj o život, který lidé v Březnice museli prožívat. Skoro až supermanské a zcela morálně čisté vlastnosti Lalemu vůbec nevěřím.
Koho chce autorka přesvědčit, že Lale po 3/4 roce jezení suchého chleba a rádoby polévky ( byť ve větších přidělech) dostane klobásu a dá ji dvěma neznámým dívkám? Kdo někdy na vlastní oči viděl Brezinku musí nad touto popsanou " šlechetností a štědrostí " nechápavě kroutit hlavou.
Tomu kdo chce skutečně, až do morku kostí pocítit hrůzy holocaustu a života v táboře, vřele doporučuji Claudelovu knihu Brodeckova zpráva, která vám v hlavě bude ležet ještě hodně dlouho.
Nevím, jestli knihu vůbec dočtu. Obrovské zklamání a myslím, že tak silné téma, jako je holocaust si takovou knihu nezasloužilo.

27.12.2018

S holocaustem se nám roztrhl pytel. Aby ne, věřím, že jsou tyto knihy hodně čtené, sama je zbožňuju.
Bohužel, tohle je fakt průser. Respektive - autorka vzala skvělý, zajímavý životní příběh, zmuchlala ho a zahodila do koše. Napsat něco tak těžkýho tak lehce, obyčejně a plytce...to teda opravdu nevím jak to dokázala.
Tohle teda fakt ne - potenciál by to mělo, jen by to musel napsat někdo jiný a úplně jinak.

26.12.2018

Kniha mne zklamala. O holocaustu jsem toho přečetl celkem hodně,většinou od přímých účastníků,kteří prošli peklem koncentračních táborů nebo od lidí,kteří toto děsivé období prožili jako očití svědci,aby se poté rozhodli o hrůzách páchaných člověkem na člověku podat svědectví. Viděl jsem autentické dokumenty,slyšel jsem vyprávění těch co přežili...Autorka vypráví příběh očima mladíka Lale Sokolova,který prošel Osvětimí jako tatér ( Ten,co tetoval jiným vězňům čísla na předloktí). Díky tomu,že Lale přežil,měla autorka jedinečnou možnost vyslechnout jeho vyprávění. Jak s příběhem naložila? Již to,že se autorka snaží vcítit do hlavní mužské postavy a popisuje jeho myšlenkové pochody,mi přijde poněkud nešťastné. Protože ne vždy,když se žena snaží vcítit do muže a vložit vše na stránky knihy,dopadá to dobře..To samozřejmě platí i v opačném
gardu.Nicméně za daleko větší problém této knihy považuji to,že v konečném vyznění vychází jeden z nejhorších táborů smrti jako letní pionýrský tábor,kde sice nechcete být,ale jde zde s trochou štěstí celkem snadno přežít. A jako bonus tu prožijete dar lásky a najdete zde budoucí manželku. Sice ne nemožné,nicméně ve srovnání s peklem,které zde prožívali milióny lidských bytostí,kdy děti,ženy a další nevinní vyletěli komínem,vychází tato kniha dosti mimo realitu. Ano,je důležité dávat lidem naději,že i v tom největším pekle může vzniknout něco krásného,ale co je moc je moc..Kdyby se kniha netvářila jako román podle skutečného příběhu,pak bych nad ní mávl rukou.Ale autorka ignoruje skutečnost,která v táboře Osvětim-Březinka panovala.Nedivím se,že knížka vyšla až po smrti hlavního hrdiny,neboť pochybuji,že by souhlasil s její konečnou podobou.
Jsou témata,o kterých se musí psát jen vážně. A hlavně by se o nich měla psát pravda! Neobviňuji autorku s úmyslného lhaní nebo z fikce,nicméně kniha na mě v konečném důsledku působí poněkud nepatřičně. Pokud chcete znát skutečnou realitu a pravdu o holocaustu,pak rovnou sáhněte po jiné knize. Pokud chcete román jak z červené knihovny,můžete klidně číst Tatéra z Osvětimi..Nebo desítky dalších podobných..
Na závěr ještě jeden postřeh,který mluví tak trochu za vše.Velitel tábora Osvětim se nejmenoval Hoess,ale Höss..