Theriobulia / Rada zvířat
Jan Dubravius
Jedna z nejvýznamnějších památek českého humanistického písemnictví v latinském jazyce. Alegorická báseň věnovaná králi Ludvíku Jagellonskému. Na sněmu zvířat vystupují jednotlivá zvířata a radí svému králi Lvu, jak má nejlépe vládnout.
Přidat komentář
Theriobulii jsem si toužila přečíst už dlouho, ale když jsem se k ní konečně dostala, tvrdě jsem si narazila nos. Pro mě osobně nezáživné, strnulé, didaktizující, neživé čtení. Nudné a takové... jakoby dřevnaté?
Třeba s Augustinem Olomouckým vůbec nelze srovnávat - a podle mého názoru ani se Smilem Flaškou (byť od toho jsem četla moderní přebásnění, ne staročeský originál, takže možná nejsem objektivní).
Však jaký čas a mrav!
Mluvíme o Kristu, původci míru,
a jsme rádi ceněni
pro naši příslušnost k lepšímu náboženství,
a zatím, můžem-li
dobýt tvrz v sousedství, je naše zbožnost v tom,
že boží příbytky
zbavíme beztrestně velikých pokladů,
že starcům do hrdla,
do hrudi nemluvňat, do lůna těhotných
vrážíme holý meč.
Sněm se schází, aby poradil čtrnáctiletému Ludvíku Jagellonskému, jehož otec právě zemřel, jak vládnout.
Skladba je rozdělena do dvou částí, symbolizujících Čechy a Moravu a oddělených hostinou. Po uvedení zvířete obvykle následuje jeho vlastní řeč; střídají se ptáci a čtvernožci. Výsadní postavení má Orlice, reprezentující Moravu, a samozřejmě Lev.
Například plameňák mladého krále nabádá, aby zkoumal svou povahu, rozvíjel dobré vlastnosti a potlačoval špatné. Někdy je symbolika zvířete i negativní: buvol radí nebýt smyslným, jako je on sám, a levhart neměnit názory, jako je proměnlivá jeho srst. V závěru shrnuje řečené Tur, jenž zároveň předkládá ideál křesťanského vladaře: „je nejen vladařem, ale i člověkem“, mírný k lidem (odpustí hříšníkovi), sebe ovládá (nepodléhá svévoli a chtíči).
Skladba obsahuje řadu odkazu na Alexandra (většinou negativní vzor) a Korvína (pozitivní).
Dubravius reflektuje osobní zkušenost v popisu výzdoby při sňatku krále Zikmunda, například nádherných závěsů. V tomto ohledu je zajímavý také Chocholoušův monolog, kde se praví, že sekty vznikají jen proto, aby hověly světským neřestem; nepochybně narážka na české bratry.
Vím, že mé hodnocení není zrovna objektivní. Ono to u těchto starých textů (1520) ani moc nejde. Nebudu moc řešit to, že Jan Dubravius v podstatě upravil a přepsal knihu Nová rada od Smila Flašky z Pardubic. Jako dílo mě to nesmírně zaujalo. Protože v 16. století se těch opravdu moc čtivých knih nevyskytovalo, tahle musela být oblíbená. Alespoň u gramotných. A protože mám určitý vztah ke zvířatům, o to více mě četba těchto veršů bavila. Chápu, že mohu být jediný...
Kniha asi 3/10 nebo 4