Tichý Don II.
Michail Alexandrovič Šolochov
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 1947 , SvobodaOriginální název:
Тихий Дон, 1928
více info...
Přidat komentář
V tomhle díle se hodně vytratil hlavní příběh rodiny Melechovovy, která se tu objevuje jen sporadicky, což je škoda, protože propojení velkých dějin s osudem konkrétních lidí bylo to, co dávalo prvnímu dílu sílu. Přibylo postav - některé nesou delší příběh, ale některé jen proběhnou a je celkem obtížné si je třeba i zařadit (autor má obecně tendenci k dlouhému vypočítávání účastníků různých setkání, z nichž mnozí na něm ani nepromluví a vlastně se s nimi už nikde jinde nesetkáme - nebo možná setkáme v nějakém dalším seznamu, ale to si opravdu nedokážu zapamatovat). Nebyla by od věci mapka, protože přesuny jednotek od vesnice k vesnici jsou bez ní obtížně sledovatelné, dost často jsem se prostorově ztrácela. Tam, kde se dal sledovat příběh, mě kniha stále bavila, ale některé popisné pasáže byly opravdu k nepřečkání. Přesto možná o to více vynikne tvrdost časů občanské války, která neznala bratra a protivníky - včetně zajatců - bez milosti likvidovala... Je to často hodně neosobní. Nicméně jsem ráda, že v dalším díle se opět ve větší míře vracejí příběhy. Tenhle díl byl hodně rozporuplný.
Skončila jsem v polovině druhého dílu. Mrzí mě to, ale neumím si představit, že bych v sobě našla dost pevnou vůli na zbývající 2 svazky.
Proč mě tahle románová epopej nebaví?
Protože dějiny Ruska jsou načrtnuté jen velmi okrajově, Šolochov zřejmě předpokládal, že tato fakta všichni čtenáři dopodrobna znají. Ale já je neznám, už nejsem generace, pro kterou by tohle byl středobod dějepisu. A tak mi všechny ty přesuny pluků, praporů a setnin nedávají smysl.
Protože postavy postrádají psychologické vykreslení. Sledujeme jak, „povytahují obočí, „koušou si kníry“ a tak podobně, ale o jejich vnitřních motivacích, skutečném strachu a pochybnostech (kterých museli mít v této šílené době plnou hlavu) se nic nedozvíme.
Snad nejvydařeněji by kniha vyzněla jako jakási dobová freska, popis života na vsi na počátku dvacátého století, popis vedení války v této době. Ale tohle ani toho nejvytrvalejšího rekreačního čtenáře neudrží až do konce. Možná někoho zabývajícího se literární vědou případně dějinami se zaměřením na meziválečné Rusko.
A nakonec jeden z ne úplně nepodstatných důvodů – vadí mi ta bolševická propaganda. Opravdu vadí. Snažila jsem se udržet si v hlavě, že s tím počítám, s tím do toho jdu… Konečně Šolochov byl v padesátých letech členem vedení svazu Sovětských spisovatelů. Ale bylo toho moc. Když čtu, jak s vytřeštěnýma očima jeden soudruh volá na monarchistu Listnického kopajícího do druhého soudruha (který házel po Listnickém kamením): „Nechte toho, slyšíte, vždyť je to ČLOVĚK !“, dělá se mi chtě nechtě nevolno.
Autorovy další knížky
1960 | Osud člověka |
1952 | Tichý Don |
1950 | Rozrušená země |
1962 | Azurová step |
1967 | Donské povídky |
Tohle bylo podstatně slabší. Hlavní aktéři z prvního dílu se zde vyskytují spíše sporadicky, naproti tomu přibylo mnoho nových postav a jmen, ve kterých se už vlastně neorientuji. Dějově čtenáře zavede do probíhající Velké války, která se na východní frontě, na ruské straně, postupně mění na občanskou, kdy se v rámci revoluce znesvářené strany, snaží vydobýt převahu. Většina knihy byla pro mne méně záživná, než předchozí díl. To ovšem neplatí o závěru, který mně opět nažhavil a přiměl zapudit myšlenku o tom, že další díl už nenačnu.
Tři hvězdy.