Tiché roky
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/402756/bmid_tiche-roky-yGd-402756.jpg
5
6822
6822
Bohdana je uzavřená dívka, která žije pouze s mrzutým otcem, a dobrosrdečnou, ale poddajnou Bělou. Trápí ji napětí v domě, a také tajemství, které ji nepřestává vrtat hlavou: Proč ji těžce nemocná babička při poslední návštěvě v nemocnici oslovila „Blanko“? Vedle toho se odvíjí příběh Svatopluka Žáka, oddaného komunisty, který celý svůj život zasvětil budování socialismu, lásce ke své ženě a dceři, jejíž budoucnost měla být stejně zářivá jako hvězda na rudém praporu. Jenže jak se říká: Chcete-li Boha rozesmát, řekněte mu o svých plánech. A tak se v jednom okamžiku oba příběhy slijí do jednoho a ukáže se, že nic není takové, jak se doposud zdálo, a už vůbec ne takové, jaké by to být mělo. Nový román Aleny Mornštajnové je odlišný od předchozích. Nejedná se o velké historické téma, nýbrž o intimní rodinné drama, kde hlavní roli nehrají velké dějiny, ale náhody a lidské charaktery. Stejně jako u románu Hana však jde o silný, strhujícím způsobem vyprávěný příběh, který si čtenáře podmaní od první do poslední stránky.... celý text
Přidat komentář
Paní Mornštajnová psát prostě umí. Jak stačí jeden okamžik a život jedné osoby či celé rodiny se začne ubírat jiným směrem. Jak jeden člověk dokáže zničit osud svůj i toho druhého.
Krásná kniha kterou stojí zato si přečíst. Zpestřila mi začátek léta i dovolenou a zůstane mi v hlavě stejně jako Hana, Hotýlek i Slepá mapa.
Líbí se mi propracovanost příběhu a tak trošku doufám, že další knihu paní Mornštajnová vydá až za pár let, protože by mi bylo smutno, kdyby se z těchto krásných knih psaných srdcem staly obyč romány, kterých je plné knihkupectví.
Dlouho jsem něco tak krasného nečetla, životní osudy a cesty jsou nevyzpytatelné...Doporučuji
Pro mě jedna z nej spisovatelek.
Věřím, že i v životě zůstane spousta věcí nevyřčených, i když je to to, co ubližuje. Stačilo by málo a vše by bylo jinak. Více spolu mluvit, ale bohužel to vždy tak není.
I 5 * je málo.
Ne, tohle ne. Tři hvězdy jsou za to, že sloh je kvalitní, Mornštajnová umí psát. Ale kniha mohla mít o 100 stran méně, neustále se psalo o tom samém, pořád dokola. Bylo pro mě naprostým utrpením číst o tak odporném člověku, pro kterého nemám ani špetku pochopení. Od mládí až do pokročilého věku mi byl Svatopluk tak nesympatický (hodně mírné označení), že jen čtení o něm bylo vážně těžkou zkouškou. Jinak i přes pěkný sloh za mě nejslabší kniha od této autorky. Opravdu zbytečně natahované, všechny okolnosti, pocity apod. se neustále omílaly dokola.
Krásná. Pro mě ještě o malinkatý kousíček větší požitek ji číst, prožít než Hanu. Možná téma je mi bližší. Bavila mě moc, možná by ji měl číst "povinně" každý, jak může život vypadat, dopadnout, když člověk zůstane v hořkosti a zlobě. A nutí mě se i zamyslet, jak může být člověk někdy k sobě i okolí přísný, i když dobře míněnými, vysokými nároky. A nekomunikace, jak někdy raději nemluvíme, neřekneme a možná tím můžeme ublížit víc, než si myslíme. A moc mě bavily stejné konce a začátky. Tuto knihu se opravdu vyplatí číst, aktuální témata, možná věčná... rodina a její zapletené, ublížené vztahy, porozumění.
Další kniha jedné z nejlepších českých autorek. Vyprávění o osudu jedné rodiny, vnímání otce a dcery, odhalení rodinného tajemství – vše zahaleno mlčením a tichem. A psáno nádhernou češtinou a lehkou rukou. Ne vždy veselé, rozhodně ale ze života. Skvěle se to četlo.
