Texty II
Antonin Artaud
Druhý díl textů francouzského básníka, dramatika, teoretika a herce, jehož dílo vyrostlo z meziválečné avantgardy a mělo silný vliv na moderní myšlení o divadle i na pochopení autenticity v literární tvorbě. Surrealistické období Artaudovy tvorby se vyznačuje vehementním napadáním základů evropské civilizace a zoufalou touhou podat zprávu o vlastní neschopnosti myslet a psát, jež se později v dopisech z ústavu v Rodez proměňuje ve snahu ukázat represivní charakter panujícího řádu na osudu nekompromisního umělce, zničeného takzvanou lékařskou vědou. Neutuchající zápas s Bohem, vlastní tělesností a nepřátelskou společností kulminuje ve sbírce Přisluhovači a trýzně, kde se Artaudův jazyk dostává na hranici srozumitelnosti a paranoické vidění světa dosahuje vrcholu. „Znám stav mimo ducha, vědomí, bytí, vím, že v něm už nejsou slova ani písmena, ale vstupuje se do něj skrze křik a rány.“... celý text
Literatura světová
Vydáno: 2021 , Herrmann & synovéOriginální název:
Oeuvres complètes, Lettres de Rodez, Suppôts et suppliciations, 1947
více info...
Přidat komentář
Autorovy další knížky
1994 | Divadlo a jeho dvojenec |
1995 | Texty I |
1993 | Van Gogh, aneb, Zasebevražděný společností / Skoncovat s Božím soudem / Divadlo krutosti |
1996 | Texty II |
2003 | Texty III |
Možná, že za to může mé vlastní vypětí (spousta negativního všude okolo mě teď zachvacuje jako horečka). A tak, nedovolím si tvrdit, že vím, jaký je to pocit, který člověka dožene na tuhle mez, ale dovolím si tvrdit, že vím, odkud Artaud s těmihle texty přichází. To místo. Odloučení. Ta samota. Bolest. Žádná láska. Žádné nic. To prázdno, požírající jako propast. ____ Něco málo autorů, kteří byli vnímání jako „jiní“ a společností pranýřováni, nebo spíše, umlčení a skrytí, jsem se už načetl a když jsem srovnal jejich tvorbu, která měla spatřit světlo světa pro masy, s jejich dopisy, deníky, můžete snadno říct, kdo vytváří image a v dopisech pak působí jako někdo jiný, normální a kdo skutečně žije, skrz naskrz to, co píše. Artaud definitivně patřil k té druhé skupině. Neskutečně skližující čtení. Sledovat nadějného a krásného umělce, člověka, který se propadá všemi možnými branami pekla do absolutního šílenství, které může vyvstat z vícero míst. Je to zvláštní, protože znám člověka, který je mu podobný, znám ten způsob myšlení. Ať je to schizofrenie, poškození mozku, nebo trauma, v kombinaci s inteligencí to vždycky spustí tuhle baráž myšlenek a jedu. Ta jistota ve svých tvrzeních a jejich ospravedlňování, osvětlení, vysvětlení, jako kdyby ani nepocházelo z tohohle světa, které je následně další den v absolutní kontradikci - to ne vždy nutně znamená, že je to lež, nebo že je něco špatně (každý den je nový začátek), mnohdy to tak může být, ale když se to děje často, v tomhle pojetí agresivního protlačování kupředu, člověk může lehce sejít na scestí manipulace, nemožnosti rozpoznání, co je realita, co je představa, co sen, co vzpomínka a váš mozek začne pracovat jinak. Jelikož tohle znám, z hodin trvajících voicechatů, všiml jsem si, že Artaud dělal totéž, jenže Artaud si prošel roky elektrošoků, roky nucených medikamentů, snahou být umlčen, všeho, co na něj uhodili, aby jej "spravili" a v procesu jej dohnali tam, kam chtěli, do svěrací kazajky. V rámci tohohle aktu jsou Artaudovy texty zajímavé i jako kritika manipulace, dalekosáhlých účinků návykových látek, kontroly ducha - vlády, která se snaží vám zacpat hubu roubíkem. Zdiskreditovat vás. Ponížit. Zastrašit. Zesměšnit. I v silném stupni šílenství se najde spousta pravd, které se obyčejní lidé bojí vyřknout - nebo se i jen podívat oním směrem. Artaud tu zmiňoval některé věci, které se naplno rozjeli o desítky let později. Ale přese prosakuje jeho vše spalující energie... hněv. Hněv zmrzačené duše.
(str. 46 “I k dosažení...“)
(str. 131 “Elektrošok...“)
(str. 242 “příčku po příčce na schodech času,
zasažen snětí od té hubené děvky,
které se říká věčnost.")