Těžká hodina
Jiří Wolker
https://www.databazeknih.cz/img/books/77_/77632/mid_tezka-hodina-Qr9-77632.jpg
4
1099
1099
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Přidat komentář
Poměrně dlouhou dobu jsem se této sbírce vyhýbala, ale po dočtení jsem byla velmi mile překvapená.
Možná se někomu zdají básně až příliš pesimistické, smutné, někdy až bolestné, ale osobně si myslím, že právě taková poezie je ta nejlépe procítěná a vryje se čtenáři/posluchači do kůže.
K Wolkerovi mě přivedla jediná báseň, Umírající. Poprvé jsem ji slyšel v hodině literatury a každý verš do mě tepal téměř bolestně, při jejím poslechu na povrch vyplouvalo, co jsem dosud jen nejasně cítil, ale o čem jsem zatím nedovedl myslet. Chtíc přehodnotit svůj názor, 'Dosti Wolkera', založený na čtení o básníkovi, ale nikoliv na čtení jeho veršů, sáhl jsem po Těžké hodině:
A zůstávám ambivaletní. Mám dojem, že největší Wolkerovou trgédií je jeho mládí... Je očividné, že byl mimořádně talentovaným básníkem, který uměl pracovat s formou, obrazností a konstruoval prosté, přesto okouzlující metafory: například v Baladě o snu mluví o "zabití snu" uskutečněním, v jiné baladě, O nenarozeném dítěti, je všechna bolest neMatky vyjevena v hrůzných slovech "Já nejsem žena, já jsem hrob." Já se ale nemohu zbavit myšlenky, že Wolkerův talent je jaksi mrhán v mládí, které plýtvá síly na náměty, jež se v poesii nikdy správně neuchytí (jakékoliv agitační motivy) a na vyprázdněnou bojovnost, která se hodí lépe do brožurek ČS strany socialistické. Mám-li i já spekulovat, co by, kdyby Wolker nezemřel mlád dvacet čtyři let, považuji za možné, že by z jeho sbírek, které už známe, byly téměř juvenilie. Přiznávám, že když tvrdím v podstatě to, že Wolker zemřel dřív, než se umoudřil, je v tom možná trocha pokrytectví, jelikož u takového Gellnera je mládí a nerozvážnost přesně to, čeho si cením, jenže Gellnerův světonázor na mne z dnešní perpektivy působí mnohem autentičtěji a závažněji než Wolkerův, jednoduše mne více oslovuje. (Mimochodem zvlášť zřetelně se jejich odlišnost rýsuje ve verši ze Slok druhého jmenovaného: "Neb bolest přemoci je víc než trpěti.") Wolkerovi nemám co vyčítat, právě pro jeho mládí, ale mám právo ho propříště zdvořile odsunout stranou a sáhnou bo básníkovi, který zdařilou metaforu o snu neutopí ve verších "když velké sny se zabíjejí, mnoho krve teče". A při čtení básně Fotografie o hladu v Rusku jsem si nedovedl neopakovat: Mýlí se. Wolkerova bojovnost, obětavost a sociální uvědomělost, o které nepochybuji, vlévá krev do žil řádkům jako: "Pláči-li, nepláči pro mrtvé. Není jich. Pláči pro bolest živých." (Pohřeb), ale zcela jinak působí v antibásnické básni Moře: "moře jsme my, dělníci zvlněných svalů, cizí i zdejší, my, skutečnost jediná, skutečnost nejskutečnější!" Nakonec se nejpůsobivější zdají ty básně z pozůstalosti, které byly psané po rozsudku smrti, jako by tehdy se osobnost básníka dokončila. A tak se opět vracím k Umírajícímu.
Jiří Wolker byl tak nádherně obrazný a tak upřímný a přesvědčený socialista, verše se poslouchají jedna radost .. Výstižně zachycuje bídu a strasti života chudého pracujícího, s mladickou vitalitou a nadšením zpívá o světlém zítřku dělnictva. Škoda, že se nedočkal vyššího věku, byl bych zvědav na vývoj jeho tvorby.
Po dlouhé době jsem se začetl do poezie. O Jiřím Wolkerovi jsem uvažoval už hodně dlouho, ale nikdy dříve jsem se k němu nedostal až nyní. Knihu jsem četl hned dvakrát. Jednou v elektronické podobě a podruhé jako klasickou papírovou knihu.
Vzpomínám si na báseň Poštovní schránka, kterou jsme se museli naučit na základní škole, která se nachází v knize HOST DO DOMU. Tuto báseň umím do dnešního dne, i když se v závěru častokrát do jednotlivých veršů zapletu.
Myslím si, že knihy Jiřího Wolkera jsou čteny do dnešního dne. Na základní škole jsme museli bezpodmínečně v hodinách literatury znát data narození a úmrtí spisovatelů, o kterých jsme se učili. U Jiřího Wolkera se datum narození a úmrtí pamatoval dobře a vždy jsem se pozastavoval nad tím, že zemřel hodně mladý ve věku 24 let. Známý je také jeho epitaf.
