Ticho

předevčírem

Je to spíš taková povídka bez začátku a konce, ale mne tohle baví, významy v banalitách, nenápadný humor, záhadná atmosféra, tušené poselství. DeLillo, no.

13.03.2024

Mne sa to teda riadne páčilo. Je to možno tým, že mám rád írsku tvorbu a DeLillo sa v nej podľa mňa v tejto krátkej knihe celkom inšpiroval, aj keď do nej pridal určitý americký fatalizmus. Doslov prekladateľky (ktorá podľa mňa tú knihu preložila fantasticky) som nedočítal. (to sa mi stalo prvýkrát.)

11.11.2023

Pro mě se DeLillo v této knize dotkl mnoha otázek, na které jsem se už dříve sám sebe ptal. Jsem rád, že zůstaly bez odpovědi.

Nechal jsem se unášet "příběhem" a neřešil ho příliš do hloubky, nehledal další a skryté významy. Přesto si nejsem jistý, že si z knihy odnáším to, co je pak popsáno v doslovu od paní překladatelky, která naopak knize odpovědi na otázky jaksi přisuzovala.

K doslovu samotnému bych uvedl, že jsem si vybavil autorku, učitelku, která v zápalu pohlcení obdivem autora zachází až tak daleko, že literaturu samotnou, která je krásná, svými vědeckými závěry, čtenáři odcizuje (moje zkušenost z hodin literatury). Na základě doslovu si nejsem vlastně vůbec jistý, zda bych chtěl další DeLillovu knihu číst, a to jsem měl "spadeno" na jeho Bílý šum.

27.06.2023

Ve světě, který nás obklopuje, na nás ze všech stran útočí všemožné ruchy, hluky, zvuky. Jde o produkty naší civilizace, jenž nás na každém kroku zahlcuje vjemy a podněty. Jenže co když jednoho dne vše záhadně utichne? Veškeré technologie přestanou fungovat a nás obklopí Ticho? Ticho, jenž vyvolává úzkost, jenž tíží. Protože toto ticho zároveň znamená, že naše civilizace končí. Co pak? Pokusit se nevnímat realitu a prostor kolem sebe dále zaplňovat hlukem? Činorodostí? Simulovat to, co již neexistuje? Nebo se přizpůsobit a ticho obejmout, přijmout za své a pokusit se o nový začátek? Inu, klasický DeLillo, absurdní, vtipný, bohužel i příliš krátký na to, aby skutečně pohltil. Myšlenek má však na rozdávání, jako vždy.

29.04.2023

Rozhodl jsem se, že dám autorovi jestě třetí šanci. Po zdařilém povídkovém souboru Anděl Esmeralda jsem byl docela zklamán jeho románem Cosmopolis a teď jsem při hodnocení Ticha také poněkud rozčarován.
Novela, která by snad mohla být spíše napsána jako povídka, je jenom další z mnoha variací na téma možné technologické apokalypsy. Postavy v příběhu reagují na "blackout" nanejvýš nevěrohodně. Chovají se nepřirozeně a pronáší věty, které by se spíše hodily do vědeckých či filozofických pojednání, ne však do běžné konverzace ( a to i přihlédnutím ke krizové situaci, ve které se nachází).
Chápu sice, že autor se chtěl vyjádřit k možným hrozbám, které na lidstvo v souvislosti s technologickym pokrokem číhají, ale na mě to celé působilo značně krkolomně.
Co naplat, s Donem DeLillem si zřejmě nejsme souzeni.

21.01.2023

Rozhodl jsem se své poznámky z průběhu četby neučesávat a prostě je sem překlopit, autor si s tím taky zas tolik práce nedal, ne?

Starý muž sedí u psacího stroje, vší silou do něj buší a křičí: "tyhlety dnešní technológie, všichni akorát čučí do mobilů!" Přesně tak na mě kniha působí.

Laciná pompézní apokalyptičnost. Sebedestruktivní chování postav vytržené z běžného rámce mezilidských interakcí. Stejné jako v Cosmopolis. A stejně jako v Cosmopolis autor dospívá k závěru, že svět se řítí do záhuby sledován pádem výdobytků moderních technologií. Nejvíc boomer závěr na světě.

To, že věta na první pohled nedává smysl, ještě neznamená, že za ní musí být nějaký hlubší smysl skrytý jen pro intelektuálního čtenáře. Může to být jen plácání, že ano? Proč úplně každá postava pronáší filosofické proslovy jako profesor na univerzitě?

