Tichý Don I.

11.03.2024

(SPOILER) Kniha se těžce čte, není napsaná dnešním jazykem, přesto je děj velmi poutavý. Příběh je o bouřících se hormonech mladého Kozáka Grigorije, který se zakouká do vdané pohledné sousedky. Rodina, aby zabránila pomluvám, Grigorije narychlo ožení, ale tomuto svazku chybí láska.. a problém je na světě. V poslední třetině do děje vstupuje 1. Světová válka, která zamíchá kartami osudů hlavních hrdinů.

21.11.2023

Přečtením prvního dílu této rozsáhlé epopeje si napravuji další "hřích" mého mládí. K dalším dílům Tichého Donu se určitě časem vrátím. Je to významná součást světové literatury, autor je nositelem Nobelovy ceny za literaturu. Celé generace žáků se o něm učily ve školách.
Sloh a výrazové prostředky jsou poplatné době, ve které toto dílo vznikalo. Proto trochu těžší čtení. Některé pasáže jsou také trochu více rozvleklé. Několikrát se mi stalo, že jsem se s několika stránkami doslova pral, ale pak už dále mě děj zase plně zaujal.
Vydání knihy z roku 1979 z Odeonu, které jsem četl, je doplněno několika pěknými ilustracemi. Našlo se tam ale také několik překlepů a přepisů, což bylo v té době docela neobvyklé, na rozdíl od mnoha současných knih.

20.04.2023

"Lidi ještě žijí v temnu. Válka je probudí. Z toho mračna budou pršet hromy..."

Román z prostředí donských kozáků za carského Ruska mě vlastně vůbec nepřekvapil ani nezklamal. Podle doporučení čtenářů jsem dostala přesnou dávku příjemného čtení, knihu rozhodně doporučuji k přečtení a těším se na další díly.

18.06.2022

Velmi obsáhlé dílo klasické ruské literatury, které poslouchám. Velmi barvitý popis ruského venkova, osudy Grigorije a Axiňji. Nelehký život a vztahové situace, které se dají zažít i v současné době. Opatřila jsem si všechny díly takže mám poslech na delší dobu.

13.10.2021

Přeci jen pět hvězd. Děj prvního dílu čtenáře zavede, jak už název napovídá, do kozácké vesnice na břehu Donu. Právě na počátku, kdy se seznamujeme s prostředím a postavami, se moje zaujetí pohybovalo v určitých vlnách. Byla místa, kdy mě to prostě moc netáhlo. Postupem ale se to zlepšovalo a tak nakonec můžu dát plné hodnocení. První díl se odehrává před Velkou válkou a na jejím počátku a zavede nás i do jejíchž bojišť, popisujíc některé scény dost syrově a drsně.
Další díl mám rozhodně v plánu.

26.06.2021

Mnohovrstevnaté a barvité líčení osudu kozáků před a na počátku 1. světové války. I když se jedná již o starší klasiku, nedá se přestat číst, protože se setkávám s celou řadou zajímavých postav, jejichž osud mě nenechává lhostejnou a chci vědět, co s nimi bude dál (takže už čtu druhý díl). Postavy jsou uvěřitelné, se spoustou chyb a přesto většinou pochopitelné, i když vlastně nemohu říci, že bych s některou mimořádně sympatizovala. Nejvíc mě pak zaujal kontrast kozáckých tradic s novodobým světem, který se nejmarkantněji projevuje při jejich zapojení do války, v níž najednou rozhodují zákopy, ostnaté dráty a kulomety: kozácké jednotky na koních se šavlemi tam působí ztraceně a vlastně nemístně. Opět je to jedna z knih, která dodává historickým faktům životnost. Trochu potíže mi někdy činí to, že je někdy v jednom odstavci krátce představeno hned několik postav, tam se lehce ztrácím. Moc také nevím, co si mám myslet o komunistických agitátorech a učitelích lidu - není jich tedy moc a rozhodně nehrají dominantní roli, spíš opravdu působí, jako by byli do textu přidáni dodatečně a ve srovnání s ostatními postavami strašně šustí papírem... Tak snad to tak zůstane i v dalších dílech, nerada bych, aby převážili.

Na střední škole byl mezi povinnou četbou ( alespoň jeden díl). Myslela jsem si, že to bude neskutečná nuda, ale 1. díl mě bavil a následně jsem přečetla díly všechny.
Byly skvělé.

24.05.2017

Nikdy bych si dřív nepomyslel, že si tenhle román přečtu, i když mám velmi kladný vztah k ruské, ale spíš klasické literatuře. Zkusil jsem a nelituji. Víc se mi líbilo líčení kozáckého vesnického života a individuálních osudů hlavních hrdinů.

....široka je ruska duše, široka jako step...a ukryva vice bolesti nez radosti....drsny roman, kd si prozijeme osudy hlavnich hrdinu od kolebky az po hrob....tezke casy, tece zkouseny narod...jinak naprosto vycerpavajici je komentar od Pink Martini :)

Ruští autoři prostě umí! V jejich dílech není komerce a je tam především lidskost. V žádných jiných dílech nenacházím tolik přirozenosti lidské existence, přírody, charakterů či obyčejných věcí. Kde se dočtete, že se "blížily dny těhotné bouří", nebo že "měsíc vycházel pomalu a nakřivo jako invalida po schodech"?
Po dlouhé době jsem se opravdu kochal a mimojiné dozvěděl něco více o kozácích, protože jsem si také doposud myslel, že "kozák má místo duše flašku kořalky".

