Tiché roky
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/402756/bmid_tiche-roky-yGd-402756.jpg
5
6789
6789
Bohdana je uzavřená dívka, která žije pouze s mrzutým otcem, a dobrosrdečnou, ale poddajnou Bělou. Trápí ji napětí v domě, a také tajemství, které ji nepřestává vrtat hlavou: Proč ji těžce nemocná babička při poslední návštěvě v nemocnici oslovila „Blanko“? Vedle toho se odvíjí příběh Svatopluka Žáka, oddaného komunisty, který celý svůj život zasvětil budování socialismu, lásce ke své ženě a dceři, jejíž budoucnost měla být stejně zářivá jako hvězda na rudém praporu. Jenže jak se říká: Chcete-li Boha rozesmát, řekněte mu o svých plánech. A tak se v jednom okamžiku oba příběhy slijí do jednoho a ukáže se, že nic není takové, jak se doposud zdálo, a už vůbec ne takové, jaké by to být mělo. Nový román Aleny Mornštajnové je odlišný od předchozích. Nejedná se o velké historické téma, nýbrž o intimní rodinné drama, kde hlavní roli nehrají velké dějiny, ale náhody a lidské charaktery. Stejně jako u románu Hana však jde o silný, strhujícím způsobem vyprávěný příběh, který si čtenáře podmaní od první do poslední stránky.... celý text
Přidat komentář
Moje první kniha této autorky, oddychové čtení, přečteno doslova jedním dechem.
Opět velmi dobře napsaný příběh, tentokrát z pohledu otce a dcery. Knihy od Aleny Mornštajnové doporučuji a těším se na další.
Nejlepsi kniha spisovatelky. Pribeh je vypraven velmi pomalu a klidne, presto je strhujici. Kniha me bavila od prvni stranky.
Pro mě nejslabší z jejích knih. Ona to teď se mnou nebude mít lehké, protože z Hany i Slepé mapy jsem byla nadšená, takže každá další kniha bude otevírána s velkými nadějemi :-)
Vadily mi hlavně dvě věci, ta druhá vyplynula nejspíš z té první: jazyk, odtažitý, připomínající slohové cvičení, sice excelentní po stylistické stránce, ale naprosto neosobité, bezduché. A za druhé jsem se nedokázala sžít s žádnou z postav, já když s postavama neprožívám ty jejich boje, je něco špatně.
Naprosto skvělá kniha. Postavy se v knize odhalují své nitro a skutečně jakoby němá postava dokázala daleko lépe psát než mluvit... Autorka se dokonale "vciťuje" do svých postav.
Na to jake se peji ody na tuto knihu,musim rict,ze takovy prumer.Prislo mi to jako psychologicke vykresleni postav,bez nejakeho deje.Cist se to samozrejme da,je to takove lehke letni cteni.Slepa mapa,je dejove mnohem vyraznejsi:)
Prvni knížka, kterou jsem od autorky četla. Trochu jsem se bála, neměla jsem žádné reference. Ale jak jsem se dostala na stranku 10 nemohla jsem se odtrhnout.
Tak koukám, že jsem proti drtivé většině.... :-) Nemůžu za to, ale mě to prostě nudilo a vůbec mě to nebavilo :-) Možná je škoda, že je to moje první knížka od autorky, protože jestli je Hana (případně další jiné knihy) lepší, myslím, že na to ještě dlouho nepřijdu, protože se mi do ní teď nechce. Já prostě očekávala kvalitní román s historickým a rodinným dramatem, něco k zamyšlení, ale tohle bylo jen unylé vyprávění, co se kde stalo a co kdo řekl, já to prostě vůbec neprožívala. Postavy se podle mne chovaly nelogicky a nepřirozeně, důraz se kladl hlavně na negativitu, všeobecně ve všem. Možná jsem na to nebyla správně naladěná, ale když i po polovině knihy jsem byla ráda, že jsem dočetla kapitolu a přemlouvala se, abych četla aspoň ještě jednu, bylo něco špatně. Alespoň jsem se těšila na autorčin tolik vyzdvihovaný styl psaní, ale pokud je to toto, pak se obávám, že to není pro mě - vůbec mě to nedokázalo polapit a neviděla jsem v textu nic extra, spíš naopak, bylo to psáno tak jednoduše, že mi to příběh zrychlovalo a odbývalo. Za mne bohužel zklamání...
Tato autorka mě opět nezklamala. Výborná kniha, velmi dobře a rychle se mi četla, jen by mohla být o něco delší :-).
Představuju si, že s nastupující technologickou revolucí by takto mohly vypadat knihy budoucnosti, které pro nás budou psát stroje. Autorka píše lehce, jednoduchým jazykem, takže oči letí po řádcích... ale já to prostě Mornštajnové nevěřila. Přišlo mi to emočně ploché a měla jsem dojem, jako by knihu napsal robot, který psát umí, ale prožitkům lidí až tolik nerozumí a tak je nedokáže do vět správně namíchat. A narozdíl od některých komentujících, které by zajímalo, jak by se mohla dějová linka dál rozvíjet, jsem po dočtení vlastně pocítila úlevu, že je konec.