TĚŽKÁ HODINA patří mezi nejznámější sbírky proletářské poezie. V této knize se nachází sociální balady (např. Balada o očích topičových, Balada o nenarozeném dítěti, Balada o snu). Kniha působila na mě smutně. Autor zachytil život obyčejných lidí bez jakýchkoliv příkras, tvrdý život takový, jaký je ve skutečnosti. Autor měl odhodlání změnit svět a život k lepšímu. V počátku si představoval, že svět v bídě by chtěl léčit láskou a smířlivostí, přál si, aby si všichni lidé byli blíž a táhli za jeden provaz, ale bohužel zjistil, že takto svět nefunguje a brzy „vystřízlivěl“.
V knize převažují úderné verše, výrazy jsou oproštěny od náboženských obrazů, přibližuje se k slohu lidové poezie, používá zkratkové věty a aforismy (Dělník je smrtelný / práce je živá), bere si přirovnání z oblasti městské civilizace, z dělnického prostředí, používá představy budování a stavění.
Knihu jsem přečetl poměrně rychle, ale jelikož se jedná o poezii, tak jsem se musel k některým veršům vracet, abych pochopil jejich smysl. Kniha se četla celkově dobře, ale určitě čtenář se musí více zamyslet a přečíst si básně i vícekrát. Některé básně se četly lépe, jiné byly obtížnější a třeba se k nim někdy vrátím. Jsem rád, že jsem se konečně odhodlal a do této knihy začetl, protože o této knize jsem uvažoval několik let. Život je těžký a tvrdý a když se na jeho verše podívám s nadhledem, v mnohém má autor pravdu. Něco je na zamyšlení..
Kniha obsahuje DOSLOV, za což chválím, protože je zde hodně informací, které vysvětlují Wolkerovo dílo a v knize se také nachází VYSVĚTLIVKY. V Doslovu mne zaujalo následující: „Wolker poznal, že svět není tak dobrý, jak se mu zprvu zdálo, že v něm není všechno v pořádku. Uvědomil si, že svět je rozdělen mezi bohaté a chudé a že mezi těmito dvěma základními protivami nemůže dojít k smíru, že je možný jen boj. Soucit a láska neodstraní třídní přehrady, je potřebí činu.
Citáty:
neboť člověk na svět přišel a proto tu je,
aby se stával tím, co země potřebuje.
nechť je jí pokrmem, - jestli hladem sténá,
nechť je jí hladem, - je-li přesycena.
Neslaď řeč, kněže, blaženou duší, rájem a anděly,
nebe je kusem této země s obyčejnými lidmi,
nezpívejte, zpěváci, nad hrobem chorál do smutku zšeřelý,
zpívejte raděj, jak zahradníci
při setí zpívají.
Pláčí-li, nepláči pro mrtvé. Není jich.
Trpím-li, trpím pro bolest živých.
Jen rakev pochováváme,
jen jméno pochováváme
Po srdcích spravedlivých.
Mám to tak, že v některých nesnadných chvílích v životě byly různé básně má zeď k opření. Má zaklínadla. Jednou z nich jsou třeba Sloky. Nejspíš proto, že:
"Své srdce přemoz tu, neb nejsi srdce jen,
tím, čím chceš vítězit, sám nebuď poražen
a přemoz bolest svou a nepřežvykuj ji,
bys stále v boji byl a nikdy po boji.
Pak sníh, jenž na město se snáší zšeřelé,
jen bílým obkladem ti bude na čele
a z věží hodiny se s ptáky rozletí.
Neb bolest přemoci je víc, než trpěti."
Hvězdy neuděluju, není to nic pro mě... Přečteno jen skrz čtenářskou výzvu a ze zvědavosti, protože jsem ji ve škole nečetla.
Po knize Těžká Hodina jsem sáhla, abych se seznámila s dalším velikánem české poezie. Jiří Wolker psal básně o těžkých tématech, které často vyznívaly pesimisticky a depresivně, ale já musím říct, že právě tento styl mi sedne nejvíce... I přesto, že jeho básnický jazyk je plný zajímavých slovních spojení a metafor, básně není těžké pochopit a čtenář si z nich snadno odnese jejich hlavní myšlenku, sdělení... Na mě jejich atmosféra opravdu zapůsobila a mnohdy jsem se přistihla, jak propadám smutku společně s autorem. A to je podle mě to nejdůležitější - pokud vám poezie předá silné emoce, tak splnila svůj účel. Na sbírce je také pozoruhodné, v jak mladém věku autor tyto básně napsal, jak dokázal už v té době vidět svět, který rozhodně nebyl jednoduchý a měl řadu problémů. Mezi mé nejoblíbenější básně bych zařadila tyto tři - Oči, Pohřeb a Muž.
Je moc těžké a moc smutné zkusit si představit mladíka Jiřího Wolkera, kterému je málo přes dvacet a už tuší, ví, že umírá...
Dnes je má těžká hodina.
