Ti, co mě nesou
Sławomir Mrożek
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/347854/bmid_ti-co-me-nesou-3Ic-347854.jpg
4
7
7
Výbor povídek od jednoho z nejznámějších polských spisovatelů a dramatiků.
Přidat komentář
Jedenáct povídek Sławomira Mrożka spojuje bizarnost příběhů, částečně ovlivněných magickým realismem, surrealismem a ryzí středoevropskou postmodernou (vzpomeňme na Esterházyho, Gombrowicze a jiné... Mrożek je ovšem oproti oběma zmíněným o poznání vtipnější a také přístupnější). Vedle způsobu vyprávění propojují texty také motiv krutosti (v různých podobách, což ovlivňuje nejvíce právě způsob a míra bizarnosti) a - v neposlední řadě - filozofická zamyšlení, zpravidla zabalená do nejrůznějších jinotajů, které se odhalí jen hloubavému čtenáři, neb autor někdy od těchto myšlenek odvádí pozornost, jindy svádí čtenáře na falešnou stopu a navádí ho, aby pravý smysl textu hledal jinde, než je. Číst tuto knihu působí radost i díky stylu, českému čtenáři zprostředkovánému výborným překladem Heleny Stachové, která zároveň tento výbor textů sestavila. A je to výbor vskutku reprezentativní, neboť dokazuje, jak úžasně uměl být Sławomir Mrożek bezbřehý ve své imaginaci a esejističnosti, pustil-li se do delších textů, a zároveň jak výborně dokázal koncentrovat na několik málo stránek velké téma, ovšem skryté za absurdní příběh, přičemž mnohdy zbývá ještě nemálo prostoru pro svébytný humor. Pokud máte rádi zábavné, bizarní a přesto náročnější texty - zkrátka jste-li fanoušky postmoderní středoevropské prózy - výbor "Ti, co mě nesou" vás nesmí minout.
Mrożek se čte velmi příjemně a líbí se mi především to, že lze číst více způsoby: na jedné straně tady máme velmi specifický a zvláštní humor, grotesku, absurdno (snad jen jeden polský kolega se mu v tom vyrovná), na druhé straně mohou nějaké nevinné srandičky odkazovat na politické dění (povídka Šachy) či zobrazovat psychologické smýšlení (Mé milované Beznožky).
Tento výbor je docela různorodý, některé kusy jsou stručné, úderné, jako je to v prvním výboru Mrożka ve Fra, jiné však dosahují až 60 stran. Trochu mě mrzí, že se v knize nenachází datace jednotlivých kusů, mohlo by to čtenáři pomoc při případných odkazech.
Homodiegetický vypravěč se ale většinou nemění – od prvních stran nám ukazuje absurdní vnímání světa, kterým čtenáře postupně přesvědčuje, že je to přeci úplně normální. Sám si staví překážky a intenzivně se hrouží nad každou skutečností, velmi často jsou jeho cíle velmi absurdní (v titulní povídce touha "být nesen", jinde zas nespouští zrak ze svého kufru s klobásou, následování mrtvoly po proudu řeky...). Hlavně v delších textech jsme zaplavováni pseudofilozofickým balastem, který vypravěč produkuje, a čtenář neví, co jsou jen kecy a co vážně brát v potaz. Mrożek si pohrává.
Umně popsané je i středoevropské prostředí, všechny ty příkopy a křoviny – jistě, nějaký lyrický popis asi není autorův středobod, ale i tato poloha je zajímavá. V povídce Moniza Clavierová zas nekompromisně předkládá polský národní charakter.
A konečně: kde jinde se scházejí fanoušci tučňáků, darované opice se stávají generály, prahne se po nesení na zádech, hrajou se lidské šachy a v mlýně se zadrhávají mrtvoly? Jedině v povídkách Sławomira Mrożka!
Klobásu jsem měl jen já, jedině já jsem nesl v kufru specialitu, kterou domorodci neměli. Nevěděli ani, jestli mají klobásu rádi nebo ne, protože ji neznali. Klobása mi byla štítem i kopím. Její pomocí jsem odrážel rány, jež mi zasazovaly bohaté stoly, překypující na ulici sněhobílými ubrusy, květinami, koši ovoce a pestrými vůněmi. Útočil jsem i sám na sebe, říkaje si v duchu s mazaným a současně hrdým úsměškem: "No a? Oni zas nemají klobásu."
(s. 34, povídka Moniza Clavierová)