Přečteno téměř na jeden zátah a poslední část byla notně obrečená. Klobouk dolů před autorkou, která píše příběhy od srdce tak, jak kdyby je sama prožila.
Možná SPOILER !!!
Zatím jsem četla Slepou mapu a Hanu a společně s Tichými roky jsou pro mě v jedné skupině, kterou je prosté vyprávění o životě hlavních postav. Ve všech knihách nedominuje přímá řeč ani scény, které by se odehrávaly v jeden čas. Knihy plynou jako voda, pro mne bez větších vodopádů nebo kaskád. Musím ale říct, že plynule a velmi čtivě, to ano. Každopádně to pro mě byla už trochu nuda. Chápu, že autorce i čtenářům tento styl psaní vyhovuje, ale pokud v něm bude pokračovat, bude se podle mě opakovat víc a víc.
Trochu mě na konci zarazila ta zmínka o tom, že Bohdana je němá. Na začátku o tom totiž mluvila jako o "odlišnosti" a "zamlklosti". Nevím, zrovna tohle podle mě mělo být rozepsané a řečené jasněji, protože když je někdo zamlklý, primárně to podle mě znamená, že příliš nemluví, ne že je němý. To mě docela zarazilo a nevím, zda to byl autorčin záměr, nebo jestli se tento fakt jen jaksi ztratil v editaci či v při mém čtení.
Jinak jsem možná čekala trochu víc. Třeba že Bohdana konečně vezme věci do svých rukou a začne pátrat. Třeba jít po stopě toho dopisu, který dostala. Zkrátka že přijde na příběh svého otce sama, ne že se smíří s tím, že nebude vědět nic. A už vůbec ne že se smíří i s tím, že u otce i přes to všechno zůstane a ještě se o něj bude starat. Také závěr by byl o hodně lepší jako taková 2/3 knihy, pořádná zápletka, na které by dílo mělo být postavené. Takhle konec vyzněl tak nějak... zamlkle, nevyužitě, neuspokojivě.
Nemůžu říct, že by mě to nebavilo, ale jak už jsem řekla, přišlo mi to na úplně stejné notě jako autorčiny předchozí knihy. Pro někoho možná sázka na jistotu, pro mě už docela okoukané, a nadto ne tak dobré, jak by to mohlo být.
Neobyčejná kniha o obyčejných lidech. Obyčejný příběh rodiny, jakých se mohly stát stovky a přesto je to neobyčejné čtení. Děkuji paní Monštajnová.
Nesouhlasím se Soukromou, že by šlo o nejslabší knihu Aleny Morštajnové. Mě se kniha naopak líbila. Střídání kapitol otec dcera mi vyhovovala. Román jsem měla problém odložit přesto že byl smutný a přečetla jsem jej za 2 dny, abych se dozvěděla jak vše dopadne. Když jsem obrátila poslední stránku mrzelo mé, že je konec. Myslím si, že by zasluhoval napsat pokračování. Za mě doporučuji
Možná SPOILER !!!
Nejslabší kniha autorky: jednoduchý příběh, bez nějakých odboček a zvratů, nedotažený především závěr (po Rekonstrukci další nový příběh, který nepřináší vůbec nic).
Tentokrát jen dvě linie vyprávění a skoro lineární: Otec a Dcera.
Otec pro mě neuvěřitelný, vylíčen jako skalní komunista (divně) a vezme si "buržoazní" dívčinu, s níž nesdílí krom lásky k hudbě nic? Možná ho autorka potrestala za jeho názory právě jeho neutěšeným vývojem rodinným?
Dcera jako třináctiletá se začala zajímat o svoji rodinnou minulost (to se stává už klišé v našich končinách), pak to nějak utichlo (mimochodem teprve v závěru jsem se dozvěděla, že byla opravdu němá, nikoli že mluvila velmi málo, jak to vyznívalo celou dobu) a jen čtenář sleduje postupně se vyvíjející příběh. Dcera se se svým pátráním vrací zas až po mnoha desítkách let a jen čistě náhodou se jí ozve zrovna ta pravá osoba. A ta je taky k neuvěření. A pak už jen lup: konec, zvonec, šmitec - pohádka nicméně (nej)spíš začíná.