(Uwaga spoilery!) Hola, chystám se spáchat stý komentář. Proto mi dovolte v rámci tohoto mimořádného jubilea vybrat po čertech mimořádnou knihu - Tichý Don a vytvořit mimořádně dlouhý komentář. Tichý Don drží několik primátů v rámci mé četby. Je to suverénně nejdelší kniha, kterou jsem četla. Na jejích 1549 stran bezezbytku pasuje dnešní obrat ‚to je tlustý jak kráva, vole‘. Zároveň je to první bichle, na jejímž konci jsem uronila slzu.

Cesta k tomuto výjimečnému kousku světové literatury nebyla z nejlehčích. Z gymnázia mi utkvělo pouze pěkné jméno Axiňja, které jsem zařadila do kolekce vhodných jmen pro budoucí potomky, z fildy nezapomenu na cynické: 'V seznamu ke státnicím máte Tichý Don. Jaká škoda, že pro začátek čtení bylo pozdě už na základní škole.' Strašil mě ve snech jako tisícistránková apoteóza nudy a čtenářova utrpení. Řekla jsem si, že čtení přelstím filmem (jenom šestihodinový). V polovině první hodiny jsem byla natolik zasažena, že ještě ten den jsem měla doma všechny čtyři díly. Tak se začal můj román s Tichým Donem.

Je mi buřt, kolik kapitol napsal Šolochov a kolik někdo jiný, jestli to Šolochov vůbec napsal, to je mi všechno fuk, ta kniha by byla neskutečná i z pera Danielle Steel. Šolochov (nebo XY) vytvořil nezapomenutelné charaktery, které jsou neuvěřitelně lidské. Ať už čtenář podporuje jakoukoliv stranu, autor mu demonstruje, že obě mají rub i líc. Všechny postavy jsou úžasně hluboké a představují paletu šedých odstínů, ani jedna z nich není ani za mák černobílá. Ani jednou nemůžete ryze pohrdat. Miška Koševoj nenáviděný, vrah Petra Melechova, ten zbabělec a práskač. - Miška Koševoj trpící malárií tvořící dětské hrabičky pro malého Mišatku. Jevgenij Listnicki svádějící utýranou Axiňju zničenou smrtí dcery. – Jevgenij Listnicki páchající sebevraždu poté, co se jeho žena zapletla s generálem.

Za ty týdny čtení se sžijete se všemi postavami a připadáte si, že skoro sedíte vedle starýho Pantěleje a sledujete, jak řve na ženu: ‚Aby tě husa kopla!‘. Všechno prožíváte s nimi, jen vám pořád nejde na mozek, jak dokážou snést tolik utrpení a neštěstí, kterého v nich je asi tolik co vody v Donu. Na konci knihy jsou stejně vyprahlé jako řeka bez vody, nezůstalo v nich už skoro nic.

'Tatíčku, náš slavný tichý Done,
živiteli, Done Ivanyči,
o tobě to zpívá píseň slavná
slavná píseň dobrá zpívá slova..'

Tichý Don = Tragédie národa, tragédie člověka. Devastace Ruska, kozáků a lidských životů přelomu dvacátých a třicátých let. Rozervání země a vztahů na kusy, zničení dosavadních jistot a starého způsobu života, po němž zůstane jen vypálená step. Hlavní hrdina Grigorij Melechov je jako doktor Živago. Hledá svoji pravdu a životní cíl, doba, v níž musí žít, je mu protivná, ale nemůže z ní uniknout nijakým způsobem. Končí naprosto zdevastován a tato dutá lidská troska ničím nepřipomíná mladého energického Gríšu z prvního dílu. Své hlavní neštěstí si Melechov sumíruje sám:

'Čert ví proč, ale takovým, jako byl mladý Listnicki nebo náš Koševoj, jsem vždycky záviděl. Jim bylo hned od začátku všecko jasné, ale mně je až doteďka všecko nejasné. Oba mají své přímé cesty, své cíle, já od sedmnácti let tápu jako bludná ovce, motám se jako opilý. Od bílých jsem utekl, k rudým nepřilnul, a tak jsem pořád jak ten nahý v trní.'

Pokud chcete vidět, jak válka vysaje z člověka poslední kapku krve, čtěte Tichý Don. Jestli vás zajímá, jak žijí kozáci a co je to vlastně za sebranku, čtěte. Chcete-li příběh silných a hrdých žen (Axiňja, Natalja, Duňa, Iljinična), které se nebojí riskovat a obětovat všechno pro svou lásku a rodinu, čtěte. Zajímá vás láska Grigorije a Axiňji Astachovové, která je tak silná, že ji nezlomí nic? Čtěte. A jestli chcete číst o mužích, bílých a rudých, trpících válkou, kterou nechápou a zmítají se někde na pomezí, berte Tichý Don. Tam najdete cokoliv budete chtít. Ta kniha je hořká jako život. Velkolepá freska. Za tohle se dává Nobelovka. 5/5

'Dlaněmi pečlivě upěchoval na hrobě vlhkou žlutou hlínu a dlouho klečel u hrobu se skloněnou hlavou, lehce se kolébající jako stéblo. Nyní už neměl, proč by spěchal. Všemu byl konec. V modravé mlze za šelestu ranního suchého vánku vycházelo nad srázem slunce. Jeho paprsky stříbřily husté šedé vlasy na nepokryté Grigorijově hlavě a klouzaly po bledém a ve své nehybnosti strašném obličeji. Jako by se probudil z těžkého spánku – zvedl hlavu a spatřil nad sebou černou oblohu a oslnivě zářící černý kotouč slunce.'

PS: ten film z roku 1956-58 je vynikající.

Krásná kniha, která navodí atmosféru kozáků žíjících na Donu v Sovětském svazu za první světové války a revoluce.