The Voyage Out

18.01.2025

Lodní siréna nezazní – a přesto ztratíte směr. Prvotina Virginie Woolfové je jako plavba, kde se mapa rozpíjí emocemi a kompas se řídí tíhou myšlenek, ne hvězdami. Není to příběh, je to podmořský proud.

09.08.2024

Kdo se bojí Virginie Woolfové (pro její pověst literární experimentátorky, jejíž díla nejsou pro čtenáře snadno čitelná), pro toho je její prvotina ideálním způsobem k seznámení. Drží se tu ještě klasických literárních forem a postupů, přesto ale už naplno ukazuje svůj obrovský talent, mimořádnou citlivost vůči složitosti vnitřního světa člověka i krásám světa vnějšího a jazykovou genialitu, díky kterým se později stala zřejmě nejvýznamnější prozaičkou historie. Tohle dílo je navíc velice zajímavé i tím, že se tu střetává mužský a ženský svět té doby; doby mnohem patriarchálnější, než je ta naše, kdy se za zcela legitimní považovaly úvahy, zda je žena stvoření rovnocenné muži a zda má mít právo volit nebo působit v nějaké úřední funkci.

04.02.2024

"Plavba" je velmi krásným a hlubokým románem, skoro se mi nechce věřit, že jde o první knihu V. Woolfové. V této knize se nenachází proud vědomí v takové podobě jako např. v "K majáku" či "Paní Dallowayové", pro který je spisovatelka známá. I přesto se v "Plavbě" nachází cit pro rozmanitý vnitřní svět postav, plynulé přeskakování mezi nimi, ale i pokrokové myšlenky, filozofické přemítání nad životem a smrtí a evokativní metafory. Knihu bych určitě doporučil někomu, kdo teprve s romány autorky začíná.

09.09.2023

Historicky první román Virginie Woolfové, u nás čerstvě přeložený (skvěle ! Zuzanou Mayerovou) a letos poprvé vydaný. (Z větších prozaických prací VW chybí v češtině jen Noc a den. Prý se dočkáme.) Mikrosvět anglické společnosti mimo své přirozené prostředí, množství figurek různých, přesto tak podobných světonázorů a způsobů existence, romance Rachel a Terence. K tomu plavba jako metafora životaběhu. Popisy prostředí s důrazem na přírodu a živly (ta bouřka na konci je mistrovská). Vědomí složitosti lidských bytostí a vztahů mezi nimi a schopnost je v tomto smyslu zachycovat. Napětí i v mikropříbězích, které jsou dobově zakotvené a vlastně banální. A ten jazyk... Začala jsem VW číst před pár lety jaksi "od konce", k tomu její eseje mě tu a tam baví víc než romány - ale Plavba potěšila. Platí totéž co u Roků či Vln: čtenář musí být pozorný a nespěchat. Pak ho VW odmění nadstandardním množstvím emocí i potravou pro přemýšlení. Třeba jaký (zatím ještě ne jestli) to má všechno smysl...

"Pocit Racheliny přítomnosti se postupně vytratil a pak už si ji Evelyn nedokázala ani představit, protože ji vlastně neznala. Přesto v ní ten krátký, prchavý dojem zanechal pocit smutku a únavy. Co jsem vlastně v životě dokázala? pomyslela si. Jakou mám před sebou budoucnost? Co je fantazie a co skutečnost? Jsou všechny ty nabídky k sňatku, důvěrnosti a dobrodružství skutečné, nebo je výraz uspokojení, který vídala ve tváři Susan a Rachel, skutečnější než cokoli, co sama prožila?" (s. 469)

14.06.2023

Když vyšla ven informace, že u nás bude konečně vydána prvotina Virginie, moje klasikomilské srdce zaplesalo. Pak zaplesalo, když jsem Plavbu objevila v knihovně a během čtení střídavě plesalo, ale i zhasínalo. Plavba je román, který Virginia psala, když se potýkala s těžkými depresemi a za mě je to v knize znát. I přesto, že se jedná primárně o příběh 24 leté Rachel, která cestuje na zaoceánské lodi za dobrodružstvím a průvodkyní jí je její přítelkyně Helen, žádný waw efekt se u mě při čtení nedostavil. Ano, je to kniha v rámci feminismu rozhodně přínosná - dotýká se nejen politických témat, ale i témat tehdejší doby a celkového pohledu na tamější společnost. Přesto mi v ní asi jako modernímu čtenáři chyběla jakási jiskra.. za mě má Virginia rozhodně lepší knihy. I tak jsem ale ráda, že jsem se k Plavbě dostala. 
Moje hodnocení: 7/10