Zase tedy jeden chabý pokus o zobrazení poválečné socialistické doby (?) na příběhu minulosti jedné rozpadlé rodiny. Na román, s jednoduchým jazykem a stylem, naneštěstí hodně málo (Ta snadná čtivost svádí k vysokému hodnocení, ale co se podívat na zoubek skutečně obsahu? Předchozí knihy byly alepoň košatější.). 50%
Ještě poznámka ke stylu: postupně ve mně narůstal pocit, že čtu knihu, kterou před vydáním doplnili svými nezbytnými poznámkami přímo do textu redaktor, výchovný poradce i psycholog (nebo nějaký supercenzor) - někde se nutně muselo opakovat to podstatné z dřívějšího textu (asi pro zapomnětlivé či málo chápavé), někde se musel dovysvětlit nějaký psychologický moment (aby bylo jasno, oč tu vlastně jde), někde přičinit výchovná poznámka (asi že je to částečně o dětech)..., a to mne rušilo převelice.
Tiché roky je historický román od Aleny Mornštajnové, který má 2 dějové linie, v jedné se odvíjí příběh otce - Svatopluka, který se vine od roku 1935 až do současnosti a v druhé se odehrává příběh jeho dcery Bohdany, který začíná v roce 1993 a také pokračuje až do současnosti. Oba příběhy se nakonci potkávají a končí ve stejném bodě, společně.
Alena Mornštajnová opět nezklamala a vytvořila krásný, silný příběh plný lásky ale i bolesti, který je ale také plný zvratů.
Kniha má zajímavé zpracování, kdy se střídají vždy po jedné kapitole vyprávění otce a dcery, kdy kapitoly začínají posledními slovy z předchozí kapitoly a ta jsou zvýrazněna. Působí to hezky a krásně to kapitoly propojuje.
Kniha také ukazuje socialismus v Československu v celé své kráse, ale také z netradičního pohledu a to z pohledu vysokopostaveného člověka. Později však pojednání o režimu ustupuje a autorka se věnuje zcela rodinným problémům a strastem.
Ty jsou ale také velice dobře podány a vykresleny. Autorka prostě umí brilantně ukrýt ta rodinná tajemství v příběhu, vnese je do míst, kde je nečekáte a také je odhalí v momentu, kdy to skoro nečekáte.
Příběh je poutavý a strasně krásně lehce až konejšivě napsaný, i když často pojednává o těžkých tématech. Zároveň je hodně čtivý, máte potřebu číst dál a dál, abyste se dozvěděli, co se stalo a k tomu se příběh dobře čte, takže ho máte přečtený docela rychle.
Jazyk knihy je také krásný, autorka používá vytříbenější slova a různé větné skladby, o to více působí příběh na čtenáře lépe.
Popisy jsou vyvedeny do krásných detailů.
Postavy jsou zajímavé, neobyčejné a mají mezi sebou netradiční a zamotané vztahy, až nevíte, kdo s kým a za sebou netradiční minulost.
V knize jsou také nádherně vyjádřeny pocity postav a jak se vlivem událostí a času mění.
Mně se kniha neskutečně líbila, hrozně dobře se mi četla, postavy jsem si zamilovala a měla jsem prostě neustálou potřebu číst dál a dál, abych věděla, co se stalo. Zároveň jsem si čtení užila a téšila jsem se na něj, protože jsem se vždy dokázala ponořit do příběhu a zapomenout na okolní svět, vžít se do něj a řešit tajemství a problémy postav Alena Mornštajnová prostě umí brilantně psát. Doporučuju!
Od Mornštajnové po předchozích počinech očekávám ojedinělý čtenářský zážitek. Tiché roky jsou ve své podstatě řemeslně lépe odvedenou "hartlovkou", což není výtka, jenom jsem po Haně a Mapě náročnější.
Štítky knihy
pro ženy česká literatura tajemství komunismus rodinné vztahy psychologické romány rodinná tajemství podle skutečných událostí
Skrýt reklamy
Paní Mornštajnová umí psát, ale toto bylo trošku roztahané.