Tiché roky
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/402756/bmid_tiche-roky-yGd-402756.jpg
5
6789
6789
Bohdana je uzavřená dívka, která žije pouze s mrzutým otcem, a dobrosrdečnou, ale poddajnou Bělou. Trápí ji napětí v domě, a také tajemství, které ji nepřestává vrtat hlavou: Proč ji těžce nemocná babička při poslední návštěvě v nemocnici oslovila „Blanko“? Vedle toho se odvíjí příběh Svatopluka Žáka, oddaného komunisty, který celý svůj život zasvětil budování socialismu, lásce ke své ženě a dceři, jejíž budoucnost měla být stejně zářivá jako hvězda na rudém praporu. Jenže jak se říká: Chcete-li Boha rozesmát, řekněte mu o svých plánech. A tak se v jednom okamžiku oba příběhy slijí do jednoho a ukáže se, že nic není takové, jak se doposud zdálo, a už vůbec ne takové, jaké by to být mělo. Nový román Aleny Mornštajnové je odlišný od předchozích. Nejedná se o velké historické téma, nýbrž o intimní rodinné drama, kde hlavní roli nehrají velké dějiny, ale náhody a lidské charaktery. Stejně jako u románu Hana však jde o silný, strhujícím způsobem vyprávěný příběh, který si čtenáře podmaní od první do poslední stránky.... celý text
Přidat komentář
Četla jsem jako první knihu od Mornštajnové. Stylem je to "Hrabal v ženském vydání". Melancholický, jemný, přitom silný příběh. Moc dobře se čte.
Souhlasím s chválou na tuto knihu. Po přečtení předchozích komentářů už nemam co dodat. Lehká, přitom s hlubokym osudem a nutíci k zamysleni... možná. .. možná mohla ještě kousek pokračovat. Ale chápu, proč nepokračuje. Skončila při prolnutí všeho...
Tento autorčin příběh mě možná oslovil nejvíce. Nemohla jsem se od knihy odtrhnout a napjatě četla dál.
Knizka se mi moc libila, zhltla jsem ji za tri dny. Neslo prestat cist. Konec byl na me moc rychly a moc otevreny, ale jinak jsme nadsena.
Opet vyborne. Styl vypraveni je svezi, ma spad, neni v nem nic nadbytecneho a presto je receno vse. Skoda jen, ze jeste nepokracuje, dost by me to zajimalo, jak probehla navsteva a vse po ni.
Další dílo, které se zařadilo na můj stále se rozšiřující seznam knih, které bych si ve svém životě ráda přečetla (případně poslechla). Tiché roky konečně přišly na řadu.
Již první kapitola má v sobě náboj. Tajemství, které mě k sobě okamžitě připoutalo a jehož odhalení jsem nedočkavě vyhlížela.
Po celou dobu jsem si stále víc uvědomovala, jakou sílu má pouhé slovo. Jeho vyřčení dokáže změnit život takovým způsobem, že se to zdá až neuvěřitelné. O nevyslovených slovech však platí to samé. Pomyšlení, jak by mohlo být všechno jiné, kdyby se nevyřčené stalo vyřčeným a jistě by tak vše změnilo k lepšímu, mne dohání k pocitu jakési prázdnoty a lítosti.
Ve chvíli, kdy se kniha pomalu blížila ke konci jsem pociťovala narůstající neklid, podobný pocitu, když se na něco těšíte nebo něco nedočkavě očekáváte. Tady musím říct, že jsem byla trochu zklamaná z konce knihy. Příběh se na můj vkus utnul až příliš rychle. Některé skutečnosti zůstávají nevysvětleny a jsem toho názoru, že by kniha jistě snesla ještě alespoň jednu kapitolu navíc. Bohužel se autorka rozhodla jinak a mně trvalo několik dní než jsem Tiché roky vstřebala a konečně se pustila do psaní komentáře.
Kniha v sobě skrývá silná témata a hluboké myšlenky, které se mi s plíživou pozvolností vkradly pod kůži a způsobily to, že se dílo paní Mornštajnové uhnízdilo v mojí paměti, kde zůstane hodně dlouhou dobu a možná i napořád.
Kniha přináší zajímavý příběh Bohdany, která odhaluje tajemství své rodiny. Jen nechápu, proč ji nikdo (otec, nevlastní matka, teta, strýc) neřekl, že má starší sestru. Největší křivdy a zklamání vznikají z toho, že spolu lidé nemluví a nesdílí své pocity.
Mistrně napsaná kniha s velmi silným tématem a myšlenkami. Není co vytknout! A. Mornštajnová to prostě umí... :)
Depresivni pribeh s (temer) happyendem na konci, prvni knizka co jsem precetl od autorky a trefa do cerneho, jen tak dal!
***
Najednou mě přepadla hrozná lítost. Dívala jsem se na osamělou postavu na zahradě a chtělo se mi plakat. Ten člověk dole je můj otec. Jiného už nikdy mít nebudu. Měli bychom si být blízcí, těšit se z přítomnosti toho druhého a být si oporou. Místo toho jsme se odpuzovali jako dva stejné póly magnetů, vyhýbali jsme se jeden druhému a neměli jsme si co říct.
***
V knize se na naprosto jasně odkrývá kolik zbytečných nejistot a pozdějších problémů vznikne mlčením, něčím nevyřčeným, co pak visí někde nahoře nad námi a nedá nám klid, zatajováním nebo jen opomíjením minulosti.
Úžasná kniha, krásný, dojemný příběh.
