Básně přehled

20.02.2025

20. únor
Světový den sociální spravedlnosti

Kdybych zdědil miliony,
co bych s nimi počal?
Lidských bolů, lidských žalů
vysušit bych močál.

Ti, co skutečně zdědili miliony ( miliardy), tehdy jako dnes, žili ovšem a žijí v přepychu, tehdy trávili zimu v luxusních hotelích na francouzské Riviéře, dnes na Floridě a na Maledivách, a tu a tam ke své slávě i úspoře na daních a dnes hlavně za přítomnosti kamer předvedou svou dobročinnost; " hodí žebrákům almužnu".

!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Wolkerovi šlo o svět, ve kterém nebude žebráků, lidí a dětí bez domova.
Tedy ani potřeba vždy lidskou důstojnost ponižující charity.
!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Za "nejnaléhavější otázku dnešního života" označil Wolker už v r. 1922 " otázku sociálního soužití lidstva".
V čase globalizace je to otázka, jak každý den vidíme, ještě palčivější než v době Wolkerova života.

V r.1923 napsal Josefu Horovi ze sanatoria " je zde nestydatě a vyděračsky draho" vystihuje přesně, jak je u nás už zase....

Díky Jiřímu Wolkerovi však víme, jak nakonec končí milionáři, kteří kradou lidem slunce.....
( bohužel ne).

Umírající básník napsal, že až umře. "na světě nic se nezmění" jen on " ztratí svou bídu" a " snad stanu se stromem, snad děckem, snad hromadou kamení".
Wolker se po smrti nestal stromem ( kéž by se stal ptákem v knize pana Rudiše), stal se trvale živým poslem a symbolem lidské naděje.
Jak moc bych si to přála...


Pokora
Jiří Wolker

Po ránu, na louce, v létě
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
" Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy,
aby nespadlo."

Krása

21.06.2024

K Wolkrovi mám vztah hodně specifický. Jako hdně malou holku, rozhodně nepřipravenou číst tak těžké básně o smrti, bídě života mě s jeho právě tím tragičtějším
dílem seznámil otec,který byl veliký Wolkerův obdivovatel. Spoustu jeho básní jsem nechápala, ale život mě do jeho Prostějova i na Svatý Kopeček u Olomouce zavál svými okolnostmi a já se k jeho dílůn vrátila. Nyní se toulám jeho městem a procházejíc okolo Hloučely, kde je snad nejkrásněji na svétě,vnímám jeho počáteční vlastně i radostnou tvorbu, abych posléze, procházejíc městem zabředávala do splínu jeho smutného konce. Už chápu smutné verše o beznaději a smrti, o neutěšenosti života...když je vám 24 let a tušíte, že přijde konec, kdo by psal optimisticky. Vážím si j3ho knih, zděděných z rodinné knihovny, přesto, že vím, źe je vícekrát v životě neotevřu ani já, ani táta. Je to krásné, ale tak moc volající po pomocí, která nepřišla...škoda mladého života, škoda velkého talentu. Jsem přesvědčena,kdyby Wolker žil, napsal by o krásách života ještě mnoho nádherných děl...