Tiché roky
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/402756/bmid_tiche-roky-yGd-402756.jpg
5
6789
6789
Bohdana je uzavřená dívka, která žije pouze s mrzutým otcem, a dobrosrdečnou, ale poddajnou Bělou. Trápí ji napětí v domě, a také tajemství, které ji nepřestává vrtat hlavou: Proč ji těžce nemocná babička při poslední návštěvě v nemocnici oslovila „Blanko“? Vedle toho se odvíjí příběh Svatopluka Žáka, oddaného komunisty, který celý svůj život zasvětil budování socialismu, lásce ke své ženě a dceři, jejíž budoucnost měla být stejně zářivá jako hvězda na rudém praporu. Jenže jak se říká: Chcete-li Boha rozesmát, řekněte mu o svých plánech. A tak se v jednom okamžiku oba příběhy slijí do jednoho a ukáže se, že nic není takové, jak se doposud zdálo, a už vůbec ne takové, jaké by to být mělo. Nový román Aleny Mornštajnové je odlišný od předchozích. Nejedná se o velké historické téma, nýbrž o intimní rodinné drama, kde hlavní roli nehrají velké dějiny, ale náhody a lidské charaktery. Stejně jako u románu Hana však jde o silný, strhujícím způsobem vyprávěný příběh, který si čtenáře podmaní od první do poslední stránky.... celý text
Přidat komentář
Naprosto čtivá a nádherná knížka, od které jsem se nemohla odtrhnout. Přála jsem si, aby neskončila...
Knihu jsem měla dlouho doma, ale dostala se k ní až teď po vánočních svátcích a už se od ni neodtrhla. Bylo to úžasné čtení ... velmi emotivní a smutné ... co vše mohou způsobit slova vyřčená ale i nevyřčená. Moc moc doporučuji.
Velice emotivní a intimní čtení. Líbila se mi zápletka a způsob, jakým se časová linka k sobě blížila, způsob vyprávění autorky, ale nelíbil se mi příliš konec. Chápu, že ne každý příběh musí mít happyend s usmířením, ale takto mi přišlo, že mi chybí jedna kapitola. Chtěla jsem vědět, co si Svatopluk s Blankou řekli, zároveň jsem měla pocit, že především Bohdaně by prospělo zjistit, co vedlo k otcově povaze a vztahu k ní. A hledání příbužných na magickém facebooku mi přijde jako cheating, hluboce pod úroveň jinak chytrých příběhů paní Mornštajnové.
Jsou knihy, na které se těším, ale vydržím na ně čekat i několik měsíců, než se splní rezervace v knihovně. A potom je několik autorů, na jejichž knihy nedokážu čekat, musím je mít. A mezi tyto autory patří i paní Mornštajnová. Dočetla jsem velmi citlivě napsaný příběh, vyprávěný střídavě otcem a dcerou. Paní autorka opravdu příběh "jenom" vypráví bez toho, aby čtenářům podsouvala své vidění světa, aby se svými hrdiny sympatizovala nebo je naopak soudila. Vypraví nám příběh plný intimity, ale civilně, křehce, bez patosu a kýče. A takový je i obal knihy, jakoby strohý ,ale když se na něj zadíváte pozorněji, najdete v něm absolutní symboliku této mimořádné knihy.
Nádherná kniha, ktorá vo mne zanechala silný dojem. Oproti Hane sú tam pre mňa nejaké hluché pasáže, ale aj napriek tomu som príbeh vnútorné prežívala s hlavnými postavami.
Kniha mě naprosto uchvátila, přečtena jedním dechem. Díky zasazení do reálných událostí jsem si zavzpomínala na své dětství, kdy být ve straně nebo v ní mít alespoň příbuzného bylo opravdové terno a díky postavení a známostem bylo možné i nemožné. (Škoda, že plno lidí zapomnělo. Za komunistů opravdu nebylo líp.) Jinak smekám před literárním umem autorky, Mornštajnová je pro mě nejlepší českou spisovatelkou.
Poslouchala jsem jako AUDIOKNIHU.
K audioknihám jsem se vrátila po tříleté přestávce ze dvou hlavních důvodů. Čím dál méně času mám na to, jen tak si sednou a číst si klasickou knihu, a navíc mě kolikrát z celodenního zírání do počítače tak bolí oči, že dívat se do knížky mi přináší jen další muka. Tohle ovšem není článek o tom, proč poslouchat audioknihy jako takové, ale proč byste si měli poslechnout knihu české autorky Aleny Mornštajnové.
Audiokniha Tiché roky v režii Jitky Škápíkové je jednou z nejlepších, kterou jsem kdy měla možnost si poslechnout. A to hlavně díky jejím interpretům, neuvěřitelně uchu příjemnému a uklidňujícímu hlasu herečky Kláry Suché, a hlasu Miroslava Hanuše, jenž působí rázně a staví nás do pozoru. Něco se děje a čtenář to už při prvním vyřčeném slovu z hercových úst pozná. Pozná, že by měl zbystřit, protože právě dějová linka, kterou Hanuš předčítá, nás vede k rozpletení mnoha záhad, které se linou z úst Kláry Suché.