Vlastně to působí, že většině těch věcí, kterým spílá (např. kryptoměna), vlastně nerozumí.

Obraz fotbalu jako náhražky války je možná chytrý, ale moc nefunguje ve chvíli, kdy je zasazen do země, pro níž je export skutečné války do zahraničí jedním z nejvýznamnějších vývozních artiklů.

20.01.2023

Padající muž překonán. "Považte, považte, jsme na Zemi, to je beznadějné!" (Samuel Beckett: Konec hry) DeLillo zaměstnává všechny smysly - kontrast blikajícího, oslňujícího, pulzujícího světa a takřka černobílého ticha; fantazii - co se to okolo asi děje, jak vypadá realita, co je za vyřčenými i zamlčenými slovy; i mozek - čtenář si stále musí předefinovávat, co je to za situaci, co je to za lidi, co je to za ticho, co bude následovat... Umím si představit na jevišti jako sólo pro pět skvělých herců.

12.12.2022

Jedna z méně povedených DeLillových knih, třetí hvězdičku dávám především za pěkné vydání od Arga a doslov od Aleny Dvořákové, který mi bohužel, nebo bohudík, přišel vlastně zajímavější než samotná DeLillova próza. Nejedná se o propadák, ale pokud nejste skalním fanouškem a obdivovatelem DeLilla, a nechcete tak minout nic, co mu vyšlo, tak si myslím, že na současném českém knižním trhu naleznete lepší alternativy, který si zaslouží váš drahocenný čtenářský čas. V tomto případě je zatím hodnocení zde na Databázi knih (v době psaní tohoto komentáře 45 %), vlastně celkem adekvátní, osobně bych tam přidal ještě těch 10 % za doslov a nakladatelské zpracování. Výhodou této knížky je, že je to celkem uzoučká novela, která moc času nezabere, a tak nakonec nechám zcela na uvážení každého, jestli je ochoten risknout tento DeLillův umělecký počin, a věnuje mu to jedno odpoledne, či nikoliv. Já to alespoň zkusil, nelituji toho, ale upozorňuji a varuji, bude se to líbit jen malinké skupině čtenářů.

07.12.2022

Když kniha vyšla, tak byla jednou z nemoha novinek, kterou jsem si okamžitě chtěl obohatit knihovnu. Don DeLilo má samozřejmě mimořádnou pověst literární hvězdy první velikosti v oblasti "vážné literatury". Leč ouha. Mám postmoderní texty VÝBĚROVĚ rád - přiznaně patře naturelem mezi "passati" mnohem více nežli mezi "i futuristi" - leč preferuji spíše postmodernu ruskou (zejména Pelevina a Sorokina), případně starší (Barthelme). Chápu oč autor usiloval v novelce "Ticho" (její text není opravdu dlouhý). Zachycuje takříkajíc neuvěřitelnou banalitu života, složeného už dnes opravdu jen vesměs z pasivního konzumování, nežli vlastní aktivity. Postavy nejsou skutečné charaktery (celkem nic o nich nevíme), ale jsou to jmény označené monology synopticky postavené vedle sebe. Nekonají, necítí, nemilují se, (také nevyměšují), ale zato hodně hodně mluví. A mluví o mluvení. (Což je mimochodem pro Američany typické, přesněji pro jejich filosofii jazyka). Autor přitom skutečně nechává otevřenou otázku, zda skutečně zobrazuje "konec světa", či jen banální blackout. Což v kontextu dramatického vzestupu tzv. "klima-alarmismu" není vůbec nevtipné. Důležité je spíše co to, NENÍ autorem řečeno a co si čtenář jen domýšlí.
Tím žel není řečeno, že DeLilův text jako takový je nutně čtivý, či příliš dobrý. Já bych řekl, že spíše nikoli. Zaslouží si komentář, zaslouží si zamyšlení - snad. Leč nijak vyjimečný není a pro mě rozhodně srdcovou záležitostí nebude.

p.s. Mimochodem, kniha opravdu patři více XX. století než tom XXI. - už jen proto, že centrem dění (a symbolem zkázy) je vypnutá televize. Což je na počátku třetí dekády nového tisíciletí již ten nejviditelnější (nikoli jediný) anachronismus.

p.p.s Oceňuji, že ke knížce je připojen zajímavý a poučený doslov.