Chlapecké srdce mi zemřelo a sám v rakvi je vynáším,
a zemřelým trpě, trpím i tím,
které mi v prsou se roditi počíná.
Dnes je má těžká hodina;
jedno srdce jsem pohřbil a druhé ještě nemám,
sesláblý úzkostí, sesláblý samotou
marně se bráním studeným stěnám
pokoje svého
uštěpačného...
Jeho ideály, nadšení, radost ze života a naděje zhasly. Je mi smutno pokaždé, když si jeho básně z Těžké hodiny otevřu...
Povinná četba, která na mně mile zapůsobila. Spolužáci se ošklíbali, ale mně to nevadilo. Pak byli rádi, když si ode mně mohli do čtenářského deníku leccos opsat.
Knížku jsem přečetla v rámci povinné četby na střední. Moje minula poezie z povinné četby byl Evžen Oněgin a to pro mě bylo fakt utrpení, takže se mi do Těžké hodiny moc nechtělo, ale nakonec to bylo vcelku dobré. Některé básně/ balady se mi líbili více ( Balada o nenarozeném dítěti , Balada o snu, Slepí muzikanti, Muž ) u kterých se mi líbila jak myšlenka tak verše. Jiné už byly horší, například hned první, Těžká hodina se mi nelíbila. Jiné jsem zase úplně dobře nechápala si myslím. Celkově to ale bylo dobré a možná dam poezii ještě šanci i mimo školu protože některé rýmy jsem si vyloženě užívala. Celkem 4/5*
Knihu jsem četla do Čtenářské výzvy a je to pro mě docela oříšek, protože poezii v zásadě nečtu. Z tohoto důvodu se mi dílo hodnotí obtížně. Celkově kniha vyznívá spíše smutně až pesimisticky. Pozoruhodné pro mě je, že se tak mladý J. Wolker zaobíral takovými tématy jako je nenarozené dítě či sociální problémy ve společnosti. Ve sbírce je i několik básní věnující se lásce. Některé básně byly dobré (Balada o nenarozeném dítěti a Balada o očích topičových), jiným jsem příliš nerozuměla.
“Proč každý muž tu na světě
vždycky dvě lásky má,
proč jednu zabíjí
a na druhou umírá?”
Některé básně dobré, jiné lepší, člověk si jen musí najít klidné místo a vnímat rytmus i myšlenku díla.
Čtenářská vyzva - dilo pesimisticke, o smrti, marnosti a tezkem osudu. Nejvice me zasahlo: nenarozene dite, kniha odrazejici proletarstvi a dobu ve ktere wolker zil. Vetsinou jsem musela basen cist několikrát, abych ji pochopila, ale priznam se, některé basne Jsem si s rozborem vyhledala, abych pochopila, co chtel basnik rici.... Vhodne pro budouci učitele, ale těžké pro pubertální zaky, kdyz jsme to meli jako doporučenou literaturu, nedokazu si predstavit, ze by me to na stredni nebo zs bavilo a ze bych to pochopila.
Jestli se najde ve 20. století básnická sbírka, která mě osloví, asi to oslavím sklenkou šampaňského. Tohle bylo navíc dost deprimující.
Tuhle knihu jsme měli na střední škole jako povinnou četbu. S odstupem času jsem jednotlivé básně namluvil a zveřejnil je na mém YouTube kanálu.
Některé básně bych hodnotila 4 *, ale většině bych dala tak sotva 2 *, proto jsou mé celkové 3 * nejvyšší možné hodnocení, které můžu dát. Pro mě jsou verše často temné až deprimující, rozhodně nebudu patřit k Wolkerovým fanouškům.
Za srdce mne vzala v 8 . třídě ZDŠ Balada o očích topičových, naučila jsem se ji zpaměti a pamatuji si ji stále a vzbudíte-li mne o půlnoci, odrecituji Vám ji procitěně...(ne, fakt ne jako mistr Kroupa - Siroty po ní zůstaly...a nebo Jak lvové bijem o mříže)...tahle balada mne provází skoro celý život, stále v ní nacházím hluboké myšlenky básníka, co miloval svět....a zemřel mlád, ve věku 24 let.
Smutné ale krásné a zajímavé verše ukazující tehdejší život nižších vrstev. Dobře se čtou.
Štítky knihy
lyrika chudoba, bída 20. léta 20. století životní styl sociální problémy životní problémy životní krize poezie proletářská poezie angažovaná poezie klasická literatura
Část díla
Autorovy další knížky
| 2008 |  Těžká hodina |
| 2008 | Host do domu |
| 1999 |  Básně |
| 2004 | Balady |
| 1964 | Balada o námořníku |
Na začátek chci přiznat, že nejsem cílovka. Celkově poezii nečtu, ale delší dobu o ní přemýšlím, že si rozšířím obzory. Obzory jsem si rozšířila, pesimistický pohled na věc mi vůbec nevadí, ale nějak mě to nezaujalo. No kniha k maturitě splněna a tím to asi končí. Zkusím jiné téma jestli je to mnou nebo stylem.