Pokud jste ještě knihu Tiché roky nečetli anebo vůbec netušíte, o čem je, tady je malé shrnutí. Bohdana je plachá a velmi uzavřená dívka, která nemá příliš kamarádek. Navíc když byla ještě malá, přišla o maminku, a otec o ni nejeví sebemenší zájem, ačkoliv žijí pod jednou střechou. Snad jen Běla, otcova druhá žena, je pro ni něco jako matkou a spřízněnou duší. Jenže to Bohdaně nestačí, chce o své rodině, o svých příbuzných vědět víc.
A pak tu máme druhou dějovou linku, která nás zavádí do života a mysli Svatopluka Žáka, otce Bohdany. Co se stalo, že tak zatrpkl? Proč se na svou dceru Bohdanu nemůže ani podívat? Proč nenávidí celý svět? Už po prvních pár minutách čtení/poslechu má čtenář spoustu otázek, na které potřebuje stůj co stůj znát odpověď.
Svatopluk Žák není příliš kladnou postavou, alespoň ne po celou dobu, ale v podání Miroslava Hanuše si k němu čtenář přeci jen určité sympatie vytvoří. I když o ně možná vzápětí přijde, aby je zase mohl po čase znovu nalézt. Naopak Bohdana v podání Kláry Suché je radost sama. Smutná dívenka má v sobě něco, co člověku dodává energii, chuť číst dál a dál. Teď ovšem nastává otázka, zdali tak skutečně Bohdana jakožto literární osoba působí, nebo zdali je to zásluha hereččiny interpretace. Klasickou knihu jsem bohužel nečetla, tudíž to nemohu posoudit. Snad budete vy, co jste již knihu četli a rádi byste si ji i poslechli, moudřejší.
Tiché roky jsou příběhem o narušených mezilidských vztazích, o rodině, která si je tak cizí, jak jenom může být. Není to veselé čtení, není to ale ani nic, u čeho proléváté potoky slz. Přesto si z knihy/audioknihy odnesete mnohé. Především hřejivý pocit, že máme české autory, kteří dokážou o vztazích psát tak citlivě, poutavě a hlavně tak, že donutí čtenáře přečíst si i další jeho knihy. A také že máme herce, kteří umí knize vdechnout nový život.
Jednotlivé kapitoly jsou od sebe odděleny místy dramatickou, jindy melancholickou melodií, v níž hlavní roli hraje klavír, akustická kytara, klavír nebo triangl. Celou atmosféru knihy tak krásně doplňuje.
Nie, žeby to bolo zlé, ale nezaujalo ma to ako predchádzajúce tri knihy tejto autorky.
Nádherná kniha. Napsána s velkým citem pro jazyk, tak jako ostatní knihy A. Mornštajnové. Velmi krásné čteni. Mohu doporučit.
Autorka má výborný cit pro příběhy, proto se její knihy čtou s lehkostí a rychle. Silné momenty v několika tazích, například létající barevné prádlo. Ovšem stejně jako v případě Kateřiny Tučkové mi chybí vykreslení a vývoj postav, jsou to spíše šablony (zde nejvíc Blanka).
První věta knihy: "Na babičku mám dvě vzpomínky."
Alena Morntštajnová dokazuje, že je opravdu mistryní v kombinaci dějin, skákání v čase a mezilidských vztahů. Kdy ke konci vám to najednou všechno sepne a vy koukáte jak péro z gauče, že to najednou začne dávat všechno smysl. Jen mě štve, že to vždycky na konci v tom nejlepším utne a já se nedozvim jak to pokračuje dál.
Čtivé, lidské osudy. S poslední větou knihy emocionální výbuch. Cca na 2 kapesníky. Vřele doporučuji. Současných 91 % hovoří za vše.
Knížku jsem přečetla hned. Myslím, že všechno ostatní bylo už řečeno v ostatních komentářích. Š
Silný, poutavý příbeh
Stejně jako předešlé knihy od paní Mornštajnové jsem i Tiché roky přečetla takřka jedním dechem. S lehkostí, jakou dokáže psát a poskládat ze střípků osudů několika lidí celistvou mozaiku, mě asi nepřestane udivovat...
Krásný, lidský procítěný příběh, jedné obyčejné rodiny pohledy dvou tak odlišných lidi, má spád od prvních stránek. Paní spisovatelka Alena Mornštajnová mě nepřestává udivovat jak lehce její knihy plynou a její již typické vyprávění časových období propojené s vykreslením postav ve mé ještě dlouho po přečtení doznívá.
Krásná kniha , zajímavý příběh, skvěle napsáno. Reaguji na něktete komentáře. To, že mi došlo až v záveru knihy, ze je Bohdana němá, považuji za spisovatelčin skvělý um. Myslim, ze takhle to vážně chtěla, přitom zpětně si človek uvědomí, že to v podtextu mohlo být zřejmé. A závěr? Už nebylo co rozvíjet. Vše bylo řečeno. Děkuji.
Štítky knihy
pro ženy česká literatura tajemství komunismus rodinné vztahy psychologické romány rodinná tajemství podle skutečných událostí
Skrýt reklamy
Miluji příběhy, které procházejí napříč staletími, nebo alespoň desetiletími, proplétání malých a velkých osudů. Věřím, že udržet linku, napětí, vývoj a vývoj postav je extrémně autorsky náročné a tady se to povedlo, i když někdy mě osudy protagonistů trochu zajímat přestávaly, ale ten konec, kdy člověk pochopí, proč se to skutečně jmenuje tiché roky, tak ten to vyrovnal, překvapil. Paní Mornštajnová, jste úžasná.