Tiché roky
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/402756/bmid_tiche-roky-yGd-402756.jpg
5
6817
6817
Bohdana je uzavřená dívka, která žije pouze s mrzutým otcem, a dobrosrdečnou, ale poddajnou Bělou. Trápí ji napětí v domě, a také tajemství, které ji nepřestává vrtat hlavou: Proč ji těžce nemocná babička při poslední návštěvě v nemocnici oslovila „Blanko“? Vedle toho se odvíjí příběh Svatopluka Žáka, oddaného komunisty, který celý svůj život zasvětil budování socialismu, lásce ke své ženě a dceři, jejíž budoucnost měla být stejně zářivá jako hvězda na rudém praporu. Jenže jak se říká: Chcete-li Boha rozesmát, řekněte mu o svých plánech. A tak se v jednom okamžiku oba příběhy slijí do jednoho a ukáže se, že nic není takové, jak se doposud zdálo, a už vůbec ne takové, jaké by to být mělo. Nový román Aleny Mornštajnové je odlišný od předchozích. Nejedná se o velké historické téma, nýbrž o intimní rodinné drama, kde hlavní roli nehrají velké dějiny, ale náhody a lidské charaktery. Stejně jako u románu Hana však jde o silný, strhujícím způsobem vyprávěný příběh, který si čtenáře podmaní od první do poslední stránky.... celý text
Přidat komentář
Kniha, která se čte jedním dechem.
Bohužel někdy několik špatných rozhodnutí, doba ve které žijete a rodina do které se narodíte bohužel poznamená celý váš život ... a někdy ten život není pro někoho tak šťastný jako pro jiného ....
Další výborná kniha od Aleny Mornštajnové. Chytí čtenáře za srdce a nepustí. Přečteno jedním dechem.
Kniha nebyla vůbec pozitivní, mohlo to být cílem spisovatelky, abychom si uvědomili, že taková ponurá byla ta doba. Příběh mě zaujal. Líbí se mi, když se celý jeden život vejde do 300stránek a má to děj.
Mrzí mě to, ale bylo to slabé. Podle hodnocení jsem se vrhla na knížku s velkým nadšením, ale byla jsem dost zklamaná. Příběh měl potenciál, ale jakoby ho autorka nedokázala správně vytěžit. Výsledek bylo bezbarvé vyprávění, ze kterého nejvíc čiší ponurost. Nepřesvědčila mě ani psychologie postav. Jsou povrchní, nic se uvnitř neděje.
Asi budu černá ovce této stránky, ale mě se kniha nelíbila.. moc jsem se na ni těšila, ale nějak mě přepadl splín hned od prvních stránek a nebyla jsem schopná dočíst - což se mi nestává. Nechtěla jsem dál procházet tím smutkem, neporozuměním mezi postavami a hlavně na mě dýchla (opět) ta doba minula, která je taková ponurá a nevlídná ...
Tak.
Prvních 50% jsem se nějak nemohla začíst, bylo to takové loudavé, nezáživné. Když už jsem to chtěla odložit, tak jsem se konečně začetla. Začlo to mít spád a hlavně všecko začlo do sebe zapadat. Bylo to jako skládačka, kdy se všecko otevírá dílek po dílku. A když do sebe všechno zapadlo, tak přišel konec. Konec, který byl vlastně začátek, to mě teda nakrklo. Co jako bylo dál? :-P
Hotýlek byl lepší :)
Tahle kniha mě jen utvrdila v tom, že paní Mornštajnová opravdu umí psát. Píše knihy se silným příběhem....toto bylo poutavé a mělo to krásný konec.
Prosím, neporovnávejme Hanu a jakoukoli další knihu. Porovnáváme neporovnavatelné. Slepá mapa, Hotýlek..... všechny knihy paní Mornštajnové jsou ...WAU...Kdyby napsala pouze jednu z nich, byla by pro mě TOP autorka. Tiché roky- číst je první , psala bych ódy na autorku. Její styl, její naprosto dokonalá orientace v době, její naprosto uchvacující vtažení do děje, kdy čtenář čte a během toho čtení je vtažen do děje tak moc, že stojí v obyváku u klavíru, v tu chvíli sedí sedí v autě a zavírá oči hrůzou, stříhá novinové ústřižky až se málem střihne...
Paní Mornštajnová- děkuji. Děkuji za všechny čtenáře, kteří jsou vašimi knihami pohlceni tak jako já a v neposlední řadě děkuji i dárci, který mi knihu daroval, protože ví, jak moc jsem po ni toužila.
A všem čtenářům, kteří se chystají knihu číst přeji nezapomenutelný zážitek.
Nevím, jak to paní Mornštajnová dělá, ale každá její kniha je lepší a lepší. Kniha byla napsaná velice čtivě a měla jsem problém knihu odložit. Postavy byli velice dobře promyšlené a ten příběh mě překvapil, ale v dobrém slova smyslu.
Už se nemůžu dočkat až si od autorky přečtu další knihu.
"Bylo mi třináct, když jsem v páchnoucím pokoji se čtyřmi lůžky, na nichž v léčebně dlouhodobě nemocných podřimovali léky omámení pacienti, zahlédla i svůj konec a pochopila, že lidé okolo mě prožili dny, které ovlivnily to, jak žijí a jací jsou dnes. Že i moje rodina má svou historii. A že o ní nic nevím."