Opet jsem z knihy Aleny Mornstajnove nadsena. Znovu skvely pribeh i jazyk. Prestoze postavy rikaji nebo delaji neco zleho, citite pod tim ne zlobu, ale zoufalstvi nepochopeni, nevyrceni tech spravnych slov ve spravnou chvili.
Knížka, kterou jsem přečetla jedním dechem. Příběh z pohledu otce, oddaného komunisty a jeho dcery Bohdany, která se snaží odhalit rodinná tejmství.
Krásně napsané. Příběh, který Vás chytne u prvního slova a nepustí, ani u toho posledního. Klidně bych brala ještě dalších sto stránek :-)
Určitě všem doporučuji.
Vlnu čtenářského zájmu o knihy A. Mornštajnové jsem pochopitelně zaznamenala, proto jsem se čtením této knihy chtěla dozvědět, o co přicházím. Nebudu chodit kolem horké kaše - konstatovala jsem, že o moc ne. Vycházím z četby pouze této jediné knihy a klidně po plánovaném přečtení dalších titulů uznám, že chyba je ve mně. Autorka mi nenabídla nic, s čím bych se ve svém čtenářském životě nesetkala. Zachycuje osudy několika členů jedné rodiny tzv. na pozadí doby. Protoganisty příběhu jsou Svatopluk Žák, narozený v polovině třicátých let minulého století, a jeho "pozdní" dcera Bohdana. Události rodinné i společenské jsou zachycovány po kapitolách - střídavě ich formou (Bohdana) a er formou, tedy z pohledu Svatopluka. Dvě časové roviny se přibližují, až dojde k jejich protnutí zhruba v současnosti. To není z hlediska vypravěčského postupu nic neobvyklého, za zmínku stojí autorčina manýra následující kapitolu začínat slovy, kterými předchozí kapitola skončila. Možná zajímavé, ale spíše samoúčelné. Velké dějinné události stojí spíše v pozadí - autorka se zaměřuje na to, co aktuální společensko politická situace rodině Žákových nabízí (a umožňuje). Nejvíce do hloubky jde zhruba od konce druhé světové války do doby probíhající normalizace. Snahu o originalitu zmínit nemohu - literárních postav přesvědčených komunistů hájících svou pravdu (a těžících z ní) se najde mnoho, a tady mi navíc chybělo jisté emocionální zaujetí. Jako by autorka vše nezaujatě sledovala; popisný vypravěčský styl oprostila od emocí, vystačí si s konstatováním a sdělením faktů. Pokud toto byl záměr, mně prostě tento způsob vypravování nesedl - hrdinové mi připadali neuvěřitelně fatalističtí, nechávajíce na sebe dopadat jednu ránu osudu za druhou ještě dalšímu karambolu vyšli vstříc! Mornštajnové se ostatně podařilo sestavit docela slušnou squadru - rodiče bez citového zájmu o své děti/děti mrknutím oka vyškrtající ze svého života do té doby milující rodiče, osoby handicapované fyzicky i mentálně, případně i jedince neváhající trápit němou tvář! Atmosféra knihy je povětšinou depresivně ubíjející - měla jsem chuť postavami zatřást a sdělit jim, ať už sakra začnou pořádně žít! Některé skutečnosti (pro posun v ději podstatné) ovšem autorka příliš nadsadila -! spoiler! mám tady na mysli motiv emigrace a následné "zapomnění" a "vymazání stop" - konec spoileru!
A konec?! Latinská telenovela! Opět částečný spoiler! Už zbývalo jediné, a to aby hlavní hrdinka znovunabyla ztracenou schopnost!
Přečteno, pěkně napsané, ale některé věci jsem nepochopila, nebo nečetla dost pozorně.
Každá z knih paní Mornštajnové je jedinečná a proto nebudu srovnávat, která z nich je nejlepší. Já je mám ráda všechny.
Tiché roky jsou dalším velice podařeným dílem.
Jako vždy skvěle napsané, čtivé a člověku je líto, že je na konci.
První část knihy mě moc nebavila,ale pak se dej rozjel a docetla jsem jedním dechem.Za mě doporučuji.
Štítky knihy
pro ženy česká literatura tajemství komunismus rodinné vztahy psychologické romány rodinná tajemství podle skutečných událostí
Skrýt reklamy
Nová Mornštajnová určitě nezklamala, knihu jsem přečetla za jeden víkend. Autorka opět dokázala svoji schopnost dokonale vykreslit ona malá lidská neštěstí, která postupem vedou k obrovské katastrofě. Člověku se ani nechce uvěřit jaké maličkosti o bytí a nebytí rozhodují. Konec mohl být více uzavřený, ale přesto hodnotím jako skvělé čtení