Kniha je úžasným dílem autorky. Moc se mi líbí propojení jednotlivých kapitol a jejich návaznost pomocí frází, slov. Autorčina hra se slovy je naprosto úžasná. Obdivuji jak autorka dokázala vysvětlit rozdílnost mezi jednotlivými osobami, protože každý má své vlastnosti, chování, zásady, charakter a hlavně povahu. Už se těším až přečtu další knihy od autorky
Nějak se mi tyhle komunistické romány začínají líbit, nebo jsem už přemlsaná zahraniční literatury a pak v tomhle vidím "veledílo"?? Naštval mě konec knihy, jenom "Tati?". Mohly tam být kapitoly co podniká Blanka a jak si žije, ne to pak napsat do jednoho odstavce, že něco prožila, ale nemá vlastně nic. Taková kniha o ničem :)
Kdyby to byla literatura, dotýkala by se buď přímo, nebo nepřímo podstatných otázek života. Ne, že by se paní Mornštajnová o to nepokoušela, nebo že by osudy jejích postav takové otázky neprožívaly, ale ona neumožní čtenářovi se k nim dostat.
Zaprvé forma vyprávění, kombinující otce a dceru (přitom nejde o jejich pohledy, je to jen "jako") a ještě ve dvou časových rovinách, je pouze trik, který má vytvářet prázdný formální efekt připomínající literaturu. Jejich spojení na konci je bohužel předpokládané a k žádnému objevu nedochází. Zadruhé autorka používá pěkný jazyk, hezky hladce se to čte, taky rychle, trochu jako jednohubka. Takže ji lze směle postavit mezi pozdního Viewegha, celého Hartla a celou Třeštíkovou. A za třetí způsob, jakým o svých hrdinech vypráví, je jakoby informativní. Otec pořád chodí na schůze, celý život tomu budování socialismu věří, se mnou chodili po doktorech, maminka se odstěhovala, apod. Prostě ona nedovolí čtenáři se do těch hrdinů jakkoliv vcítit - všechno je nějak dané autorkou samotnou a čtenář nemá absolutně šanci se SPOLUPODÍLET na vytváření vlastního názoru. Ona mu nedovolí, aby ve čtenáři narůstal nějaký pocit, aby se něco změnilo. Proto o této knize nemohu mluvit jako literatuře. Je to seriál Vyprávěj v knižní podobě.
Co mě na knize ale zklamalo nejvíc, je ten konec. Kniha končí v okamžiku, kdy to konečně začíná být zajímavé. Kdy se konečně podařilo dostat k nějaké podstatě. Kdy to začíná o něčem být. Jediné možné ospravedlnění pro mne je, že paní Mornštajnová chystá druhý díl. Pokud ho nechystá, tak zpětně dokládá povrchnost svého přístupu, lehkost a popovou líbivost, která jistě najde bestsellerový počet čtenářek a možná i čtenářů. Je to škoda. Mohla to být literatura. Materiál na to autorka má.
Co je horší než to, kdy spolu lidé nekomunikují? A je to o tolik horší, když se jedná o otce a dceru...........zapeklitý příběh jedné rodiny, kdy si k sobě dva lidé hledali cestu 30 let..........
Kniha o dívce, která již od dětství pátrá po rodinných tajemstvích, na která by její blízcí rádi zapomněli. Kniha o otci, který k dceři žádné otcovské city necítí a cítit nechce. Jako mladá vdaná žena se ho snaží Bohdana pochopit a najít důvod proč jí a svým blízkým nikdy neprojevil sebemenší kousek lásky, sympatií a vděčnosti. Z jakého důvodu je Svatopluk takový morous a proč od sebe odhání lidi, které by mohl mít rád a kteří by mohli mít rádi jeho?
Líbilo se mi, že na začátku knihy netušíte, proč je dívka označována za "podivnou". Bohdanka, ačkoli se na na první pohled jeví jako slabá mladá žena, má v sobě tu pravou ženskou sílu a bez ohledu na to, co špatného prožila, se jen tak nevzdává...
Děj částečně zasazený do období budování socialismu, kteří mnozí z nás zažili na vlastní kůži, mi částečně bránil cítit jakékoli sympatie k Svatoplukovi. Ale svět není černobílý a pokud nám naloží neštěstí více než dokážeme snést, zcela jistě nás to promění... Název knihy je více než výstižný!
Méně postav než ve Slepé mapě, ale na kvalitě to rozhodně neubírá. Spíš naopak. Příběh vyprávěný jen ze stran otce a (druhé) dcery dává stejně tolik emocí a hloubku příběhu. Život nikdy není snadný a ani významná funkce ve straně vám nezajistí štěstí. Jediná vteřina a špatné rozhodnutí (ve špatné době) a život se změní nejen vám, ale i vašim blízkým. Člověka to donutí zamyslet, jak by se zachoval on, a zda by se pro svou rodinu obětoval. A jestli by ho to také tolik změnilo.
Přečetla jsem všechny knihy od autorky a tahle byla opravdu zatím nejslabší. Nevím porč, ale děsně mě iritovala, nicméně jsem ji dočetla.
Štítky knihy
pro ženy česká literatura tajemství komunismus rodinné vztahy psychologické romány rodinná tajemství podle skutečných událostí
Skrýt reklamy
Autorka píše čtivě, to se musí nechat. Příběh má své napětí. Ale k postavám vás nepustí, nedovolí vám k nim proniknout. Asi za to může ten “informativní” styl psaní - ač to tak vypadá, příběh není psán z pohledu hrdinů. A ten konec sice chápu, ale tam to teprve začalo být zajímavé. Třeba nám autorka dopřeje pokračování.