Tiché roky, dokonale výstižný název pro pocity duševní izolace, zraňující odtažitosti, neporozumění, křivd, zkrátka té soustavy příčin a následků, jak si lidé mohou znepříjemnit život – nejen sobě, i ostatním, nejbližším v první řadě. Na začátku knihy je Bohdanka a kolem ní podivná „rodinná“ atmosféra… Více asi nemá smysl prozrazovat, odhalování bolestně zanícených kořenů tohoto nemocného zubu je podstatou knihy: retrospektivní vyprávění s minimem dialogů, množstvím zjitřených emocí a úvah, to vše na pozadí proměnlivé doby (dominuje šeď a prázdnota socialismu).
Tématicky je mi román blízký, komunikační bariéry pro mě bohužel nejsou terra incognita, přesto mě „Tiché roky“ nezasáhly takovou silou jako „Hana“. Navíc je nutno brát v úvahu opakující se tvůrčí postupy a s nimi potřebu dávkovat díla Aleny Mornštajnové střídmě (stejně jako u Fredrika Backmana). Pátá hvězda byla každopádně na dosah a právě tato spisovatelka se definitivně stává první ženou mezi mými oblíbenými autory.
80-85%
Musím říct, že české autory příliš nečtu, současné už vůbec ne. Ani nevím proč, ale zdá se, že se není čeho bát. Kniha se mi velmi líbila. Paní Mornštajnová píše příjemně, srozumitelně a lidsky. Samotný příběh byl zajímavý, i když zvláštní, což bylo dáno zejména poněkud chladnými vztahy mezi postavami. Z mého pohledu se celým vyprávěním line odtažitost, neporozumění a neschopnost dávat najevo své pocity. Konec knihy je takový, jaký je. Osobně bych měla ještě spoustu otázek k zodpovězení, ale tak mám aspoň o čem přemýšlet. Někdy v budoucnu si knihu určitě přečtu znovu, stojí to za to.
Tady není co řešit, Alena Mornštajnová má dar. Má dar, že její knihy vás pohltí, postavy z knih se stávají skutečnými lidmi, chcete s nimi trávit víc času, chcete je poznat, chcete je pochopit, ta psychologie postav je neuvěřitelná, všední příběh se v rukách Mornštajnové stává nevšední. Je to skvělé!
Dovedně poskládaný a vygradovaný příběh. Sem tam trochu banální, občas naopak málo uvěřitelné. Velmi čtivé.
Pohodové, odpočinkové čtení. Jednoduché příběhy dvou lidí, které ukazují jak odlišně lidé vnímají svět. Velmi pěkné jazykově a stylisticky napsáno.
Nedokážu přesně popsat své pocity z četby této knihy. Není to ten příběh, ze kterého jsem si sedla prdel, ani ten příběh, u kterého bych se smála nebo brečela (U Hany to byly slzy).
Ale příběh byl skvělý, úžasný. Dokonale promyšlený a skvěle napsaný. Střídání postav, střídání ich/er formy, postupné odhalování rodinného tajemství. Děj zapadal, při čtení ve mě vyvolával řadu otázek - absurdnost, odcizení, pochopení lidské povahy. Autorka bravurně vykreslila postavy a jejich charaktery se po celý příběh nádherně vyvíjely. Ani nevím, jestli mi bylo líto Svatopluka, jeho matky, Bohdany, Běly, Evy... nevím, asi všech a zároveň nikoho. Tak skvěle to bylo propracované. Za konec jsem ráda, byl stále trochu ponurý s neodpověděnými otázkami, ale já jej považuji za happy-end. Skvělé!
Zpočátku jsem měla trochu problém se do knihy začíst, teprve s ubíhajícími stránkami jsem dokázala docenit naprosto strhující příběh, který mě zcela pohltil. Zajímavé odhalování rodinného tajemství, složitý vztah otce a dcery, kteří se po jednotlivých kapitolách střídají v líčení svých příběhů, které sice žijí spolu, ale přece jsou od sebe na hony vzdáleni, neschopni najít jeden ke druhému cestu.
Trošku zklamáním pro mě byl jen otevřený konec, ale to snad bylo autorčiným úmyslem - aby si každý z nás příběh dotvořil a popřemýšlel, jak by se jednotlivé postavy mohly zachovat a co by pro ně bylo nejlepší.
Za mě ale skvělé počtení a už teď se těším na autorčiny další knihy.
Po přečtení Hany a Slepé mapy, jsem byla přesvědčená, že už další knihu od Aleny Mornštajnové číst nikdy nebudu. Ale nakonec jsem to nevydržela a zkusila to do třetice - a k mému překvapení - nelituji. Na rozdíl od výše jmenovaných knih, které se mi opravdu nelíbily, tak Tiché roky jsou opravdu skvělé. Za mě plný počet bodů. Doporučuji k přečtení.
Štítky knihy
pro ženy česká literatura tajemství komunismus rodinné vztahy psychologické romány rodinná tajemství podle skutečných událostí
Skrýt reklamy
85%
Paní Mornštajnová patří k české literární špičce současnosti, o tom není pochyb. Myslím, že vše už bylo řečeno. Skvěle propracované ústřední postavy, velmi čtivé. Snad jen, že tato obálka se moc graficky nepovedla, ale motiv koresponduje s příběhem, tak budiž...